středa 16. května 2018

Večerní poesie


Noční pokus o "nevzorné" sashiko. Opravit to, co dobře slouží. Každá prasklina, zářez a díra může být obohacením dané věci. Ti Japonci. Jsem k večeru nějaká poetická. Koukněte třeba tady. Návod jak přijmout přibývající šediny a vrásky, brzo budu celá ze zlata!

neděle 13. května 2018

Zápisky

Věšet vypraný plíny sebou nese zvláštní pocit uspokojení a čistoty. Věšet je na balkóně v mezipatře má navíc kouzlo minutovýho osamění v tlumenym cinkání skleniček kavárny ve vnitrobloku.

Někdy se mi stane, že pustím radio a oni hrajou přesně to, co potřebuju slyšet. Je to moment, kdy se mi svět zdá v dokonalym souladu. Naposledy to bylo tohle.

Ještě nikdy jsem nesnědla tolik zmrzliny, co tohle jaro. Několikrát do tejdne je výprava. Nejčastějc Amato u Kamenický, svátečně Puro, a Angelato u příležitosti kontroly kyčliček, zádiček, kilíček atd. a ty jsou skoro pořád. Mísí se ve mě chuť na sladkou smetanovou a kyselej sorbet. Takže napůl. Osvědčený kombinace: vanilka a mango, lískovej ořech a citrón s bazalkou, káva a rakytník. Jen čokoládovou, tu nikdy.

Alma se začala nahlas chechtat. Když jsem jí slyšela poprvý, nemohla jsem tomu uvěřit. Jak se chechtá, začnu se taky smát a když nepřestává, mám co dělat, abych si neučůrla (kór jak je to tam dole ještě takový průchozejší).

Někde jsem četla, že jediná počítatelná realita dětství je ta, na kterou si pamatujem. Je vcelku jedno, jak to bylo doopravdy, co si myslí rodiče, sourozenci nebo co je objektivní pravda. Jde o to, jak svoje dětství hodnotí konkrétní člověk. A to prej hodně záleží na osobnosti, temperamentu nebo třeba frustrační toleranci. Co pro jednoho bylo v cajku, je pro někoho jinýho námětem na terapii na dlouhý roky. To samozřejmě přehánim. Ale pravda je taková, že jako rodiče můžeme ovlivnit jen část. Tak si říkám, že nám Alma, s povahou zatím vykazující usměvavej nadhled, může velkodušně odpustit i nějaký ty budoucí výchovný přešlapy.

Pamatuju si, že jako malá, jsem byla hrozně ráda, když bylo na našich vidět, že se maj rádi. Takový ty drobný gesta.

Chtěla jsem psát o nutkavý potřebě kupovat. Ale Olga to tady napsala tak dobře, že bych se jen opakovala. Tak jen píšu, že to znám. Ten pocit, že když bude mít dítě ten stylovej retro čepeček za 30 éček, budu lepší matka.

Jsme pořád venku. Poprvý v životě jsem něco jako "opálená" z těch všech hodin v parku. Stromy kvetou. Na Letný hlavně kaštany a akáty. Teprve teď jsem si všimla, kolik jich tady je a jak jima prochází světlo. Když postavim kočár pod ně, vydrží Alma dlouhý minuty koukat do jejich korun.

Je to takovej jinej čas.

(Od Soňi)



pondělí 23. dubna 2018

Doma





Mechanická štítkovačka. Každý cvaknutí je radost. Musím se hlídat, aby všechno doma nedostalo štítek. 

neděle 15. dubna 2018

Mateřský zápisky

Chodíme do parku. Můžu to svádět na nutnost čerstvýho vzduchu pro dítě, ale primárně potřebuju vyvětrat já. Ostatních matek se zatím bojím (hlavně protože vypadaj, že vědí, co dělaj). A parky jsou dopoledne plný matek. Nenápadně je pozoruju. Koukám co mají za kočár, jak moc mají oblečený dítě, jestli jsou na tom podobně jako já a mohly by jsme bejt kámošky.  Ale když se s některou míjím, většinou se dlouze zadívám na druhou stranu. Pořád mi to nedochází, i když před sebou tlačim kočár, že jsem taky matka.

