pondělí 28. června 2010

Jsem Vaše, pane Darcy !



Kupte mi někdo ty samé ještě v černé. A já Vám budu každý večer před spaním předčítat Pýchu a Předsudek, Janu Eyrovou a Na větrné hůrce.
Momentálně uhranutá vším tím krajkovým, pudrovým, co vypadá, jako by vypadlo z šatníku mladých aristokratek, nebo šansónových zpěvaček.

Home, sweet home !





Psáno z Fraktálu.
Den jsem strávila zavalená věcmi. Někdy popoledni, nasycená čínou od paní přes ulici, jsem odházela postel a okamžitě usnula. Zdálo se mi o létajícím ostrově, na který stěhuju všechny svoje sukně a starou Singrovku, která svojí tíhou neustále propadává mraky.
V. umyla okna a do pokojů se teď cpe spousta světla, na balkón jsme vynesli židle a plánujeme tam trávit letní večery. A možná je to opravdu tak, že domov nedělají místa, nebo věci, ale lidé, a tak přemýšlím, kde najdu svoje lidi, před rokem opuštěné.

sobota 26. června 2010

"Jsi normální ?"



Lívance s rozmačkanejma jahodama a zakysanou smetanou. Celý dopoledne louskám na zahradě uzoučkou knížečku od Gavaldy. V domě, co jsem v něm vyrostla, ale neříkám mu už nějakou dobu "doma".
Asi třikrát denně se mi chce brečet, občas je to jen pocit někde uvnitř, párkrát se mi už docela rozklepala bradička. V rámci svý možný, budoucí profese jsem to klasifikovala jako popříjezdové trauma. Koukám na starý fotky a připadám si nepatřičně ve městě, co mi dalo první políbení, první opici i první otázky po mé normálnosti.
Včera mě fakt napadlo (Po tom, co jsem asi deset minut zírala na babu z Vzp a její výstup na téma "ty jsi úplně blboučká a já jsem šéf týhle planety a navíc mám třikrát větší objem vlasů, než sestry Marge Simpsnový dohromady."), že případné zařazení mé složky do kolonky "Normální", mě vlastně uráží.
Z jednoho zapomenutýho bilbordu na mě koukal Paroubek a upřeným pohledem mě informoval, že to dělá pro Nás, obyčejné a normální lidi.
Vážně je na světě někdo, kdo se chce ztotožnit s označením "OBYČEJNÝ"? Není to náhodou to, čeho se moje, lehce narcistická duše nejvíc děsí?
Tak jsem si alespoň oblíkla nový, děsněrafinovaněsexynenormální, triko od Anouky, který tady na mě čekalo a pak se opila červeným, co mi barví rty do malinova.

Já po Vás chci, ať nejste obyčejní!

čtvrtek 24. června 2010

Schwer verliebt !




36room hostel.


Krásná Františka a její úlovky z Berlínských sekáčů (v pozadí babka flaškosběračka).

Výbava.


Trochu toho pouličního umění.



Jsem zamilovaná. Těžce. Do Berlína.
Miluju, jak často se v Kreuzbergu musím otáčet za krásně oblečenejma holkama. Miluju, že tam skoro každej kluk vypadá jako dvojče Nicka Cavea. Miluju pít vanilkovou kolu, Fritz Limo a radlera před obchůdkama tureckejch živnostníků. Miluju koncerty v metru a koncerty v parku a koncerty na ulicích. Miluju sekáče plný pokladů, který vás nutěj přehodnotit úmysl, nevybírat váš účet do mínusu. Miluju kluky rozzářený nad gramofonovejma deskama z bazaru a miluju hostel, co vypadá jako by v něm bydlela zchudlá kněžna z dávnejch časů.
Miluju, že pohled ostatních na vaší osobu, znamená spíš uznání, než podivování se a úšklebky.

Ať žije Berlín!! (ale já se stejně těším do Prahy)

neděle 20. června 2010

Loučení s mořem



Aneb jak se malují bouřkové mraky.
Aneb den s větrem v zádech.
Aneb slaná vůně ve vlasech.
Aneb štěstí posbírané v okamžicích. A teď směr Berlín.

pátek 18. června 2010

Genius Loci !












Bylo: Ozdravovací klinika pro tuberkulózní pacienty. Předminulé století. Budovy a pavilóny. Altány a pergoly uprostřed rozlehlého parku. Architekti uchváceni teprve se rodícím Jugendstillem. Korzující pacienti. Chudokrevní básníci. Neduživé dívky pokašlávající nad knihou. Bíle oděné, dobře stavěné a růžolící se ošetřovatelky.

