Začínám
blogovou meteorologickou vlnu. Že prý nám začne zamrzat už i v Praze.
Většinu času teď trávím pohledem na líně tekoucí řeku. Skrz veliký okna Mánesa od ní táhne zima a dává tušit, že z míst za okny se brzy stane na pár měsíců nehostinný prostor.
Nemůžu mluvit, vůbec. A mluvení je teď má práce. Usmívám se, a zkouším naplnit obsah mé činnosti pohledem nemocné laně. Zatím to prochází.
Stále znovu si pokládám ty samé otázky, občas se pokouším přivést k otázkám i druhé. Překvapuje mě, jak je to těžké. Zdá se mi to, nebo dnes spousta lidí radši nic neřeší? Radši se neptají, nezkoušejí rozezvučet hlavu myšlenkou, nečtou (časopisy a upíří ságy se nepočítají)
, raději spokojeně tlejí v bezhybné každodennosti. A víte co. Je to na nich vidět!Včera tam se mnou pobyl jeden kluk, alespoň hodinu, pokládal otázky, kvůli kterým jsem byla ochotná obětovat zbytky hlasu, a měl velký jasný oči,
popsanej zápisník v ruce a
odrbanej svetr od
YSL.
A minulý týden přišel starý pán a vykresloval mi před očima Platónův svět idejí, a drbal se ve vousech a šibalsky se usmíval nad argumenty mladičké
slečínky. A jedna paní mi vyprávěla o svém životě
ve Švýcarsku, a jak se znovu učí česky posloucháním rádia.
A já jsem za těch pár týdnů došla k poznání, že je sakra dobře vidět, je-li někdo živoucí bytostí a
né jen jakýmsi fragmentem člověka přežívajícím roky a dekády v kolejích, které už před ním vyjeli jiní.
Pokusme se tvořit nové koleje, nové příběhy, nové myšlenky. Ano, bolí to. Myšlení někdy bolí sakra hodně, ale stojí to za to.
Ps: Radši mě neberte až tak vážně, možná ze mě mluví aktuálně docela vysoká teplota.
Vypadají, že je nějaká módychtivá dívka v sedmdesátých letech uložila do skříně a teď na mě vypadly. A hodně mě baví, o to víc, že jsou kořistí úspěšného sekáčového lovu.