Že už nám to spolu docela jde, se pozná podle toho, že má Alma ladící obleček a nemá každou ponožku jinou. I takový byly začátky.

Ten pocit, že mám svůj život zase alespoň lehce ve svých rukou je spojenej s okamžikem, kdy jsme zvládly cestu k holiči. Mám ostříhaný vlasy a zase cejtim vítr na zátylku.

Mateřství je teď moje citlivý místo. To přání bejt dobrá matka je asi alespoň na začátku fakt palčivý a já jsem v tý nový roli obnažená a nechráněná. Před vlastníma pochybnostma, před cizíma poznámkama, před unaveným pohledem mýho může, když mu musím to dítě alespoň na chvíli dát, abych se nezbláznila. Vlastně si ale myslím, že to dělám dobře, že je jí se mnou fajn, že nejsem krkavčí matka a ona má dost lásky, pozornosti a péče. Ale jedno vám rovnou přiznám; nestejská se mi po ní když spí, ráda jí půjčím zájemcům do kočáru a chybí mi můj čas a moje svoboda. A snad i přesto, to může bejt OK.

Překvapilo mě, kolik odpadu je spojený s jednim malym novorozencem. Jednorázový podložky, plíny, ubrousky, lahvičky s krémama, vložky do podprsenky, vložky i jinam, dárky co jí nikdy nechci předat, dárkový tašky od těch dárků, kelímky od kafe aka potěšení všedního dne a podobně. Plníme popelnice, kontejnery a místní charitu. Dost mě to trápí, snažím se ubrat. Ale i když jsou plíny z bambusu, ubrousky kompostovatelný a krémíčky bio, pořád je to často v plastovejch obalech, co můžou skončit v břiše nějaký velryby.

Almě je 63 dní, umí se krásně smát a dneska spolu v kuchyni tančíme na tuhle.

pondělí 26. března 2018

Doma


Odpouštím mu nepraktickou dispozici i nedokonalosti low cost rekonstrukce. Mám to tady vážně ráda.

sobota 10. března 2018

Zápisky z šestinedělí

Je to mnohem těžší, než to vypadá z příspěvků instagramovejch matek  s hastagem "nemuzusenani/nejvynadivat" nebo "nasandilek" a nebo "mojevsechno".

Je pro mě těžký nespat, nemít svůj vlastní čas, chodit převážně v teplácích a všude mít fleky od mlíka. Ale zajímavě těžký je i zamilovat si svojí dceru takovou, jaká je. Opustit představy o éterické dívence jemně mžourající přes dlouhé řasy a radovat se z naší tygřice Almy, která se sápe po mejch bradavkách jako by se poslední kojení neodehrálo před půl hodinou, ze spaní vyje, vrčí a ano, i chrochtá, má alespoň dvě brady a zatím i plešku. Že se narodila po svym, nehledě na moje představy a že si po svym bude i dál žít, nehledě na moje přání. Že vlastně není moje druhý já, a že "moje" je jen v omezené, na vztah matka/dcera se vztahující, formě.

Čím dál tím víc hodin ze dne se mi (nám) daří žít, ne jen přežít. Několik chvil bych mohla opatrně označit i slovem užít. Když užít nastane, snažím se z něj nabrat síly, v módu žít se mi daří vyprat, převlíct postel nebo zapnout myčku.

Včera ráno jsem si dala kafe (úplně slabý), někdy si pustim na chvíli Vltavu, i když miminka nemají poslouchat reprodukovanou hudbu a řeč a taky pořád používáme jednorázovky i přes nažehlenej komín látkovejch plen. Ale nakonec asi nebudu tak hrozná matka, protože kromě toho, že dělám, co jí na očích vidím a statečně vytahuju prso na povel, jsem si v jednu ráno vzpomněla i na slova minimálně dvaceti lidovek a přezpívávala je spící Letný a bdící dcerušce. Dcerušce, nad kterou se dojímám a u který mi i ty dvě brady přijdou vyloženě jako vrchol krásy a roztomilosti.

