úterý 28. září 2010

Rouhání!




Přivítání bylo chladné. Myslím, že za to může rozbitý kotel. Kaštan za oknem tvrdošíjně drží pár posledních zažloutlých listů a holubi se odstěhovali z jeho hnízda.
Zula jsem gumáky, mé věrné společníky, ale zdá se, že i Praha by pro ně našla využití. Budím se v pět, stejně jako celý předešlý měsíc, a pak mžourám do tmy a snažím se v ní zaostřit na neonové ukazatele mé zářné budoucnosti.
Mám ráda příběhy. Ráda je poslouchám i vyprávím. Mám ráda, když každá věc nějaký příběh má. Občas jí pomůžu a trochu romanticky přeháním, přeleštím nějakou tu brož a okartáčuju buřinku.
A proto si cením i nejposlednější cetky nalezené kdesi v propadlišti dějin víc, než celé té záplavy bižuterie v HaMku a jemu podobných. A přestože, to Nice i Teruně i všem ostatním moc sluší, začínám pociťovat zvláštní HaM averzi. Začínám mít pocit, že nás všechny vlákali
do zákeřné pasti dostupných cen, modelů jakoby spadlých z přehlídkových mol, a jakési "skoro" originality. Nechci nosit uniformu, a doufám, že i jeden malý, ale neopakovatelný detail k tomu pomůže.
Já vím, rouhám se. Já, která oplývám půlkou skříně se známými černými cedulkami.
Přesto se mi zastesklo po Káje a jejích přešívaných džínách, minišatech z rokenrolových trik a vestičkách z hrabáku.
A co si myslíte/nosíte vy? Kamarádíte s HaM naprosto nekonfliktně?

Ps: Tátův pásek z vojny. I tak si můžem šlechtit vztahy.

pondělí 13. září 2010

Mezi krabicema!

Po velmi dlouhé době. Pokoj, kterému bylo říkáno "pokojíček". Krabice plní rohy a věšák obsadily bráchovy lyžařský potřeby. Dům je můj a přesto cizí.
V krabicích nacházím sebe, oddělenou do jednotlivých časových období.
Byla jsem roztomilou holčičkou, dědovou nejvíc. Zlatý lokýnky a růžový plavečky na plážích Baltu. Byla jsem vyhublou školačkou s poulícíma modrýma očima. Co mě tehdy trápilo a o čem jsem přemýšlela? Nedokážu samu sebe vnímat jako dětinsky/dětsky přemýšlející. Beru se vážně, už tehdy jsem se brala.
Byla jsem nejistá. A barvila si vlasy všema odstínama duhy. A pila jsem jablečný panáčky pro vyjevený holčičky. A nikdo se mě neptal na občanku. To teď jí po mě občas chtějí!
Byla jsem štastná v jednom malým světě. A připadal mi nekonečnej svým obsahem. A připadalo mi, že Bukowskej je můj největší kámo, že barvama ovládnu všechny svý touhy, že levný víno v parku mě nadnáší do sfér, kde Lautrec s Medkem pokyvujou hlavou na pozdrav.
A snila jsem každou noc. A sním do teď.
Pozapomněla jsem už na všechny svý podoby, na každou krabici, v který jsem se usídlila. A přitom to, co mě definuje teď, bylo právě v těch světech zaseto.
Kolik knížek mi posunulo vnímání, a kolik lidí? Kolik káv vychladlo při dlouhejch rozhovorech? Kolikrát jsem zvracela červený víno do Turnovskejch kanálů? Kolik nocí jsem proplakala? A kolikrát příjmula do srdce nového nájemníka?
A skrz tohle všechno jsem. A jsem na sebe docela pyšná!
Myslím, že jsem málokterou výzvu nechala před sebou jen tak ležet. Myslím, že umím přemoct svůj věčnej strach a nenechat se jím zahnat do kouta. A i když všechny plány a představy nedošly naplnění, nemám pocit, že bych sešla z cesty, na kterou jsem se před dvacetičtyřapůl lety vydala. Vlastně jsem docela čupr holka!
Tak o tomhle přemýšlím dnešní dopoledne mezi krabicema.

pondělí 6. září 2010

Jablečná sezóna!




Odměna nalezená po šuplících.
Tolik se hodí k střevíčkům a rádoby pánským polobotkám. Jenže já teď nosím gumáky. Bez kytiček a proužků, zato s dírou, takže se musím soustředěně vyhýbat loužím.
A pokud to nevíte: Začala jablečná sezóna!