Mezitím: Lazaret. Amputace. Vůně chloroformu. Válka jedna i druhá. Kovové postele bez jmenovek. Ruská armáda. Opálení mladíci s mlíkem ve flašce a kulomety. Přelepené cedule. Betonové zdi. Zaplátované vitráže. Rozpaky a rozkazy.

Je: Pohádka. Radosti Tima Burtona i Jana Švankmajera. Schováno a nedobytno. Rozsypané sklo. Rozbujelý park. Trvání v zániku, krása rozpadu. Tajemství. Příběhy.

Bude: ?

středa 16. června 2010

Čekání na motýla Emanuela !










Tyhle šaty miluju. Připomínají mi Charlestonky a dvacátý léta. Mají delikátní odstín šedé a drobné, krajkové detaily. Makovou brož jsem kdysi dostala od Adély, prý je háčkuje jakási babička a přivydělává si tak k důchodu. Tak jsem jí vzala provětrat mezi rozkvetlé louky, do vetešnictví, kde jsem objevila krásný čajový šálek a na kávu, kde mi společnost dělali, ve fontáně se koupající, vrabci.
Teď už jen čekám, kdy si mě vyzvedne motýl Emanuel.

sobota 12. června 2010

Jsem straka!


Přišel mi dopis od babičky. Několika stránkový, psaný úhledným písmem, informující mě o všech detailech bující zahrady, o peripetiích všech mých bratranců, a o dědově vzpomínání na jeho malou holčičku. A pak zhruba někde uprostřed, mezi rododendrony a čokoládou přelitým srnčím hřbetem, stálo pár vět, o kterých přemýšlím. Jsou to věty o životě, o jeho prožití a o rocích, které se nevrátí.
Mám pocit, že spoustu snů a přání si neplníme jen z nějakých nejasných obav. Myslím, že se někdy necháme až příliš svázat konvencemi, které určují co je v pořádku a co už není. Někdy se zbytečně brzy smiřujeme s předkládanou realitou a zahazujeme naše vlastní scénáře.
Až mi bude osmdesát, chci mít, za čím se ohlédnout. Není to o párty až do rána, není to o počtu osedlaných koní( doufám, že tuhle metaforu pochopíte), není to o množství procestovaných zemí.
Jak prožít život, aby nebyl jen odžit? Tuhle otázku pokládám sobě i Vám, aniž bych hned čekala odpovědi, protože když si jí občas položíme, máme šanci si v osmdesáti společně zavzpomínat.

Co mám pořád s těmi opeřenci?
Možná to bude tím, že se za domem usadila soví rodinka, která vříská do noci. Možná tím, že se to za oknem rozehrálo ptačími námluvami. Ale může to být i tím, že mě někdo, občas, tak nějak, něžně nazývá. Možná jsem podlehla všudypřítomné opeřené módě. A nebo to bude mým, jestřábím nosem.
Jako straka sbírám těď vše třpytivé a lesknoucí se a ukládám si to do šuplíčku "Na doma".


středa 9. června 2010

Mezi horama, lipka zelená!

Můj muž se na můj hudební vkus dívá úkosem. Má, myslím pocit, že je značně omezen. Mám touhu hrát na hudební nástroj, nejraději pak na čelo. Moje schopnost hudebního sluchu je značně omezena. Moje sbírka dokola omílané hudby je složena z:

Kňourajících písničkářek vyprávějících příběhy + zpěváků s hlubokým hlasem a temnou minulostí, co si něco povídají do hudby + čehokoliv s francouzkým textem, kterému ani za mák nerozumím + tklivých klavírních skladeb + sól na trubku + těch, co jdou proti větru.

a k tomu všemu si občas zpívám "Mezi horama, lipka zelená.."







Rozšiřte mi obzory, děti novověku! Zaplavte mě odkazy, vy uctívači youtube!

úterý 8. června 2010

Plameňák , nebo oslice?





Plameňák, nebo oslice? Něžná labuť, nebo slepice?

Dnes jsem na městském valu uviděla kluka, který vypadal, jako bych ho namalovala. Nejdřív mě napadlo, jestli takhle, s tužkou v ruce, nerozsévám po světě bytosti. Tolik mě to pobavilo, že jsem se potom musela na toho chlapce z mé ilustrace přihlouple usmívat, což zase způsobilo, že jeho světlá kůže zrudla a zflekatěla. Tímto se mu oficiálně omlouvám za mé nepřístojné chování.
Málem jsem zašlápla dvě zamilované (nechce se mi psát pářící se) ploštice a potkala několik neskutečně krásných, těhotných dívek.
Pak mi přes cestu přeběhl zrzavobílý kocour, a já z toho odvozuji svojí zářnou budoucnost.