Dneska jsem dopla svoje netěhotenský džíny. Almě je 27 dní.

Myslím, že by se mělo víc mluvit o tom, že šestinedělí je opravdu náročný období.

Nepište mi prosím, i kdyby jste si to mysleli, že jsem melodramatická, vy jste museli vyvářet plíny a jedno dítě - žádný dítě. Přeci jen, jsem v šestinedělí a rozpláče mě i sjezd Ester Ledecký na lyžích.

Ps: Jaká je vaše oblíbená lidovka? Už mi trochu dochází nápady.







středa 21. února 2018

Alma




Dočkali jsme se dřív, než jsem dovyšívala.

čtvrtek 25. ledna 2018

Zápisky z 38 tt

V životě jsem nebyla v tolika sedmdesátkovejch, případně osmdesátkovejch prostorech, jako v posledním měsíci. Čtyři pražský kliniky (pediatr, praktický lékař, EKG a tak) a jedna rakovnická nemocnice. Někde ještě krásný retro dlaždičky, chromovaný lustry, páternostery, typografie, jinde i původní výzdoba, oblemcaný sedačky a zbytky izolepy a bílejch lepítek držících reklamní plakáty farmakologickejch firem, všude tchýnin jazyk a přerostlý sukulenty. Kdyby tam k tomu čekání dělali filtr, je to občas úplná letenská kavárna. (Ta koza, na kterou jsem dole bez statečně šplhala, ale už tak moc retro bejt nemusela.)

Díky naší dceři mám poprvý v životě praktickýho lékaře, respektive lékařku.(Ta holka má na mě významnej vliv už teď, a to se ještě ani nenarodila.) Moje lékařka má velmi krásnou ordinaci. Je to jako cesta časem, z vokopaný chodby, po projížďce otřískanym výtahem a najednou čistá, světlá dvoumístnost, březová překližka a výrazný soliterní lustr. Vypadá to tam, jako by to navrhovala Soňa Malinová. A to není žádná draze placená soukromá ordinace. Hned jsem nabyla dojmu, že jsem v dobrých rukou. Každýmu trochu vnímavýmu člověku přece musí být jasný, jak může prostor významně ovlivnit náladu, pocity a možná i zdravotní stav.

Trochu si nadávám. Nabrala a naslibovala jsem toho hrozně moc s tím, že přece v lednu už na to budu mít čas, když je většina mých běžných zaměstnání v devátym měsíci důstojně neproveditelná. Nedošlo mi, že dost podstatně klesne i moje výkonnost a naopak se zvýší četnost výjezdů někam roztáhnout nohy, odevzdat moč nebo nakoupit plíny. Sama jsem si k tomu ještě přidala geniální nápady jako nutnost vymalování záchodu budoirovou zelenošedou s mosaznými odlesky (ačkoliv je to místnost, kterou mimino ve svém prvním roce asi příliš často nenavštíví), ušití merino zavinovačky do tuhých únorových mrazů a podobně. Zatím se teda nenudím, nevizualizuju, nemedituju a rozjímám hlavně v těch čekárnách. Ale věřím, že ona má pro mě pochopení.

Z předporodních seznamů už mám osypky. Tak si vytvářím svoje vlastní. Třeba koupit si rtěnku. Rtěnka, myslím si, může být zásadní duševní berličkou matky na mateřské. Nebo vidět nějaký krásno. To jsem si splnila na Daisy Mrázkové. Taky mám osypky z dotazů, jestli se bojím, případně těším. Na to mi ale právě na téhle výstavě skvěle odpověděl Jácíček:

"Co je to Budoucno?
Budoucno, to je ... to je ... to je takový čas víš, který se před tebou sám od sebe kutálí...
nemusíš ho nikdy dohonit, nechceš-li ...
To je výhodné, řekla Veverka.
To bych řekl. Já osobně, Veverko, mám Budoucno strašně rád! Já vlastně skoro všechno (kromě některých všedních maličkostí, jako například jít na jahody) nechávám na Budoucno!
Kromě na jahody ...?
Ano, takové maličkosti se můžou dělat hned.
Tak pojďme, řekla Veverka."



