neděle 28. května 2017

Na sever



Kodaň. Za tři dny. Klidně bych zůstala dýl. Jenom tak někde sedět a koukat na lidi. Sever mě okouzlil. Jestli zvažujete, jeďte. Pro mě osobně hodně inspirace. A moje tipy (které poskytuji po jedné krátké návštěvě, ale z velkého nadšení):

Kam jít: *Botanická zahrada a hlavně velký palmový dům s několika skleníky a točitými schodišti do korun palem a lián. Vstup je zdarma a nejlepší je přijít těsně po desáté, kdy se skleníky otevírají a prostor plný zvuků, vůní a kapek vody je jen váš.  *Muzeum umění a designu, ačkoliv na krásný nábytek narazíte všude, prostor bývalé nemocnice z 18. století stojí za návštěvu. Mě nejvíc oslovila expozice dánského designu inspirovaná Japonskem. Taky jsem si tam předvybrala tuhle židli, že tu chci domů. Až doma jsem pak zjistila její cenu. *Pláž (Amager Strandpark), kam dojedete z centra pohodlně na kole nebo metrem. Pro mě je moře pořád něco výjimečného.
*Vesterbro a jejich bývalé masné krámy, v současnosti sloužící jako ateliéry, obchody a bistra. A čtvrť *Norrebro, kde je v každé ulici na co koukat. Na kávu alespoň jednou do Coffee Collective a pak klidně úplně kamkoliv, všude jí měli výbornou.








pondělí 15. května 2017

středa 10. května 2017

Čtenář


Z toho štůsku musím vypíchnout hlavně Přibáně a Jääskeläinena. Asi se mi nejvíc trefili do nálady. Hrabat se klacíkem v minulosti, melancholicky vzpomínat a přitom vědět, že: "I když se vydáte po vlastních stopách, sami sebe nenajdete."


"Pozvolná setrvačnost působí jako zemská přitažlivost. Vtlačuje člověku obličej do prachu všednosti a popela snů. Přesvědčuje ho, aby se spokojil být pokorným soumarem osudu a nevěnoval pozornost možnostem, jež nabízí každá chvilka života. Filmový způsob života z pozvolné setrvačnosti vysvobozuje. Člověk se může naučit vidět namísto nevyhnutelného tlaku okolností i všechny zdánlivě nemožné možnosti a uskutečnit je v duchu filmové estetiky. Musí se jen odvážit otrhat hrušky, pod nimiž se prohýbají větve stromu života, a kousnout do nich. To vyžaduje opravdu hodně - v podstatě celý život -, ale v konečném součtu o nic víc než kterákoliv jiná alternativa."

Pasi Ilmari Jääskeläinen: Magický průvodce městem pod pahorkem

pátek 7. dubna 2017

Větvoví


Moje rozvaha posledních dní: Všechno mi trvá. Protože toho dělám moc. Ale neumím jinak. A vlastně ani jinak nechci.

Kam zaměřit pozornost a síly? Každý můj úkol, projekt a práce má svůj čas. Někdy jde pohnout s tím a jindy s tamtím. Někdy jsem zalezlá u tuše a zakresluju větvičky. A někdy tahám velké větve v lese, spolu s ostatními. Vlastně jsem za to ráda. I za jiné práce a příležitosti. Na arteterapii mám kromě škol konečně i vizitky. Na zdolávání kopřiv nové rukavice. A půl kila vosku mi doveze Hanka.
Ale někdy závidím těm, co mají jasno, respektive pilno jedním směrem, ty jejich mílové pokroky, nové výrobky, karierní skoky a nejvíc znejistím, když jsou k tomu krásné, stylové a matky tří dětí.
To sice já nejsem. Všechno mi sice trvá. Ale něco vzniká každý den.

Než mám v ruce kresbu nebo výrobek, prostě něco dokončeného, většinou s tím tématem dlouho žiju. To samotné provedení, ať už více či méně dokonalé, je vlastně nejjednodušší částí procesu. Když už se ví, co dělat a jak, ruce si s tím nějak poradí. Moment bílého papíru, nepopsané stránky a nenastřižené metráže vyžaduje nejvíc odvahy a dřív mě dost často zastavil. Ale co jsem se vzdala usilování o dokonalost, je to mnohem radostnější okamžik.

