neděle 12. února 2017

Fajn

V únoru mám jedinej úkol; přežít.

Poslední měsíce se potkávám převážně s důchodcema. A tak si říkám, že hlavně nesmím zapomenout, že životní mód "přežít" by měl bejt jenom dočasný šetření baterií a né dosmrtný nastavení. To může člověku snadno vyklouznout z paměti.
V návaznosti na to. Jestli před sebou vidím nějakej velkej úkol a zároveň vytouženou metu, tak to asi bude, bejt fajn i v pokročilym věku. Jde to. Ale není to až tak samozřejmý jako bejt fajn ve dvaceti. Zato je to fajn takový peprnější a opravdovější, zbavený mladickejch rozpaků a ambicí středního věku. Ty fajn starý lidi jsou fajn každej svým vlastním autentickym způsobem a potkat se s nima je hodně fajn a většinou taky obohacující.

Plán ležet v únoru každou volnou chvilku v posteli s objemným svazkem Knihy Jakubovy od Tokarczukové mi vůbec nevyšel. To prostě nejde. Prokousala jsem se do půlky, především z úcty k autorce, která mě předtím nikdy nenechala pochybovat, ale oficiálně to vzdávám. Na dalších čtyři sta stránek úcta nestačí. Přečetli jste to? A dočetli?

Ale tohle je vážně krása a spadá do mé kategorie "Přečteno za noc":

Do výlukového autobusu, který teď jezdí na Kubáň, nastoupila mongoloidní dívka nebo spíš žena - ošklivá, tmavovlasá, nakrátko ostříhaná a tlustá, skoro bezpohlavní, jak tihle lidé bývají, v modré teplákové soupravě a s batohem na zádech. Dosedla na sedadlo, vzala leták, který na něm ležel - byl to reklamní leták z Lidlu - , a jak si ho prohlížela, vykřikla:
Jé koblihy! a ukázala na fotku dvou pocukrovaných koblih na papíru před sebou, měla v očích tak čirou a nefalšovanou radost, že poznala věc, že k ní přiřadila správné pojmenování, že obraz věci je barevný a odpovídá věci samé, a to libé, kterou ona zná a často chutná -
a pak pokračovala dál:
Jablko! zvolala na celý autobus a zase hledala dál očima po papíře,
Rajče!
Chléb!
Uzeniny!
taková radost byla v tom hlase , ale v poloprázdném autobuse si jí nikdo nevšímal, jen já, Jiří Bizom, čerstvý padesátník, jsem pocítil hlubokou a nezaslouženou vděčnost za všechno a málem jsem se rozplakal.

(Silva Fischerová: BIZOM aneb služba a mise)

Jdu bejt fajn a uvařit muži nedělní oběd.

sobota 14. ledna 2017

Žlutá





Některá přání očividně stačí jen vyslovit.

Především, když vás vlastní matka bezmezně rozmazluje. A vaši přátelé čtou váš blog. A vy občas zajdete odnést něco do Sue Ryderu a ten se vám hned odvděčí. A svatební dary dostáváte i půl roku po svatbě. Některá přání se tak jednoduše neplní. Chce to trochu zabrat a někdy i hodně moc. A pak je z toho třeba HACUBOKU. Něco si ale vydupat nejde. Ani skrz zatnutý zuby. Ani vzorným plněním pětiletky. A to je možná dobře, že nemáme všechno ve vlastních rukou.

