středa 21. září 2016

Na cestě


Už jsou na cestě. K Lence a Veronice.

sobota 10. září 2016

Osuduvosti polštářů

Dva HACUBOKU polštáře, které potkala v osudu větší míra nedokonalosti, než bych chtěla. Vlastně to není vidět (károvaný má lehce vycentrovaný potisk a džínovinový malou barevnou nestejnost na látce), ale k prodeji nejsou. Tak mě napadlo, jestli jim nenajdu nový domov tady?
 
Ano, první give-away tohoto blogu. Pokud by se vám domů hodil polštář z mé dílny a netrápí vás nutkání po dokonalosti, stačí si vybrat, který z nich víc sedí vašemu obydlí a nechat mi pod článkem komentář s čímkoliv chcete, ale hlavně s vašim emailem a vybranou barevností. Příští víkend pak vylosuju dva komentáře a povlaky pošlu.

 

1. Něžné káro, má zadní stranu ze světle růžové bavlny s kapsovým zapínáním.
 

  
2. Džínovinový, má zadní stranou z indigově kostkované bavlny s kapsovým zapínáním.
 
 
 Oba dva jsou na výplň rozměru 50x50 cm a za sebe doporučuju péřovou výplň z Ikei, díky které jsou polštáře opravdu nadýchané, poskytují oporu a cena mi přijde velmi milá.



Na ty, co k prodeji jsou, se můžete podívat na hacuboku flér nebo facebook.

čtvrtek 8. září 2016

Čtenářský deník

"Skučno je ruské slovo, které se dá jen obtížně přeložit. Znamená víc než jen pustou nudu; je to duševní prázdnota, působící jako vývěva, která člověka do sebe vtahuje a vyvolává v něm neurčitý, avšak velmi intenzivní pocit tesknoty."

"A v dálce, za sněhovými poli na úbočích zvlněné končiny, se táhly černé pásy rozsáhlých lesů až k horám, tušeným v šedomodrém oparu na okraji nebeské báně jakoby z mléčného skla. Právě takové dny na sklonku zimy nejlépe odpovídaly pocitu skučno v mé duši.
Jsem bez klobouku, vlasy mám rozcuchané od větru, ale u nohou mi sedí jezevčík Max, hladký jako tuleň, a oddaně ke mně vzhlíží: můj jediný druh při hrách, můj kamarád, přítel, utěšitel, který mě možná někdy ne zcela chápal, zato mě bezvýhradně miloval a naprosto souhlasil se vším, co jsem dělal."

Gregor von Rezzori: Paměti Antisemity

úterý 6. září 2016

Srpen

Tahle spojitost s autem namířeným k jihu a jeho rostoucím úsměvem mě fascinuje. A taky někdy štve. Tu rozložitou, stále dobře naloženou krajinu jižních Čech neumím vzít za vlastní. Ale je to tam krásný, to né, že né. Cestou posloucháme Vltavu. A dáváme si párek na benzínce. Všechny tyhle cesty vypadají podobně, splývají v jednu. A jejich esence mě pak rozesmává, když nikam vyrazit nemůžu.

Za Budějicema dávají v rádiu pořad o Boženě Němcové od Radky Denemarkové. Ta se pozastavuje nad tím, proč i současní literární historici řeší, jaká byla Němcová hospodyně a matka. Přistihla jsem se, že to řeším taky. Možná né až tak u Boženy, ale spíš u sebe. Kromě velkého tématu mateřství, které se ve třiceti už ani neupejpá a rovnou defiluje, jsem v sobě taky našla hospodyni. A mám pocit, že hranice mezi tím, jestli občas umeju vanu a na stole naranžuju kytku a zakyslou úzkoprsostí hodnotící okolí podle parametrů umyté vany, vypleté předzahrádky a navařených večeří, je nebezpečně tenká. Tak si spolu s Němcovou opakuju: "...je to touha po neskonalé kráse a dobru, co nás z prachu povznáší."

Krumlov mě mine. Abych byla upřímná, uličky jsou tam až moc pozametaný a za kafe chtějí víc než Pod Lipama. To na mlejně není pozametanýho nic. První noc klepu kosu a přemýšlím, kde hledali pocit útulna v minulých stoletích. V těch stoletích, co nebyly gauče a designové merino deky a seriály, který na mě mají účinky analgetik. Že by nějaký, z nitra vycházející pocit?

sobota 6. srpna 2016

Káro

 
 
Káro a světle modrej denim. To mě chytlo. Já a polštáře oblíkáme stejnej dresscode. 





středa 3. srpna 2016

Byla svatba!