Na stole mi vznikají podklady pro nové sítotisky. A je to radost!







pátek 17. března 2017

Až nadejde čas

Jsem nemocná. Ležím v posteli a ležím na gauči. Už šestý den. Takhle dlouho nemocná/ležící jsem byla naposledy někdy na základní škole. První tři dny jsem v podstatě prospala. Jen v sobotu jsem si odskočila (nadopovaná modafenem) na kurz voskové batiky, který dělala Linda Kaplanová. Ten kurz byl deset minut od domu a já se na něj už docela dlouho těšila. Na začátku to šlo, voněla jsem k rozpuštěnému vosku, ale ke konci už modafen přestával zabírat. Linda byla příjemně opravdová, ve vztahu k materiálu a řemeslu odvážná a přesto pokorná. Mezi spaním jsem objednala kilo vosku. Potřebuju se posouvat.




"Soudit a hodnotit. To ve velkém plánu bylo velice důležité. Proto si člověk nemohl neklást otázku, jestli Karin Aeroová ví, co dělá. Věděla to? Že když člověk chválí, tak i soudí? A pak dělá něco, co má hluboký účinek."

Peter Hoeg: Až nadejde čas

neděle 12. února 2017

Fajn

V únoru mám jedinej úkol; přežít.

Poslední měsíce se potkávám převážně s důchodcema. A tak si říkám, že hlavně nesmím zapomenout, že životní mód "přežít" by měl bejt jenom dočasný šetření baterií a né dosmrtný nastavení. To může člověku snadno vyklouznout z paměti.
V návaznosti na to. Jestli před sebou vidím nějakej velkej úkol a zároveň vytouženou metu, tak to asi bude, bejt fajn i v pokročilym věku. Jde to. Ale není to až tak samozřejmý jako bejt fajn ve dvaceti. Zato je to fajn takový peprnější a opravdovější, zbavený mladickejch rozpaků a ambicí středního věku. Ty fajn starý lidi jsou fajn každej svým vlastním autentickym způsobem a potkat se s nima je hodně fajn a většinou taky obohacující.

Plán ležet v únoru každou volnou chvilku v posteli s objemným svazkem Knihy Jakubovy od Tokarczukové mi vůbec nevyšel. To prostě nejde. Prokousala jsem se do půlky, především z úcty k autorce, která mě předtím nikdy nenechala pochybovat, ale oficiálně to vzdávám. Na dalších čtyři sta stránek úcta nestačí. Přečetli jste to? A dočetli?

Ale tohle je vážně krása a spadá do mé kategorie "Přečteno za noc":

Do výlukového autobusu, který teď jezdí na Kubáň, nastoupila mongoloidní dívka nebo spíš žena - ošklivá, tmavovlasá, nakrátko ostříhaná a tlustá, skoro bezpohlavní, jak tihle lidé bývají, v modré teplákové soupravě a s batohem na zádech. Dosedla na sedadlo, vzala leták, který na něm ležel - byl to reklamní leták z Lidlu - , a jak si ho prohlížela, vykřikla:
Jé koblihy! a ukázala na fotku dvou pocukrovaných koblih na papíru před sebou, měla v očích tak čirou a nefalšovanou radost, že poznala věc, že k ní přiřadila správné pojmenování, že obraz věci je barevný a odpovídá věci samé, a to libé, kterou ona zná a často chutná -
a pak pokračovala dál:
Jablko! zvolala na celý autobus a zase hledala dál očima po papíře,
Rajče!
Chléb!
Uzeniny!
taková radost byla v tom hlase , ale v poloprázdném autobuse si jí nikdo nevšímal, jen já, Jiří Bizom, čerstvý padesátník, jsem pocítil hlubokou a nezaslouženou vděčnost za všechno a málem jsem se rozplakal.

(Silva Fischerová: BIZOM aneb služba a mise)

Jdu bejt fajn a uvařit muži nedělní oběd.

sobota 14. ledna 2017

Žlutá





Některá přání očividně stačí jen vyslovit.