úterý 16. ledna 2018

Do skříně!



Kam dát dítě v bytě se dvěma klavíry, dvěma šicími stroji, bicí soupravou, sítotiskovými rámy a rodiči, kteří mají hodně zájmů (krámů)? Do skříně!

A aby to nevyznělo úplně blbě, vážně jí děláme trochu prostoru. Vlastní šuplík, poličku v knihovně a nárok na zabrání si části postele i bytu pro své vlastní zájmy. První umění od Jany Kudrnové a první hračka od Andrey Tachezy. A čestně slibuju, že dostane i prostor na vlastní názor a ty bárbíny jí zakazovat nebudu.

neděle 7. ledna 2018

Prosincový téma

Bože, jak já chci pochvalu! Moje prosincový téma. Chci být chválená. Pravidelně. Každá pochvala má svou setrvačnost. Některá zlepší den a ten další už zase cítím nejasný deficit. Některá mi vydrží měsíce. Motivuje, zlepšuje náladu, usmívám se díky ní v tramvaji. Jsem náročná. Nestačí mi ledasjaká pochvala od ledaskoho. Chci pochvalu smysluplnou, osobní, od někoho, ke komu vzhlížím nebo koho respektuju. Chci pochvalu, která se týká něčeho, na čem mi záleží. Když mi pochválíte oběd, večer už o tom nevím. Chci pochvalu, které věřím. Může mít mnoho podob.

Intro k pobavení: Za co se chválí v devátém měsíci těhotenství? "Ty hezky funíš.", "Ty se nám ale krásně kulatíš.", "Ty máš ale vzorně vyžehlený plíny." 

Někde v chytrý knize o výchově jsem přečetla, že chválení může být dvousečný. "Ty jsi šikovná holčička.", může být věta nebezpečně líbivá. Já vím! Ale někdy jí stejně netrpělivě vyhlížím. Přiznávám to upřímně. A ne, nejsem chudák směřující celou svojí aktivitu jen ke sbíráním srdíček na Instagramu - malých virtuálních pochval. Ale i tahle moje potřeba je mojí součástí a já mám někdy odvahu si jí pojmenovat (a pak vám o tom napsat).
Věřím tomu, že pochvala není hlavní motivací mýho chování a jednání. Snad umím udělat i věci, které vnímám jako nutné, a za které mě nikdo nepochválí. Ale tahle šikovná holčička, zasetá do mě kdysi dávno - možná paní učitelkou, rodiči, tetičkami, společností nebo třeba předchozí karmickou zkušeností - se mnou stále žije a někdy si taky chce přijít na svý! Znáte to? Jste sběratelé pochval? Motivují vás? Chválíte? A chválíte vaše děti? Je to dobře nebo ne?

čtvrtek 7. prosince 2017

Na větvi


Velká potřeba zdobit. Jsem víc doma a dost často jen tak koukám. Tak chci koukat na nějakou krásu. Naše výzdoba je low cost - ramínko z čistírny, zeleň zbylá z kytice, co jsem dostala, dvě březové větve ulomené nedávnou vichřicí a ozdoby z mnohaleté sbírky skládající se po kouscích do krabice od bot. Stromeček u nás nevedeme, tak si budeme letos nadělovat pod větví.










