pátek 30. července 2010

Tuš, Tužka, Tuším!



Za posledních pár dní, jsem třikrát nastoupila do špatné tramvaje a pak s očima upřenýma do knihy a nebo z okna i několik chvil ujela, v přesvědčení, že opravdu jedu dvacetšestkou.
Za posledních pár dní, jsem zažila mnoho setkání. S lidmi, kteří ke mě už nějakou dobu patří, i s lidmi, které bych ráda, do toho velmi střeženého a choulostivě opatrovaného seznamu přidala.
Od Řehoře Samsy bych si ráda odnesla celé regály knih a musím pořád myslet na ty puntíkaté šaty z Františkáské zahrady, které jsem byla očumovat s Julií.
Pamatujete si na září?
Vybírání tužek a sešitů, vůně čerstvě vylisovaného papíru, barvy a fixy a pastelky ve všech odstínech světa. Nové pravítko a s ním i nový začátek.
Mívala jsem dojem nepopsaného listu. Mívala jsem penály, jejichž kapsičky a gumová držátka byla v září přeplněna výbavou, a které na konci roku připomínaly prázdná ústa babky uklízečky.
Pořád miluju papírnictví. Miluju všechny ty vůně a odstíny. Mám ráda i myšlenku, že nový začátek je vždycky možný, a my se nemusíme pořád tahat s tím, co jsme v minulosti zkopali.

Ps: Artdeco balící papíry jsou z Umprum muzea a penál je od Papelote.

úterý 27. července 2010

Ty jsi pěkné kvítko!



Kobaltově modrá, malinová, starorůžová a šedá s příměsí stříbra. Bez nich teď nechci a nemůžu žít (dobře, trochu melodramaticky přeháním).
Bez čeho je pro mě těžké žít doopravdy?
Bez cíle, tyčícího se někde na obzoru. Bez osob, připravených mě pochovat. Bez knih, které mě unášejí do svých světů. Bez města, zdroje inspirace a matky uliček.
Zahloubaná nad Klímovým "Mým šíleným stoletím", jsem přemýšlela, o jakých pár desítek let mě minula všechna ta tíha dvacátého století. Jak samozřejmá pro mě je svoboda, osobní vlastnictví, i právo na vlastní život.
Jsme děti štěstěny, ale nestáváme se bez téhle těžké zkušenosti rozmazleně povrchní?

neděle 25. července 2010

V rámci oslav čtyřiceti jedna pravidelných čtenářů, jsem se zamotala do přemýšlení.
Asi to bude tím, že za skleněnejma tabulkama polevila vedra a život se opět začal skládat i z okamžiků, oproštěných od vody, ledu, zmrzliny a nezávazného léta.
Přemýšlení mi nejspíš nesvědčí.
Vede mě často k otázkám po smyslu, po vývoji, po řádu a neřádu. Nutí mě zpytovat svědomí a přepočítávat dosažené mety.
Prohlížím pokreslené papíry, pročítám popsané listy a cítím, že život se kolem mě sype v zrníčkách času a nedá se zastavit ani mou úpornou snahou proležet den v posteli.
Vedla jsem už párkrát, nad kávou, blogovou polemiku.
Bránila jsem zuřivě svou Oslici před všemi argumenty, ale když se zeptám sama, nevím.
Kde se vzalo čtyřicet jedna duší, sdílejících se mnou tenhle prostor?
Nepíšu o módě, nepíšu o umění, nepíšu o tom, co jsem měla k večeři, nepíšu filosoficky, nepíšu básnicky.
Nerada bych zahlcovala prostor přívalem svých emocí, nemám chuť vyvrhovat do světa další nepovedené rýmy, přesto mám někdy potřebu se o sebe podělit se světem. S tím virtuálním, a ještě raději s tím opravdovým.
A teď možná začínám psát z cesty!( tím nemyslím cestovatelský deník)

sobota 24. července 2010

Čtenářský deník
Cormac McCarthy: Cesta

Nesete oheň?
Cože?
Jestli nesete oheň?
Mluvíš trošku z cesty, co?
Nemluvím.
Jenom trošku.
To jo.
To nevadí.
Takže jo?
Co jo? Jestli neseme ten oheň?
Ano.
Jo. Neseme.
Máte děti?
Máme.
Máte malýho kluka?
Máme malýho kluka a malou holku.
Kolik mu je?
Asi jako tobě. Možná je o trošku starší.
A nesnědli jste je.
Ne.
Vy lidi nejíte.
Ne. Lidi nejíme.
A já můžu s váma?
Ano. Můžeš.
Tak teda jo.
Tak jo.

úterý 13. července 2010

Něžně barbarsky!


Obcházení ulic a pozorování obrazů a tváří na zflekatělých,oprýskaných zdech po Boudníkovsku.
Snad se sám Něžný barbar neotáčí v hrobě, když si s jeho jménem, jeho vyznáním pohazuju na jazyku a klávesnici. Třeba někoho napadne otevřít knihu a zakoukat se do jeho grafiky, nebo se zadívat na oprýskanou zeď, a nechat se chvíli unášet krásou a fantazii.