Především, když vás vlastní matka bezmezně rozmazluje. A vaši přátelé čtou váš blog. A vy občas zajdete odnést něco do Sue Ryderu a ten se vám hned odvděčí. A svatební dary dostáváte i půl roku po svatbě. Některá přání se tak jednoduše neplní. Chce to trochu zabrat a někdy i hodně moc. A pak je z toho třeba HACUBOKU. Něco si ale vydupat nejde. Ani skrz zatnutý zuby. Ani vzorným plněním pětiletky. A to je možná dobře, že nemáme všechno ve vlastních rukou.

U nás doma:*lněné povlečení od Vydra a Volkmer, *koberec Durchduo, *vlněnokašmírový svetr ze Sue Ryder, *koš na deky/cokoliv Nila

Ps: Za poslední měsíc jsem si koupila tři kusy oblečení ve žluté barvě. Zároveň jsou to moje první tři žluté kusy v životě. Překvapivé. Hledám vysvětlení. Je to in barva? Vždyť Pantone říká, že by to měla být tahle zelená. Tak za mě pro rok 2017 zatím teda žlutá. Pro Vás?

středa 21. prosince 2016

Příruční jsoucno

V neděli dopoledne jsem po svém muži vrhla sklenici. Respektive její obsah. Zrovna nalitou vodu s kapkou citrónového sirupu. Toho sirupu možná bylo i víc, protože teď lepí linka a část lednice a při přecházení po parketách na nich zůstávají vlásky z teplých ponožek. Koukal překvapeně. A pak byl nějakou dobu docela zaraženej. Když jsem se zamyslela nad tím proč vrhám, došlo mi, že nemám vůbec žádný pořádný důvod. Žádnou předvánoční přeuklízenost, žádné dárkové přepětí, přepracovanost a stres. Právě naopak, celý dopoledne jsem se v posteli koukala na Notting Hill a dojedla zbytek vanilkových rohlíčků. A krátce na to přišla ta sklenice.

A pak mi to došlo, bylo to tím, že jsem měla úplně volno. To volno, o kterém sním při přebíhání z místa na místo. To volno, idealizované všemi roky představ, s pomalým ránem, časem na čtení, vonnou esencí v aromalampě a horkým čajem v designovém hrnečku. To volno, ve kterém udělám všechny ty relaxační, pečující a nevšední činnosti. To volno není až tak jednoduchá záležitost.

Když mám delší volno a dospím první vlnu únavy, většinou během něj narazím na bilancující otázky o smyslu svého konání, kór takhle na konci roku. Určitě je to někdy potřeba. Zastavit se a bilancovat. Podívat se, co člověk prožil a kam směřuje. Pravda ale je, že to není vůbec jednoduchý. Ten jemný tlak člověka někdy dovede i k vrhání sklenic jako odpovědi na nevinnou otázku po obsahu nedělního oběda. Františka mi dneska řekla, že přílišný dumání a zastavování se taky nikam moc nevede.

Posledních pár let jsme ve vztahu tři: Já, Christian a pak pan Heidegger. S Martinem si sice moc nerozumíme a spíš se na sebe tak stydlivě culíme, ale tuhle jsem objevila jeho pojem "Příruční jsoucno". To mě pobavilo. On to možná myslel jinak (zeptejte se mého muže), ale já jsem si představila, že člověk prostě vezme co je po ruce a je. JE.

Možná je to dobré řešení. Co myslíte?

Ps: Psáno v nadsázce z gauče, s další várkou těch rohlíčků.

pátek 9. prosince 2016

O nejkrásnější vajíčko

Když jsem byla malá, vyhrála jsem jednou soutěž o nejkrásnější velikonoční kraslici. To vajíčko bylo omalované na kuřátkově žlutou, olepené peříčky a korálky a mělo představovat kuřátko. Tři vítěze téhle soutěže si natáčela místní televize. (Z toho si můžete udělat obrázek, kolik se toho dělo v Turnově mého dětství.) Z té reportáže se moje babička dozvěděla, že pečlivě zaplétaný cop mých dlouhých vlasů hned po vstupu do školy rozplétám a následná vynucená návštěva u kadeřníka odstartovala mojí historii krátkých účesů. Moje máma má pořád ještě schovanou videokazetu s tím minutovým příspěvkem, i když už jí nemá kde přehrát. Má jí schovanou v dolní skřínce, spolu s programama navštívených divadelních her, dopisama a fotkama.