Byla svatba. A slibuju, že tohle je už úplně poslední příspěvek na blogu s touhle tématikou. Kdo už toho má plný zuby, ať to nečte a jde radši na pivo. Dávat na internety svoje svatební fotky je trošku obšírný, ale když jsem rozvážila všechny možnosti, nechala se poponést trochou té novomanželské euforie (viz. "Alespoň tohle jsem v životě zvládla", nebo "Dyť jsme to tak dlouho chystali...") a hlavně chutí ukázat je mým internetovým kámoškám (však vy víte), tak to prostě risknu i s čtenářskejma očima vsloup a hromadnym odchodem všech dekadentních intelektuálů.
 

 


 
 




Za mě nejlepší: Zmrzlina od Hlíny, káva od Flatwhite a catering Bez Ubrusu, kytky od turnovský Květérie, dokonalé fotografie od Báry a dokonale nedokonalé od Kristýny. A úplně nejlepší: pot a slzy všech našich kamarádů a rodiny, kteří perlili, zdobili, vařili, pekli, hráli na cimbály a zpívali "Love me tender" až do rána.



 
 
 
 
 
 
Ps: Ve dřevácích z Nily se výborně utíká před větrnou smrští, která se přehnala deset minut po konci obřadu a přidala tak ještě trochu vzrůša a sportovního výkonu do našeho svatebního dne.
 
BONUSOVKY:
 

 
 
 

Čtenářský deník

"Když byla smutná, vypadala jako madona, zato když se rozesmála, změnila se v anglického plnokrevníka. Alfa zářila, hned jak ji viděla u dveří. Lunu nadchla svým krásným tričkem, které jí úplně klidně půjčila, a mě si získala o hodinu později, protože se mnou šla jezdit na kolečkových bruslích, i když to vůbec neuměla.
Jen Paprsek byl chladný. Strašně se nechtěl ženit."

Tereza Boučková: Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže

čtvrtek 14. července 2016

*

Abych vám ve stručnosti ilustrovala svoje rozpoložení, musím napsat, že v muzeu Tomáše Bati ve Zlíně jsem brečela. Nebyl to nápadně hysterický pláč, při kterém se mi klepou ramena a krabatí obličej, ale byl to přece jen pláč. Plakala jsem v expozici obuvi a expozici Baťova odkazu a nabýt ztracenou kontrolu nad svými emocemi se mi podařilo až u Tatrovky Hanzelky a Zikmunda. (Tam to zase dojalo Christiana.) Plakala jsem dojetím. Prý je to takhle (po svatbě) normální. Abych odlehčila patosu, který mám tendenci sem vnést, vynechám citáty o práci pro společnost a dobrodiní a podělím se o jeden, který má taky dost velký význam:

" I za mlčícího mluví jeho boty."
                                        G.B. SHAW

V Luhačovicích jsem čelila největší koncentraci ponožek v sandálech ve svém životě. (A nemyslím tím takové té stylové variantě, kterou předvádějí holky z Vývařovny.) Nejdřív mi to všechno přišlo vtipný. Jurkovičova architektura odvážně doplněná o kolonádu ze sedmdesátek a společenský dům poskytující kolektivní kulturní vyžití. Už řádně vylouhované kouzlo lázeňské kultury a pozdější, ještě dost zapáchající, lázeňská nekultura. Ale pak mi vlastně bylo zase docela do pláče.

Ztratili jsme se v Bílých Karpatech. A to jsme chtěli jít pořád po modrý. Pak jsme šli horama a dolama, starejma sadama a rozpadlejma Kopanicema. Dost času mlčky a se spálenym zátylkem, ale někde v těch kopcích jsem si sama sobě odsouhlasila tuhle životní volbu, protože úplně samozřejmě nesl všechno těžký v batohu on a občas mě beze slov zatlačil do zad v případě nějakýho příkřejšího stoupání.

Asi bych měla napsat něco o svatbě, ale zatím to úplně nejde. Svatba nakonec může být velmi intimním okamžikem, i když je na ní pozvaných sto třicet hostů. Tak jen že ano, udála se a Eliáš nám zazpíval "Love me tender" v tygrovaný košili, a byla zmrzlina od Hlíny a tancovali jsme do rána, i když se deset minut po obřadu přiřítila lokální větrná smršť a hravě strhla většinu dekorace, dva vzrostlé stromy a make-up mých tetiček. Ale víte co, mě to bylo v tu chvíli úplně jedno.