středa 29. listopadu 2017

Čtenářský deník


"Květa zavře oči. Na okraji její mysli se chvěje myšlenka, připomíná chomáček vaty, má měkké okraje a je nezřetelná. Květa z ní vidí nejprve stín a možná malý cípek. Zpočátku se domnívá, že je to myšlenka na Evu, proto se jí pokusí zahnat, prudce sevře ruce v pěst a zavrtí hlavou, ale potom (zvedne se a dojde mezitím k jednomu ze záhonů, kde zaboří prsty do země; půda je teplá a sypká) tu myšlenku vezme na milost. Všechno už jsem řekla, pomyslí si s úžasem."
Jakuba Katalpa: Doupě

Moje listopadové čtení. Malinku Dity Táborské jsem nejprve nadšeně polykala, ale nakonec nebylo úplně snadné dočíst a především příjmout druhou část. Nebylo to snadné, ale rozhodně to nebylo špatné. U Doupěte Jakuby Katalpy zase úplně naopak. Občas jsem jí musela odložit, protože té tíhy na mě bylo v životě až dost, nechtěla jsem přidávat, ale nakonec mi příběh přinesl zvláštně dobrý pocit.

 Ale co teď? Nemáte pro mě na prosinec nějaké doporučení? Doporučení zohledňující požehnaný stav, potřebu alespoň tušené krásy a malé naděje? Asi bych si své poslední měsíce těhotenství ráda dopřála bez drásavých emocí, ale rozhodně ne bez knih.


pátek 24. listopadu 2017

A jestli občas ztratím hlavu ...






Kdybych neměla rozum, nakoupila bych všechnu tuhle krásu. Ale nakoupím v sekáči a bazaru, ušiju, vyrobím a podědíme. Jsem přece rozumná holka a to děvče nemůže mít nákladnější šatník, než já. Takže pro vaší i mojí inspiraci. A jestli občas ztratím hlavu, tak se za to taky stydět nebudu. Jsou to převážně malé značky a výrobci, které má smysl podporovat, aneb estetická výchova už od narození. 

pátek 10. listopadu 2017

Vlastně je to ale moc hezkej čas

Chodím na rande s naší nenarozenou dcerou. Sedneme si v kavárně, já si dám jedno kafe. Břicho už se vyvalilo a ona se v něm převaluje. Byla jsem zvědavá, jestli přijdou nějaký pocity alá Sigourney Weaver ve Vetřelci, ale ne, nic takovýho - je to hezký a pocit nenormálnosti se nedostavil. V kavárně často jenom tak koukám skrz výlohu a dávám si čas přemýšlet nad tím, jaká asi bude.

Ráno mě hodně potěšilo, že jsem ve skříni našla kalhoty, do kterých se vejdu. Jsou žlutý, vlněný a Cos. Koupila jsem si je před rokem v sekáči. Ráno jsem přišla na to, že když je vytáhnu až skoro pod prsa, vypadají pořád dobře a nikde nic netlačí. Ta radost byla spojená hlavně s pocitem, že jsem to pořád já. Jen mám sebou i jí. Ano, svojí identitu spojuju povrchně i s oblečením. Ano, potřebuju se občas utvrzovat, že nikam nemizím.

Nejtěžší je pro mě zatím potkat se s vlastními limity. Jsou najednou překvapivě blízko. Všechno jde pomaleji. Všechno mi trvá. Zvládnu toho tak polovinu. Strašně se nad tím občas rozčílím. Sítotisk s pupkem nejde. Je to zajímavý cvičení trpělivosti. Svou vlastní cenu si najednou nemůžu dokazovat zdoláváním seznamu úkolů a výkonem. Jsem ráda, když směrem dopředu rozpohybuju alespoň svý vlastní tělo. Přijmout vlastní limity je, viděno z emocionálně vyrovnaného nadhledu, vlastně velmi ozdravný. Emocionálně rozjitřený momenty radši opomeňme, ať mi sem někdo zase nepíše, že jsem hysterka.

Vlastně je to ale moc hezkej čas.





středa 18. října 2017

Doma



Čím chladněji je venku, tím víc pozornosti obracím do prostoru "doma". Nad zděděným košíkem první vlaštovky, respektive holubičky.