U nás doma:*lněné povlečení od Vydra a Volkmer, *koberec Durchduo, *vlněnokašmírový svetr ze Sue Ryder, *koš na deky/cokoliv Nila

Ps: Za poslední měsíc jsem si koupila tři kusy oblečení ve žluté barvě. Zároveň jsou to moje první tři žluté kusy v životě. Překvapivé. Hledám vysvětlení. Je to in barva? Vždyť Pantone říká, že by to měla být tahle zelená. Tak za mě pro rok 2017 zatím teda žlutá. Pro Vás?

středa 21. prosince 2016

Příruční jsoucno

V neděli dopoledne jsem po svém muži vrhla sklenici. Respektive její obsah. Zrovna nalitou vodu s kapkou citrónového sirupu. Toho sirupu možná bylo i víc, protože teď lepí linka a část lednice a při přecházení po parketách na nich zůstávají vlásky z teplých ponožek. Koukal překvapeně. A pak byl nějakou dobu docela zaraženej. Když jsem se zamyslela nad tím proč vrhám, došlo mi, že nemám vůbec žádný pořádný důvod. Žádnou předvánoční přeuklízenost, žádné dárkové přepětí, přepracovanost a stres. Právě naopak, celý dopoledne jsem se v posteli koukala na Notting Hill a dojedla zbytek vanilkových rohlíčků. A krátce na to přišla ta sklenice.

A pak mi to došlo, bylo to tím, že jsem měla úplně volno. To volno, o kterém sním při přebíhání z místa na místo. To volno, idealizované všemi roky představ, s pomalým ránem, časem na čtení, vonnou esencí v aromalampě a horkým čajem v designovém hrnečku. To volno, ve kterém udělám všechny ty relaxační, pečující a nevšední činnosti. To volno není až tak jednoduchá záležitost.

Když mám delší volno a dospím první vlnu únavy, většinou během něj narazím na bilancující otázky o smyslu svého konání, kór takhle na konci roku. Určitě je to někdy potřeba. Zastavit se a bilancovat. Podívat se, co člověk prožil a kam směřuje. Pravda ale je, že to není vůbec jednoduchý. Ten jemný tlak člověka někdy dovede i k vrhání sklenic jako odpovědi na nevinnou otázku po obsahu nedělního oběda. Františka mi dneska řekla, že přílišný dumání a zastavování se taky nikam moc nevede.

Posledních pár let jsme ve vztahu tři: Já, Christian a pak pan Heidegger. S Martinem si sice moc nerozumíme a spíš se na sebe tak stydlivě culíme, ale tuhle jsem objevila jeho pojem "Příruční jsoucno". To mě pobavilo. On to možná myslel jinak (zeptejte se mého muže), ale já jsem si představila, že člověk prostě vezme co je po ruce a je. JE.

Možná je to dobré řešení. Co myslíte?

Ps: Psáno v nadsázce z gauče, s další várkou těch rohlíčků.

pátek 9. prosince 2016

O nejkrásnější vajíčko

Když jsem byla malá, vyhrála jsem jednou soutěž o nejkrásnější velikonoční kraslici. To vajíčko bylo omalované na kuřátkově žlutou, olepené peříčky a korálky a mělo představovat kuřátko. Tři vítěze téhle soutěže si natáčela místní televize. (Z toho si můžete udělat obrázek, kolik se toho dělo v Turnově mého dětství.) Z té reportáže se moje babička dozvěděla, že pečlivě zaplétaný cop mých dlouhých vlasů hned po vstupu do školy rozplétám a následná vynucená návštěva u kadeřníka odstartovala mojí historii krátkých účesů. Moje máma má pořád ještě schovanou videokazetu s tím minutovým příspěvkem, i když už jí nemá kde přehrát. Má jí schovanou v dolní skřínce, spolu s programama navštívených divadelních her, dopisama a fotkama.

Tak jsem ve třiceti konečně trumfla to vajíčko, nebo se alespoň přiblížila té opojné radosti osmiletého dítěte držícího na špagátku žluté vejce, a máma si může do spodní poličky přidat lednové Marianne bydlení. Jsem tam. A hlavně Hacuboku. Pokud si mě chcete taky zařadit do šanonu nebo na poličku, tak už je v prodeji.

neděle 27. listopadu 2016

Čtenářský deník


Tento podzim byl plodný. Říjnový knižní čtvrtek a čeští autoři. Několik mlsných podvečerů v ušáku.
Nový Hakl (Umina verze) teprve čerstvě osahán. A pokud se vám zdá, že je to samá místní pakáž, a chybí tu světovost, tak se těšte spolu se mnou na prvního prosince, vychází totiž nová kniha mojí oblíbené polské autorky Olgy Tokarczukové, Knihy Jakubovy.

