čtvrtek 29. prosince 2011

Bohuslav Reynek



Zrovna teď v Galerii u Kamenného Zvonu.

úterý 27. prosince 2011

Díkes



Jsem holt Ježíškova oblíbenkyně.

středa 21. prosince 2011

Jsem zmije!


Moje zmije aneb "kudy z nudy" čepic prodávaných v řetězcích. Tahle je od české firmy Tonak, kam si chodí kupovat kloboučky vaše babičky. Povšimněte si retro vzoru a zároveň velmi aktuální barevnosti!

neděle 18. prosince 2011

Low cost living

Vzhledem k mé omezené schopnosti zapojit se do pracovního procesu, poslední dobou buduju vlastní teorii života bez velkých příjmů a prostudovávám ideu Low cost living, neboli žití s malými výdaji.
(To se k Vánocům tedy moc nehodí. Alespoň k těm aktuálním, postaveným na utrácení a nakupování. Ne, nebojte se. Nebudu Vám kázat o konzumním pojetí Vánoc apod. Sama jsem pár dárků nakoupila a na ty co dostanu se těším jak malá.)

Tedy peníze jsou prostě potřeba.
Přemýšlím ale o tom, kolik času a sil musí člověk opravdu obětovat tomu, aby měl dostatek peněz ke spokojenému životu. Podle jednoho výzkumu, by stačilo, aby všichni dospělí lidé v produktivním věku pracovali na poloviční úvazek a byli by schopni zvládnout vše co teď, se svými hodinami v zaměstnání navíc. Zbytek času by mohli dělat něco pro celé lidstvo. Třeba zahradničit, psát zásadní literární díla, opravovat památky, nebo si hrát se svými dětmi.
Pak tu také máme ideu nepodmíněného příjmu, která umožňuje každému dělat to, co ho naplňuje, bez ohledu na finanční zisk, protože má na určitý příjem právo z podstaty svého bytí. Peníze na takový příjem bere stát ze zvýšeného DPH, kdy věci jsou dražší a tudíž si jich lidé víc váží a netíhnou ke zbytečnému hromadění.

Moje teorie se zaměřuje aktuálně na snížení životních výdajů. Protože když jsou malé výdaje, stačí menší příjmy, tudíž méně hodin v práci a tak víc času na moje ostatní práce, za které mi nikdo neplatí a nebo/jelikož jsou k nezaplacení.
Filosofie Low cost living sympatizuje se všemi vybírači kontejnerů ( tedy se mnou), kde se dá najít skvělý nábytek a nemusíte ho navíc rozbalovat z plochých krabic a montovat ibusem, má ráda sekáče (i já) a nejraději vidí taková společenství, kde panuje živá výměna věcí, oblečení, knih i služeb bez zapojení peněz.

Vlastně to přivádí k zamyšlení se, co člověk ke svému životu vlastně potřebuje. A jestli je lepší mít nový boty, novej komp a nebo víc času na procházky okolo řeky a malování.

Taková ideální rovnice:

Dělám práci, která mně baví a naplňuje. = Dostávám za ní dostatek peněz.

Tak od nového roku zavádím sérii šetrných opatření a smysluplného nakupování, výměny, či nálezu. Uvidím, jak mi to půjde.

Jak to děláte vy? Kolik potřebujete vydělat k chodu? Baví Vás Vaše práce? A vyměňujete a nacházíte?


Ps: Přejato od 11 koček z Respektu :http://respekt.ihned.cz/c1-54159260-stoprocentni-sleva-na-vse

pátek 16. prosince 2011

Billy Boy

Pořád jsem přemýšlela, co udělat s touhle krásnou bavlněnou stuhou. Tak jsem ji uvázala na mašličku a bylo to.