Tak jsem ve třiceti konečně trumfla to vajíčko, nebo se alespoň přiblížila té opojné radosti osmiletého dítěte držícího na špagátku žluté vejce, a máma si může do spodní poličky přidat lednové Marianne bydlení. Jsem tam. A hlavně Hacuboku. Pokud si mě chcete taky zařadit do šanonu nebo na poličku, tak už je v prodeji.

neděle 27. listopadu 2016

Čtenářský deník


Tento podzim byl plodný. Říjnový knižní čtvrtek a čeští autoři. Několik mlsných podvečerů v ušáku.
Nový Hakl (Umina verze) teprve čerstvě osahán. A pokud se vám zdá, že je to samá místní pakáž, a chybí tu světovost, tak se těšte spolu se mnou na prvního prosince, vychází totiž nová kniha mojí oblíbené polské autorky Olgy Tokarczukové, Knihy Jakubovy.

"Hnán pýchou, jež posedává každého, kdo ve svém oboru dosáhl mistrovství, pokoušel se vypálit na kořalku i věci nehmotné; let ptáků na obloze, podobný hranám neviditelného krystalu, větrem přiváté útržky písně dívek daleko na poli nebo hořkou vůni prachu zvednutou letním deštěm, a byl děsně zklamaný, když se mu to při vší snaze nepovedlo. Zato se naučil vytěžit i z prohry něco dobrého. V tomto případě pochopení, že dovednostem každého smrtelníka byly vyměřeny hranice, které nemůže překročit. Neboť všemohoucí smí být jedině ten, kdo může nést důsledky svých činů na věky věků."
(Petr Stančík: ANDĚLÍ VEJCE)

A ještě tip na dlouhé zimní večery.



Ps: V "předadventním kalendáři" jsem vyhrála adventní věnec trochu jinak od Zahrady na niti, radost veliká, a polštář Hacuboku z mýho dvacátýho okýnka zase vyhrává ZUZU a její rozněžnění nad ilustrovanou veverkou a klubajícími se dětmi. Doufám, že taky potěší. Jdu psát email.

středa 23. listopadu 2016

Okýnko č. 20


Okýnko č. 20 "Předadventního" kalendáře. A vypadl na vás polštář Hacuboku místo čokoládičky. Sladkej ale je. Světle šedá s růžovou. A autorský sítotisk "Kroupy". Pro něžné typy. A to jsme vlastně všichni ne? Alespoň občas.

Pokud ho chcete, včetně péřové výplně a cesty poštou až za vámi:

* napište mi do komentářů kontakt na vás, a jestli chcete, i co vás poslední dobou rozněžnilo a jestli si polštář přejete pro sebe nebo ho chcete někomu darovat
* budu ráda za laik na Hacuboku Facebooku (pokud ho máte)

Výherce vylosuju v neděli 27.11. a vyhlásím na facebooku.



neděle 20. listopadu 2016

Nafrněná a Překvapená

Velký holky už Ježíškovi nepíšou. Musí se hádat a domýšlet a vciťovat. Já hádám ráda. Baví mě vymýšlet dárky pro své milé, řešit co se jim hodí, jak to zabalit, kde na to vzít (poslední dobou jedeme skládání se na jeden eňo ňuňo dárek v okruhu kamarádů). Užívám si to a myslím, že se často trefím. Ale je pravda, že mám fajn obdarovávané, kteří nejsou nafrněný.

Já nafrněná jsem. A jsou věci, které přes práh bytu, na sebe nebo okolo sebe, prostě nevezmu. Nejde to. Fakt. Muž začíná vypadat poplašeně a nesystematicky sonduje. Jenže já jsem nafrněná a ještě chci bejt překvapená. Příjemně. Tak nepovím. Ale vám jo. Jestli máte doma někoho jako já a máte ho i přes to všechno rádi, pár mých lásek/materiální obžérství :


Vlněné koberce Pastva od Durchduo, které jsou vyrobené v Čechách z místní vlny. (hodiny od nich jsou taky skvělý)


Květinové předplatné nebo poukázka na kytku od Loukykvět.


Něco na krk od Cetky.