"Hnán pýchou, jež posedává každého, kdo ve svém oboru dosáhl mistrovství, pokoušel se vypálit na kořalku i věci nehmotné; let ptáků na obloze, podobný hranám neviditelného krystalu, větrem přiváté útržky písně dívek daleko na poli nebo hořkou vůni prachu zvednutou letním deštěm, a byl děsně zklamaný, když se mu to při vší snaze nepovedlo. Zato se naučil vytěžit i z prohry něco dobrého. V tomto případě pochopení, že dovednostem každého smrtelníka byly vyměřeny hranice, které nemůže překročit. Neboť všemohoucí smí být jedině ten, kdo může nést důsledky svých činů na věky věků."
(Petr Stančík: ANDĚLÍ VEJCE)

A ještě tip na dlouhé zimní večery.



Ps: V "předadventním kalendáři" jsem vyhrála adventní věnec trochu jinak od Zahrady na niti, radost veliká, a polštář Hacuboku z mýho dvacátýho okýnka zase vyhrává ZUZU a její rozněžnění nad ilustrovanou veverkou a klubajícími se dětmi. Doufám, že taky potěší. Jdu psát email.

středa 23. listopadu 2016

Okýnko č. 20


Okýnko č. 20 "Předadventního" kalendáře. A vypadl na vás polštář Hacuboku místo čokoládičky. Sladkej ale je. Světle šedá s růžovou. A autorský sítotisk "Kroupy". Pro něžné typy. A to jsme vlastně všichni ne? Alespoň občas.

Pokud ho chcete, včetně péřové výplně a cesty poštou až za vámi:

* napište mi do komentářů kontakt na vás, a jestli chcete, i co vás poslední dobou rozněžnilo a jestli si polštář přejete pro sebe nebo ho chcete někomu darovat
* budu ráda za laik na Hacuboku Facebooku (pokud ho máte)

Výherce vylosuju v neděli 27.11. a vyhlásím na facebooku.



neděle 20. listopadu 2016

Nafrněná a Překvapená

Velký holky už Ježíškovi nepíšou. Musí se hádat a domýšlet a vciťovat. Já hádám ráda. Baví mě vymýšlet dárky pro své milé, řešit co se jim hodí, jak to zabalit, kde na to vzít (poslední dobou jedeme skládání se na jeden eňo ňuňo dárek v okruhu kamarádů). Užívám si to a myslím, že se často trefím. Ale je pravda, že mám fajn obdarovávané, kteří nejsou nafrněný.

Já nafrněná jsem. A jsou věci, které přes práh bytu, na sebe nebo okolo sebe, prostě nevezmu. Nejde to. Fakt. Muž začíná vypadat poplašeně a nesystematicky sonduje. Jenže já jsem nafrněná a ještě chci bejt překvapená. Příjemně. Tak nepovím. Ale vám jo. Jestli máte doma někoho jako já a máte ho i přes to všechno rádi, pár mých lásek/materiální obžérství :


Vlněné koberce Pastva od Durchduo, které jsou vyrobené v Čechách z místní vlny. (hodiny od nich jsou taky skvělý)


Květinové předplatné nebo poukázka na kytku od Loukykvět.


Něco na krk od Cetky.


Lněné povlečení Vydra a Volkmer. (nebo alespoň jeden polštářek, vzhledem k cenám lnu)


 Dóza Ema Mamisu. (a vlastně cokoliv od nich)


Konvice Hario (nebo káva z dobrý pražírny)



A tahle halenka od Jakoby.