 
 
 



čtvrtek 23. června 2016

Hromada


Hromada polštářů u nás doma. A první vykročení do světa. hacuboku. Každý krok skrze mé ruce. A každý krok dopředu provázený tak trochu obavami a nutkáním radši couvat. Není to jednoduché jít s kůží na trh. Ale kdy jindy když ne teď. Poučená zásadní větou z článku o podnikání od Evy Urbanové: "Jsem spíše zastánce neustálého pohybu dopředu na úkor pečlivého ladění a váhání. Na cestě se totiž, myslím, naučíte nejvíce a základem posunu je vlastně vůbec s realizací začít.". Takže hacuboku, autorský tisk, kresba a výšivka na látku a výrobky z ní. Když by jste po nějakém zatoužili, stačí mi napsat email, podívat se na fler, nebo zatím tiše sledovat dění na facebooku.











 


středa 22. června 2016

COST PER WEAR problém

Abych se přiznala, když vejdu do nákupního centra, tak mě chytá svědomí. Občas tam ještě vejdu a pod jeho náporem, pocitem totální neoriginality a znalosti mých omezených finančních možností zase odejdu. Jenže pomalu nemám co nosit. Časy zaměstnaneckých výhod v dobročinném obchodě jsou ty tam, ale změnou práce jsem se k nákupu autorský módy vlastně vůbec nevyšvihla. Stojím tak teď často před skříní a nevím si s jejím obsahem rady. Možná je to změnou roční doby, stavu nebo vkusu, ale vlastně si ty krásný, originální a vintage kousky vůbec nemám chuť oblékat. Nedávno jsem tady nahlídla do cizí skříně a napadlo mě, se zamyslet, jak je to s rovnicí CPW (cena oblečení : počet nošení = cpw) v té mojí a jestli by mi to mohlo napovědět, kam v jejím doplňování směřovat. Za posledních pár let jsem přečetla spoustu příspěvků o slow fashion, kvalitě na úkor kvantity, minimalistickém šatníků, zodpovědné módě a článek o základních kusech v šatníku má občas každej lesklej časopis. VELKEJ SVĚTOVEJ PROBLÉM, já vím, ale třeba vás to bude bavit stejně jako mě.
 
Nejlevněji: FJALLRAVEN KANKEN, tenhle batoh miluju, mám ho už 5 let a jediné, co mu ubírá na kráse je fakt, že se s ním roztrhl poslední dobou pytel i v českých ulicích. Těch pět let ho nosím skoro denně, byl se mnou v Budapešti, Berlíně i Benátkách a několikrát jsem vytáhla ze zadní kapsy podložku pod zadek a nenastydly se mi tak při vlahejch večerech vaječníky.
CPW je cca 2 Kč (2290 : 1250)
 
 
Tuhle bundu z Háemka vlastním stejně dlouho. Jaro, léto, podzim jí nosím alespoň jednou týdně a supluje mi drsňáckej koženej křivák, na kterej nemám koule.
CPW je 9 Kč (1250:140)
 


Kabelka s Berlínskýho sekáče, koupená na cestě domů po ročním pobytu u Baltu. Na naše poměry docela drahá, ale hrozně jsem tenkrát chtěla něco koupit, což většinou bývá cesta do pekla. Tentokrát ale ne, její osmdesátkový esprit se hodí úplně ke všemu a tvar a velikost jsou ideální na příležitosti, kdy je Kanken mimo.
 CPW je 10 Kč (600:60)
 


Do podobného výsledku CPW u mě patří Tomsy, pruhovaná trička a jedny černé džíny s vysokým pasem.

Nejdražší: MATT a NAT, tohle je moje kabelka za promoci. Vybíraná s představou pevné ruky a jasné hlavy jako dospělejší náhrada za osmdesátkovou, když už mám ten titul. Nezastírám, že mě sebou vzala vlna. Jenže není to úplně ono. Je těžká i prázdná, zvláštně se kinklá, když jí nosím a popruh má na mě moc dlouhej a nenastavitelnej. Měla jsem jí párkrát. Alespoň byla ve slevě. Ještě uvidíme.
CPW je 260 (2600:10)


Síťovka od Heleny Heinz, koupená asi před 4 lety v nějakém obchodě s autorskou módou. Je vtipná a krásná a lehká, ale neměla jsem jí venku ani jednou. Prostě si s ní stylisticky nevím rady. Tak jí používám jako obraz na zeď. Pořizovací cena byla okolo 500 Kč.
Takže CPW je ta pětistovka.


Poslední položkou seznamu je tahle vintage koženková sukně. Je skvostná, s dvěma kapsama, vysokým pasem a sedmdesátkovou délkou do půlky lýtek. Fakt se mi líbí a fakt mi nesluší. Potřebuje novýho majitele. Jestli na ní máte potřebnou výšku a váhu, nebo spíš odvahu a chuť, napište mi dolů do komentářů. Ráda jí daruju někomu, kdo jí občas vyvětrá a ponese se v ní po ulici.
CPW je 250 Kč.