čtvrtek 8. prosince 2011

*


"Ve dvou se to lépe táhne"

Skoro neviditelně. Po velmi dlouhé době na A2 kartón.
Design supermarket rozhodně ano!
A já jsem hrdou majitelkou krásného prstenu od Janji Prokić.

pondělí 5. prosince 2011

*

Lituju všechny, kteří nejsou občas nuceni cestovat vlakem. Jela jsem ve čtvrtek. Tři hodiny, tři přestupy. A na konci vesnice s křížkem na kopci a budovatelskou náladou mých souputníků.
Neznám lepší místo na přemýšlení nežli vlak. Pravidelný rytmus pražců snad dokonce rodí z cestujících dočasné basníky. A pocit "na cestě" dovoluje mysli zvednout se od přízemních myšlenek každodennosti.
O čem jsem přemýšlela já?
Že s ideou se dá vydžet i brodění se sračkama. Že je dobrý vědět kdo jsem a co chci, co považuju za důležité. Neboli špatně citovaným rýmem Morgensterna:

Ten, kdo nezná cíl,
jen sotva cestu přečká.
Půjde ze všech sil,
však stále dokolečka.


Jaké jsou vaše cíle? A přemítáte o nich ve vlaku?

pondělí 28. listopadu 2011


Víte jak občas vedu moralizující řeči na téma bezznačkovosti a krásy oblečení ze sekáčů? Jak se pokouším svým přátelům vyvracet nutnost značkových mobilů a norkových kožichů? Víte, jak se pokouším tvrdit, že člověk nepotřebuje ke štěstí peníze?
Zapoměňte na to a seznamte se s mojí Chanelkou!!
Dokonalá, naprosto matná a když se s ní máznete, převtělí se do Vás Coco (popřípadě Karl) cobydup.
A ještě ji mají v tolika krásných odstínech!

sobota 19. listopadu 2011

Stroj času

Pamatujete se na základku. Jak to tam chodilo? Jak byla třída dětí rozparcelována do jednotlivých skupinek; podle vlastnictví dobrejch hraček, později dobrejch mobilů, podle dost růžovýho oblečení a taky termínu, od kterýho jste nosili podprsenky práskačky, podle průbojnosti a zásluh, podle správnejch kamarádů a správnejch názorů. Kdo byl hvězda třídy a kdo zádumčivý mlčící chlapec. Kdo byl třídní šašek a na kom si ti silnější vždycky smlsli. Pamatujete si, jak se jednotlivé skupinky řevnivě nesnášely a vzájemně osočovaly? Pamatujete ty boje?
Střední škola pro mě byla vysvobozením. Najednou byl každý sám za sebe, každý se považoval za člověka a na té mé střední platilo, čím kdo divnější, tím originálnější.
A tak mám trochu pocit, jakoby jsem někde omylem nasedla do stroje času a dospělí lidé okolo mně se stali zakomplexovanými dětmi. Neříkejte mi, že si zase budu muset vybrat, do které skupinky patřím a kdo je můj největší, smrtelný a věčný nepřítel.
Vážení, na tohle já už nehraju! Já už jsem totiž velká holka a navíc sakra originální (a nebo divná).

Jaká byla vaše role v hierarchii základní školy? A hrajete jí až do teď?

sobota 12. listopadu 2011

Liška Bystroužka













Lišák chtěl na výlet. Já taky. Tak nás vzal. Do Kutné Hory. Nejprv roibos, káva a domácí hamburgr. Pak Barbora. Pak altán a zapadané uličky. Pak Gask. A nakonec Martinská husa s šouletem. A kosti Lišce.

čtvrtek 10. listopadu 2011

středa 9. listopadu 2011


Jaká asi bude moje zima?

středa 2. listopadu 2011

"...domky spící jako stádečko ovcí schoulených na noc..."(Jan Balabán: Možná, že odcházíme)

tahle věta mi před očima hned vystavěla dokonalý obraz a rozněžnila.

neděle 30. října 2011

Továrna na rakve a rakvičky









Někde mezi Červenou a Bílou vodou, zhruba tam, kde uprostřed úzkého údolí stojí malá továrna na rakve obtékaná strouhou, jsem dočasně opustila identitu. Doprovázena nejvěrnějšími z věrných a atmosférou větrů, šera a mlh, v kraji Aloise Nebela, stal se ze mě lovec okamžiků a hledač smutného krásna v rozpadu.

