úterý 27. dubna 2010

Trochu morbidně...

Nebo taky vůbec ne. Mám ráda hřbitovy (samozřejmě ne osamocená a v noci). Jsou to místa, která si ve všem shonu a denním spěchu, zachovávají svůj, časem a realitou opovrhující, klid. Na hřbitově se i nejrozjařenější z rozjařených ztiší. Nejen navenek, ale i vnitřně. Hřbitov mi zase znovu připomene pomíjivost světského.
Všichni známe myšlenky Platónova dne, jako jednoho lidského života, který má být zrcadlen i do každého dne všedního. Všichni občas míjíme nápisy Memento Mori (Pamatuj na smrt), které nás mají upozornit na zodpovědnost, ale i konečnost naší pozemské existence. Občasná procházka po hřbitově mi pomáhá si tohle uvědomit a stále znovu se pokoušet svůj život nepromarnit.
Baví mě si číst staré nápisy na pomnících, prohlížet si vybledlé a oprýskané fotografie lidí z minulých století. Představuju si, jak asi žila Paní továrníková, Mladý kapitán padlý za druhé světové války, Sedlák s knírem..
Každý hřbitov je jiný, jako jsou jiná města, ve kterých se nachází. Jako jsou jiní lidé, na které se tam chodí vzpomínat. Jako je jiná doba jeho vzniku. Něco mají ale všechny hřbitovy společné..


břečťan a vzrostlé stromy..

zajímavé detaily..

nádrže na vodu, ve kterých se zrcadlí nebe..

náhrobky, které pořád pamatují na ty, na které už lidé dávno zapomněli..

Co byla asi Marie za ženu, když její hrob celý kvete..


Tak nevím, bylo to morbidní??

1 komentář:

  1. NENÍ TO MORBIDNÍ !!! Je to ... PRAVDIVÉ. A je to také smutné...a třeba je to i depresivní.Ale ŽIVOT je nevyhnutelně spojen se smrtí. A je dobré si to občas uvědomit.

    OdpovědětVymazat