Můj poslední tip jsou Ponožky od babičky, které můžete koupit tady.

pátek 11. listopadu 2016

Škaredá středa

Poslední dobou váhám nad tím, co zaznamenat. Váhat se nesmí. Prováhané ztrácí kouzlo okamžiku a i když se v dobře promyšlených příspěvcích najde míň pravopisnejch chyb a emocionálních hnutí, taky mě mnohem míň baví.

Pokud by cynismus a patos byly dva protiklady na jedný přímce nazírání na svět, byla bych určitě mnohem blíž patosu. Třicet let zkušeností se světem možná trochu oklepalo třpytky z pohádkovejch ideálu mýho pojetí světa, ale v podstatě se od tý sedmiletý holčičky až tak moc neliším. Mám za to, že svět je v podstatě dobrej. A věřím tomu, že lidi jsou v podstatě dobrý.

Nemám ráda konspirační teorie. Moje okolí je občas v různých formách rozvíjí a americký volby jsou ideálním momentem vrátit se k teoriím o skrytých mocných tahajících za provázky všeho dění, včetně politiků a vládců světa, o prohnilosti všech, o sehraných převratech a změnách jen pro změnu. Tyhle konspirační teorie mi berou sílu. Berou mi víru. Berou mi chuť být dobrým člověkem v dobrym světě. A mám pocit, že nám všem berou zásadní ideály. Možná mnohem víc, než samotný fakt, jak ty volby dopadly.

Kdyby mi bylo sedm, dost by mě mrzelo, potkat se místo ideálů s vševědoucím a vševidoucím teoretikem. Protože jestli mi pohádky v dětství něco daly, tak je to především přesvědčení, že když se vstane z pece a něco začně dělat, tak to nakonec dobře dopadne. Někdy zahrnujíce i proces s drakem a hledáním tý správný cesty. Ve třiceti mě to mrzí taky, ale mám pocit, že si můžu vybrat. A i když otrávená a zpruzelá, stejně si vybírám nějak se přidržet ideálů, který vypadaj jako z jinýho světa a ta moje malá cynická část občas šlápne do hovna v něm se prohánějících jednorožců.

Mimochodem doufám, že nerovnováha vítající zlatý prase a loučící se se zlatým hochem se brzy nějak vyrovná. Dobrou cestu.



S tím patosem jsem vás varovala hned na začátku!

čtvrtek 3. listopadu 2016

Předadventní kalendář

Markéta je děsně akční. Aby se u rekonstrukce domu, výchovy dětí, publikování diy návodů a výroby seversky laděných bytových doplňků nenudila, vymyslela listopadového ježíška.

Od 4. listopadu bude na 23. jejích oblíbených blozích probíhat "předadventní" obdarovávání a vám by se tak mohl domů dostat nějaký dárek pod stromeček už během listopadu. A je úplně jedno, jestli si ho necháte pro sebe nebo schováte na Vánoce někomu dalšímu.

Na www.tamarki.cz tak od zítřka najdete každý den příspěvek představující jeden z blogů a zároveň odkaz na soutěžní článek na něm. Kromě toho se sama stane 24. účastnicí a jedním z dárků bude i její autorské povlečení Flow.


Já, ač taky Markéta, zase tak akční nejsem. Ale ráda se přidám. Od 23. listopadu si pro jeden dárek můžete přijít i sem. A bude to polštář Hacuboku z mé dílny. Jaký konkrétně se nechte překvapit.

Užijte si otevírání pomyslných okýnek tohohle "předadventního" kalendáře.

úterý 1. listopadu 2016

Dokonalost kruhu


Nový síto je láska. Dobře vybrat. Zavolat Martinovi. Pak trochu pochybovat a bloudit Vršovicema. A nakonec tisk. Na tři barvy mého podzimu. V podstatě samá šedá, ale každá jinak.

Napsali mi z Fleru, že jako dobrý a chtějí rozhovor a fotky. Jestli vás zajímají moje tři minuty slávy a upocené odpovědi na otázky typu "Co je Váš největší sen?" tak můžete číst tady. A za fotky k němu díky Soně.