A ještě jeden dotaz, co mi nedá spát:
Jak je možné, že všichni kluci v bekovkách vypadají sakra tak sexy?

pátek 4. června 2010

Pár švestek..



Tenhle ruksak jsem dostala od Vaška.
Přinesl ho jednou na zkoušku, jako možnou rekvizitu hlavního hrdiny a já, sběratelka umění a starožitností ( vše prožrané červotoči, s vybledlými barvami, nebo nalezené u popelnic), jsem si ho hned zamilovala. Ruksak s námi úspěšně odehrál premiéru, několik představení i derniéru. A když jsem se pak na jedné z Letenských zahrádek loučila s Prahou a kamarády, přinesl mi ho Václav na cesty.
Zbývají mi dva týdny, a já sbalím pár svých švestek (+ kila knih, nepřeberné množství sukní, barvy, papíry a můj růžový kartáček) a vydám/e se na cestu. Doufám, že při putování Německou krajinou stihneme ještě zažít trochu lázeňského nicnedělání na Rujáně, obdivování Fridy Kahlo v Berlíně a projdeme Drážďanské ulice. A pak Praha.
Proč to všechno píšu? Protože se tolik těším. Na moje ulice, na svobodu mého prostoru, na dopoledne v pyžamu a odpoledne v kavárně, na divadla a kina, na hovory a rozhovory, na vztah bez skypu, na svý věci zabalený v krabicích, na mrkvovou polívku ve Fraktálu, na večerní posedávání po Vyšehradskejch hradbách..
Nebyla jsem v téhle krajině rozhodně zbytečně, tak snad nebudu zbytečně ani v té mé, stověžaté.

Na balení je ještě brzy, na netěšení se už je pozdě. Tak spolu s ruksakem čekáme až příjde naše chvíle.


Ps: Včera mi přišel dopis od marcipánového milovníka. Jeden z nejkrásnějších v mém životě. Byl vložen do vlastnoručně patinované obálky a napsán na krásných pohlednicích. Myslela jsem si, že víly neumějí psát, ale jsou asi vzdělanější, než se předpokládá!!

čtvrtek 3. června 2010

Dojmy a Detaily !













(Nejsem žádný velký fotograf, spíš jen sběratel dojmů a detailů.)

Byla jsem na výletě. Vlakem.
Cestuju vlaky hrozně ráda. Vagóny Deutsche Bahn sice nebubnují do rytmu o pražce, ani nevoní tmavě červenou koženkou, na kterou se v létě lepí kůže v kraťasech, ale při pozorování míhající se krajiny, mám stejně pocit, jakési nezakotvenosti v čase a prostoru.
Moje nejčastější trasy jsou teď:

*Praha Holešovice - Greifswald Hauptbahnhof
V Holešovicích se naposledy nadechnu a zkouším udržet pocit pusy na rozloučenou co nejdéle, ale po projetí Stromovkou, jen co zahlédnu vodárenskou věž na Letné, se mi vytrácí. Vlak jede údolím Labe, po úbočích se odvážně pnou vinice a mezi nimi staré, honosné vily. Křídové útesy a nadšeně fotografující cestovatelé. V Drážďanech se mi nad hlavou tyčí krajkový strop nádraží, spletený z traverz a nýtů. Berlínské Hauptbahnhof připomíná spíš nákupní centrum, do kterého omylem zavedli koleje. A pak už se krajina mění. Čím blíže jsem moři, tím více se pláně protahují do dálky, tím více se města červenají cihlami a kostely propichují zdejší dramatická mračna špičkami svých dlouhých věží.

*Turnov Hl. nádraží - Praha Hl. nádraží
Pokud se někdy ocitnete na Turnovském nádraží, neměli by jste ho opouštět bez větrníku. Prodávají je v malém okénku na nástupišti. Jsou jediným sortimentem, spolu se šunkovými chlebíčky. Okénko s větrníky tam existuje prý už od nepaměti, a jejich chuť, vanilkový krém a kopu šlehačky si vybavuje už mnohá generace cestovatelů po kolejích.

Bon Voyage, ať už cestujete mojí oblíbenou 26stkou po Praze, nebo Vás čekají větší výpravy.