 
 
 
A co vy? Jak to máte s CPW skórem ve vaší skříni?

neděle 12. června 2016

O dojímání a botách

V rámci předsvatebních příprav už jsem dala Hříšnej tanec a Flashdance. Tyhle filmy mě dojímaj. Asi proto, že jsem je poprvý viděla v devadesátejch letech, v tom zásadním věku, kdy si toho člověk hodně představuje v posteli před usnutím a život na něj čeká někde za humny. Až teď rozklíčovávám vliv estetiky Patricka Swayezeho na mou současnou potřebu rolovat všem tričkům rukávy až po ramena. Možná kdyby mi v tý době předčítali Ilias a Odysseu, mohla jsem bejt jinde. Ale jsem tady, na gauči, s počítačem v klíně, i když je to škodlivý na ženský orgány a tak vůbec a s nohama v dřevácích, abych je rozchodila pro ten zásadní den a mohla si v nich na ty oldies hity zatancovat.

Ale proč to píšu. Zjistila jsem totiž, že se potřebuju dojímat. Potřebuju tý dvanáctiletý holce dopřát trochu tý Ameriky a lesklejch povrchů, trochu toho velkýho dění, když už na spoustu vysněnejch scénářů nedošlo. V tomhle předsvatebním čase ještě víc než jindy. Potřebuju si užít velký emoce, abych nepropadla dojmu, že je ta svatba jen produkčně náročnější odpoledne, ke kterýmu má každej co říct a na který má každej svůj názor. Vlastně si myslím, že můj sklon k melodramatičnosti je má osobní záchrana. A tak si budu ještě alespoň tři týdny k mytí nádobí pouštět dojáky, malovat si pusu a prohlížet alba, koukat na romantický filmy a vyžadovat velký emoce i v mých malých, všedních dnech. A ty boty. To je švédská láska z Nily.

 
 

neděle 1. května 2016

Kamínky Swarovski a jiné problémy



 
Budu se vdávat. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle budu psát na blog. Vlastně mi to přijde skoro až blbý. Ale co takovou nevěstu potká v momentě, kdy teda odkývá že ano, se mi zdá natolik zajímavý, že tedy obětuju svojí masku elegantní pozorovatelky života bez závazků (kdo tomu ještě věří že?).
 
V prvé řadě je třeba říct, že jsem to nečekala. Né to žádání o ruku, to byl v jistém smyslu výsledek několikaměsíčního jemnýho nátlaku a naznačování a mnohaletýho vztahu. Ale spíš tu jistou, nikdy neklesající, hladinku mírné hysterie spojenou s uskutečňováním svatebního obřadu a následného veselí. Sebevědomě jsem si myslela, že po absolvování třistapadesátidevíti svateb mých kamarádů a příbuzných jsem pochopila základní mechanismus dobré svatby (ta, kde se ti dva opravdu vezmou nehledě na okolnosti) a vzhledem k tomu, že nevyžaduju aby mi lak na nehty ladil s ubrousky, bude to v klidu.
V ten okamžik, kdy jsem, ani nevím jak, začala pročítat diskuze na beremese.cz, jaký svatební dort je nejlepší, jsem pochopila, že moje důstojnost a alternativní image je neudržitelná i přede mnou samotnou. Přiznání si problému je cesta k jeho vyřešení. Základní teze všech podpůrných skupin anonymních alkoholiků, mě vedla k napsání tohohle článku. Ano, jsem lehce hysterická nevěsta. A to i přes ucházející vzdělání, kulturní prostředí, inteligentní přátele, dobrý vkus (dost si o sobě myslím) a úplnou absenci kamínků Swarovski na naší svatbě.
Hodně mě potěšila moje kamarádka, která se mi po akutně zoufalém telefonátu svěřila, že před svatbou se jí objevilo astma ze stresu a kopřivka po celém těle.
Aby jste to nepochopili špatně, já se na tu naší svatbu těším. Jenom se postupně vyrovnávám s faktem, že uspořádat svatbu pro relativně velké množství lidí (já nevím, kde ten kluk nabral tolik příbuznejch a kamarádů) se dá srovnat s pořádáním menšího hudebního festivalu.
 
 
Jak jste to zvládli vy? A máte pro mě nějakou radu?
 