Dnes jsem hodila srp do žita. Oslava byla velkolepá. Muž mě pozval na kávu a zázvorovku. Jelikož jsou mi celou rodinou věnovávány obálky( jen děda mi donesl růži), obcházela jsem místa, kde já nakupuju(okukuju) velmi ráda.



Jsou dva druhy sekáčů. Ty, kde se hrabe a hrabe, a vyhrabané stojí pětikačku. A pak ty, které se jmenují vintage a a nevíte, co první zkusit. Jen jsou stejně drahé, jako normální obchody. Mám ráda obě možnosti. QUASIMODO je v pasáži Platýz, kousek od Národní třídy.
Ps: Ty modré s hvězdami jsem vyzkoušela, ale chce to oblejší tvary.

Kochání v Michalské, v galerii Art Deco. Sem chodí nakupovat kostymérky z Barrandova, když potřebují originál šaty a doplňky pro nějaký film z dvacátých let.

Moje pruhovaná, hedvábná sukně na cestě do Senior bazaru, kde mají ale jen do tří!

A teď mě čeká dva týdny seno, kůrovec, tráva, krmení a kydání, chytání uprchlíků, pečení bublaniny a podobné činnosti, při kterých se tříbí mysl a pěstí tělo.

Rafinovaně!



Mám nejrafinovanější triko na světě. Je od Anouky. Chtěla vědět, jak ho nosím. Odpovídám:
"Jedině s peřím, francouzkým espritem v kostech a chutí nechat si občas sklouznout něčí pohled po páteři."

Snad mi to tvůrkyně schválí.

pondělí 12. července 2010

Překvapivě překvapivé!




Měla jsem překvapivě překvapivý týden.
Ocitla jsem se na opeře(poprvé v životě), sklízela jsem seno, vyklízela kuchyň(né vlastní),cestovala černým, buržouským autem po ráji(Českém), navštívila nejlepší sekáč v rodném kraji, konverzovala o odsunu Němců(s jedním odsunutým Němcem),pekla dort a teď svatba(také né vlastní).
Tak mě napadlo, jak je pěkné, nechat občas svoje plány na osudu. Třeba není nutné, mít neustále plný diář, třeba je někdy lepší, neplánovat a počkat si, co nám život přichystá. A pak si to užít a dobře se bavit.

Ps: Je lepší jít na svatbu za sci-fi kosmonautku, nebo za hraběnku z Devonshire?

pondělí 5. července 2010

Liduprázdno!





Město se vylidnilo a na Letenských zahrádkách posedávaj jen zarytý milovníci města, zásadně necestující, nebo ti, kterým nic jiného nezbylo.
Pití kofoly a dobře vychlazený Plzně ve Ztraceným ráji, může být při správné společnosti, nejkrásnějším zážitkem týdne.
Jsem velmi špatná modelka! Chtěla jsem se Vám pochlubit nejdokonalejším trikem od American(klikni na mě) Apparel, které se dá nosit výstřihem dopředu i dozadu, jenže mnohem raději jsem za hledáčkem, než před ním.
A dnes se těším na bouřku.

Ps: Fotky od Christiana.

neděle 4. července 2010

Jsem lovec okamžiků!


Štěstí je složené z malých okamžiků. Třeba když zavoní lipové květy a na tvář dopadne pár kapek zavlažujících park. Když se město nedělně probouzí a léto ještě dovolí trávě dýchat. A v ulicích potkáte jen pár lovců okamžiků, kteří se proplétají mezi venčiteli psů a těmi, kterým teprve končí noc.
Krásnou neděli.

sobota 3. července 2010

Pedro



Je ti vedro?
Dej si Pedro, a nebo si obleč velké, velmi asexuální kalhoty, ve kterých se nic nezapaří.

Kontejner art ..

.. aneb Domečky.

čtvrtek 1. července 2010

Znovu ( a snad lépe)






Praha mě přivítala horkem, kofolou a letními výprodeji.
Taky mě trochu omráčila, nestydatě mě nacpala do prostředků veřejné dopravy a nechala mě topit se v davu.
Je dusno, koukám z okna a tramvaj sebou smýká v rytmu zatáček. A za mnou holka, posazená svému chlapci na klíně. Jak přibývá cestujících, přibývají i její poznámky. Nastoupí kluk se zajímavým účesem a ona komentuje, přistoupí slečna, co sklidila můj soukromý obdiv za originalitu a ona už sotva, mezi svými kritikami, popadá dech. A tak nějak celou cestu.
Napadlo mě, jak snadné je kritizovat. Jak snadno se za zády obrací oči v sloup.
Možná by jsme měli být nejvíc kritičtí k sobě. Prospělo by to modním kreacím v tramvajích, i našemu vlastnímu úsudku o druhých.

Mimochodem, trekingové sandály a čouhající bílé podprsenky ( čímž daná slečna také oplývala), znamenají pro mojí snahu nekritizovat, opravdovou zkoušku.