 
 




pondělí 31. října 2016

Doma





Je vymalováno. Síly na změny sbíráme většinou celý rok. A podzimem vrcholí. Bělost stěn příjemně nahrazuje světlo dlouhých dní. A teď už zbývá jenom pár děr, hmoždinek a háčků. Snad ne až na podzim 2017.

(věšení od F-e-r-n)

středa 12. října 2016

Čtenářský deník


Když teplota venku klesne pod deset stupňů, vzdávám se ambicí na vlastní život. Kdyby to šlo, klidně bych teď pár měsíců strávila s příběhy v knihách a černým čajem. Tři z mých společníků z poslední doby, které dle mého soudu, stojí za to. 

"Život na zámečku, který se postupně před očima rozpadá, a nejsou peníze ani na nejnutnější opravy. Kamnář a další řemeslníci si nechávají vyplácet za správky grafikami, a ne ledajakými, vybírají si jako zasvěcení mezi velkými a barevnými. Na něco ale grafiky nestačí, strop na chodbě v patře musí být podepřen, aby se nezhroutil. Dny nejčastěji ozvláštňují jen cesty ke schránce, kde prsty čím dál častěji nenahmátnou nic, a pak výpravy do vesnické prodejny, podívat se, jestli konečně něco nepřivezli." (Lucie Tučková: suzanne renaud / petrkov 13)

středa 21. září 2016

Na cestě


Už jsou na cestě. K Lence a Veronice.

sobota 10. září 2016

Osuduvosti polštářů

Dva HACUBOKU polštáře, které potkala v osudu větší míra nedokonalosti, než bych chtěla. Vlastně to není vidět (károvaný má lehce vycentrovaný potisk a džínovinový malou barevnou nestejnost na látce), ale k prodeji nejsou. Tak mě napadlo, jestli jim nenajdu nový domov tady?
 
Ano, první give-away tohoto blogu. Pokud by se vám domů hodil polštář z mé dílny a netrápí vás nutkání po dokonalosti, stačí si vybrat, který z nich víc sedí vašemu obydlí a nechat mi pod článkem komentář s čímkoliv chcete, ale hlavně s vašim emailem a vybranou barevností. Příští víkend pak vylosuju dva komentáře a povlaky pošlu.

 

1. Něžné káro, má zadní stranu ze světle růžové bavlny s kapsovým zapínáním.
 

  
2. Džínovinový, má zadní stranou z indigově kostkované bavlny s kapsovým zapínáním.
 
 
 Oba dva jsou na výplň rozměru 50x50 cm a za sebe doporučuju péřovou výplň z Ikei, díky které jsou polštáře opravdu nadýchané, poskytují oporu a cena mi přijde velmi milá.

Na ty, co k prodeji jsou, se můžete podívat na hacuboku flér nebo facebook.

čtvrtek 8. září 2016

Čtenářský deník

"Skučno je ruské slovo, které se dá jen obtížně přeložit. Znamená víc než jen pustou nudu; je to duševní prázdnota, působící jako vývěva, která člověka do sebe vtahuje a vyvolává v něm neurčitý, avšak velmi intenzivní pocit tesknoty."

"A v dálce, za sněhovými poli na úbočích zvlněné končiny, se táhly černé pásy rozsáhlých lesů až k horám, tušeným v šedomodrém oparu na okraji nebeské báně jakoby z mléčného skla. Právě takové dny na sklonku zimy nejlépe odpovídaly pocitu skučno v mé duši.
Jsem bez klobouku, vlasy mám rozcuchané od větru, ale u nohou mi sedí jezevčík Max, hladký jako tuleň, a oddaně ke mně vzhlíží: můj jediný druh při hrách, můj kamarád, přítel, utěšitel, který mě možná někdy ne zcela chápal, zato mě bezvýhradně miloval a naprosto souhlasil se vším, co jsem dělal."

Gregor von Rezzori: Paměti Antisemity