Ps: Pořád nemáme svatební dort, nějaké tipy?


pondělí 18. dubna 2016

první pětiletka




V představách je to všechno mnohem lehčí. Myslím, co se života týče. V představách mám všechno vyřešený hned a všechny akce tohohle roku tam probíhaj bez zádrhele a zapocenýho zátylku. Ale v představách nežiju. Nebo se alespoň snažím.

Nikdy jsem neměla ráda, když někdo vykládal, co všechno bude dělat a nikdy nezačal. Pak jsem se při tom taky přistihla a opakovaně. Tak jsem si řekla, že začnu. Zatím z toho je pár polštářů, velká radost, vlastní spis na úřadu práce a taky několik zásadních poznání. Třeba to, že všechno trvá. Nejen lidem okolo, ale i mě. A po přečtení tohohle článku mi navíc došlo, že na realitu jsem ještě úplně nenarazila. Stejně mi ale přijde fajn to zkusit. Hnout se z místa a udělat nějakou zkušenost. Zkušenost totiž skvěle formuje představy a představy, co se od uskutečnění nevzdalujou na míle daleko pak můžou vést i k cíli. Co je tím velkým cílem života zatím netuším, ale už si začínám dělat určitou představu...

pátek 15. dubna 2016

Čtenářský deník


Někdy si skoro až vyčítám to polykání příběhu. Pár stránek si naservíruju opatrně k snídani a pak zjistím, že jsem knihu sežvejkala za den nebo dva. Neumím moc odkládat, vychutnávat si, promýšlet a vypisovat. Gourmetsky vyčkávat na dobrou chvíli. Přečtu všechno hned a s pusou ještě mastnou příběhem nejradši vyhlížím další. Občas marně. Ale tentokrát hned tři.

neděle 13. března 2016

Pro Hanku

Hanka to tady čte. Uvaří si kafe nebo černý čaj a pak si to tady čte. Jenže já nic. Hanka je moje kamarádka. Takže si může stěžovat osobně. Vidí na vlastní oči, že jím, spím, myju se a myju nádobí, takže musím být schopná napsat pár vět na blog a zpříjemnit jí to kafe. A ono pořád nic.
Abych pravdu řekla, je to vlastně úplně snadné, ani Hanka nečeká rozbor Heideggerova pojmu "Pobyt"(„Pobyt“ či existování ale především charakterizuje, že mu na jeho bytí záleží, že mu o toto bytí vždycky jde. Heidegger proto samu povahu pobytu charakterizuje jako „starost“ či „péči“ (německy die Sorge), která je původně starostí o toto bytí samo, z povahy věci se však nejčastěji projevuje jako nezbytné každodenní „obstarávání“ potřeb k životu. Pobyt jakožto starost (péče) musí jednat a právě zde vystupuje fenomén „časovosti“: nouze naléhá a člověk musí svůj život nějak vést. zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Heidegger) nebo mnohostránkový elaborát, Hanka totiž ví, že jsem mnohem víc na haiku. Takže je to úplně snadné a vlastně taky ne.
Už sem občas něco píšu pár let a stejných pár let si u svého kafe pročítám blogy druhých. Vypadá to jako skrytý voyeurismus a potřeba sebeprezentace, ale snad je to i něco víc. Zážitek určité blízkosti, inspirace, virtuální přátelství beze slov (leda občas s nějakým komentářem) a jedna z cest (v mém případě opravdu nepatrná) jak něco vložit do světa. Když něco napíšete, někdo si to přečte. To sebou nese jistou zodpovědnost. A ta mně teď drží zpátky. Najednou si nejsem jistá, jestli můžu sázet jeden poučný příběh za druhým, jestli někoho obohatí pohled na náš novej skleník nebo seznam knih, co jsem přečetla. Čím jsem starší ( a že už to od prvního textu tady na blogu dost pokročilo), tím víc si uvědomuju, že na dobrý život není možné najít žádný mustr a každý z nás si ho musí vyložit po svém. Někdy i ve smyslu toho Heideggera: " nouze naléhá a člověk musí svůj život nějak vést.".
Hanka mi taky psala, že krize člověka může posunout. Tohle taky občas píšu a říkám svým kamarádkám, ale i pacientům. Ale pravda je, že získat teoretické znalosti o krizi je mnohem jednodušší, než se skrze ní pak nechat prakticky posunovat.
Mám to tady ráda a nechce se mi Plameňáka a Oslici úplně opouštět, jen čekám na tu správnou inspiraci, na zážitek, který stojí za to sdílet a nebo možná spíš na to, až si konečně zase koupím nové boty, které sem můžu vyfotit. Do té doby zdravím Hanku i těch několik dalších trpělivých čtenářů.