Lněné povlečení Vydra a Volkmer. (nebo alespoň jeden polštářek, vzhledem k cenám lnu)


 Dóza Ema Mamisu. (a vlastně cokoliv od nich)


Konvice Hario (nebo káva z dobrý pražírny)



A tahle halenka od Jakoby.


Můj poslední tip jsou Ponožky od babičky, které můžete koupit tady.

pátek 11. listopadu 2016

Škaredá středa

Poslední dobou váhám nad tím, co zaznamenat. Váhat se nesmí. Prováhané ztrácí kouzlo okamžiku a i když se v dobře promyšlených příspěvcích najde míň pravopisnejch chyb a emocionálních hnutí, taky mě mnohem míň baví.

Pokud by cynismus a patos byly dva protiklady na jedný přímce nazírání na svět, byla bych určitě mnohem blíž patosu. Třicet let zkušeností se světem možná trochu oklepalo třpytky z pohádkovejch ideálu mýho pojetí světa, ale v podstatě se od tý sedmiletý holčičky až tak moc neliším. Mám za to, že svět je v podstatě dobrej. A věřím tomu, že lidi jsou v podstatě dobrý.

Nemám ráda konspirační teorie. Moje okolí je občas v různých formách rozvíjí a americký volby jsou ideálním momentem vrátit se k teoriím o skrytých mocných tahajících za provázky všeho dění, včetně politiků a vládců světa, o prohnilosti všech, o sehraných převratech a změnách jen pro změnu. Tyhle konspirační teorie mi berou sílu. Berou mi víru. Berou mi chuť být dobrým člověkem v dobrym světě. A mám pocit, že nám všem berou zásadní ideály. Možná mnohem víc, než samotný fakt, jak ty volby dopadly.

Kdyby mi bylo sedm, dost by mě mrzelo, potkat se místo ideálů s vševědoucím a vševidoucím teoretikem. Protože jestli mi pohádky v dětství něco daly, tak je to především přesvědčení, že když se vstane z pece a něco začně dělat, tak to nakonec dobře dopadne. Někdy zahrnujíce i proces s drakem a hledáním tý správný cesty. Ve třiceti mě to mrzí taky, ale mám pocit, že si můžu vybrat. A i když otrávená a zpruzelá, stejně si vybírám nějak se přidržet ideálů, který vypadaj jako z jinýho světa a ta moje malá cynická část občas šlápne do hovna v něm se prohánějících jednorožců.

Mimochodem doufám, že nerovnováha vítající zlatý prase a loučící se se zlatým hochem se brzy nějak vyrovná. Dobrou cestu.



S tím patosem jsem vás varovala hned na začátku!

čtvrtek 3. listopadu 2016

Předadventní kalendář

Markéta je děsně akční. Aby se u rekonstrukce domu, výchovy dětí, publikování diy návodů a výroby seversky laděných bytových doplňků nenudila, vymyslela listopadového ježíška.

Od 4. listopadu bude na 23. jejích oblíbených blozích probíhat "předadventní" obdarovávání a vám by se tak mohl domů dostat nějaký dárek pod stromeček už během listopadu. A je úplně jedno, jestli si ho necháte pro sebe nebo schováte na Vánoce někomu dalšímu.

Na www.tamarki.cz tak od zítřka najdete každý den příspěvek představující jeden z blogů a zároveň odkaz na soutěžní článek na něm. Kromě toho se sama stane 24. účastnicí a jedním z dárků bude i její autorské povlečení Flow.


Já, ač taky Markéta, zase tak akční nejsem. Ale ráda se přidám. Od 23. listopadu si pro jeden dárek můžete přijít i sem. A bude to polštář Hacuboku z mé dílny. Jaký konkrétně se nechte překvapit.

Užijte si otevírání pomyslných okýnek tohohle "předadventního" kalendáře.

úterý 1. listopadu 2016

Dokonalost kruhu


Nový síto je láska. Dobře vybrat. Zavolat Martinovi. Pak trochu pochybovat a bloudit Vršovicema. A nakonec tisk. Na tři barvy mého podzimu. V podstatě samá šedá, ale každá jinak.

Napsali mi z Fleru, že jako dobrý a chtějí rozhovor a fotky. Jestli vás zajímají moje tři minuty slávy a upocené odpovědi na otázky typu "Co je Váš největší sen?" tak můžete číst tady. A za fotky k němu díky Soně.