středa 26. října 2011

*




Dlouho jsem teď neměla co říct. Tak jsem nic neříkala. Myslím, že je to vcelku dobrá varianta. Nabízeli se ještě možnosti: dělat, že mám co říct a říkat leccos, popřípadě opakovat, co říkají jiní.
Takhle jsme z toho všichni myslím vyšli s nejmenší újmou na cti, psychické pohodě a pocitu smysluplnosti.
V tomto měsíci jsem dosáhla několika met. Například jsem našla knihovnu filosofické fakulty, navštívila ji a dokonce si vypůjčila knihy, což je významný krok ve studiu.
Tento měsíc mě potkalo několik gurmánských potěšení. Jedním z nich, do nočních hodin hltaných a též snad v rychlosti vychutnaných, byla nová kniha Petry Soukupové. Snad mi odpustíte tohle veřejné vychloubání se četbou, které mnozí označují za nechutný exibicionismus. Rozebírá to i chlapík v Podzemním blues, které hrají v rámci předsmrtných záškubů v divadle Komedie a které Vám doporučuji zhlédnout dřív, než magistrát zasadí poslední ránu.
A můj nový necesér, vyrobený z obalu od rýže v Kambodži, což mě zas až tak nevzrušuje, protože nebyl zakoupen z žádných bohulibých pohnutek, nýbrž z prostého faktu, že má velmi originální a krásný tvar a potisk, pochází z obchodu Kuráž, kousek od té knihovny.

pondělí 17. října 2011

Sedm moří





Obsedantní potřeba vlastnit alespoň jeden kontrabas vznikla na koncertě Avishaie Cohena na letošních Strunách podzimu. Co na tom, že ho neunesu a je větší než já. Mimochodem, nejlepší letošní koncert. Škoda, že umím hebrejsky jen "boker tof" a "maš lom cha".

sobota 8. října 2011

Český Galliano

Možná mi něco uniklo a jsem nechápavá.
Mírumilovně postávám na jezdících schodech seřazená ve špalíru a prohlížím plakáty zavěšené na bocích. A tam, mezi reklamami na soukromé univerzity všeho druhu a lákadly nakladatelů, to bylo. Tedy byl. "Muž který rozumí ženám.", "Módní guru" a muž s krajkovou košilí, propíchlou bradavkou a čouhajícími trenkami. JOSEF KLÍR.
Snažím se být nekritická k druhým lidem, snažím se být otevřená mnoha názorům a postojům, ale tohle bylo na mě moc. Jestli je tenhle muž, už zdálky děsící svým nevkusem počestné cestující, módní guru a významná osobnost české módy, jak jsem si na plakátu přečetla, nejspíše budu muset emigrovat. Jeho modely, tak oblíbené mezi českými miss a elitou českého zábavního průmyslu, skládané většinou z korzetu a metrů krajky, obšité flitry a doplněné peřím a špičatými botami, mi způsobují zánět spojivek.
Proč neoslavujeme Denisu Novou, Polanku, Muset a další progresivní, současné a "opravdové" módní návrháře? Proč si necháme předkládat estetické utrpení a ještě dovolíme nazvat ho "českým Gallianem"?Proč se v Čechách třikrát opakovaná lež stává pravdou?

Ráno jsem šla přes Nuselák a tam byl v nadživotní velikosti připevněn na fasádu domu.
Zdám se Vám, že jsem kritická mrcha? Asi jo, ale je prý dobré mít vlastní názor.

pondělí 3. října 2011

Ahój!

Ráno mi přišel ze Zlína námořnickej kabát. Kabát z tlustý vlněný látky a se stříbrnejma knoflíkama. Nosíval ho přede mnou nejspíš nějakej útlej námořník vyplouvající na svý dlouhý plavby z Hamburskýho přístavu. Říkám si, že v takovymhle kabátě, kterej žádnej vichr neprofoukne a žádná vlna nepromočí, budu hned o něco odvážnější a statečnější. Minimálně si v něm jako starej mořskej vlk připadám. A přála bych Vám přátele který, kromě jisté ruky v bazarech všeho druhu, uměj jednim balíkem změnit dosavadní chmurnou náladu. Ahój!

čtvrtek 29. září 2011

*


Jedno odpoledne. Koukání lidem do oken. Na chvilku jsem upokojila svojí šmýráckou touhu. Touhu a nutkání zahlédnout cizí příběhy, vbíhat nepozorována do dvorů činžovních domu a z pověšeného prádla luštit tajemství cizích životů, odhadovat podle rozsvícených lustrů, kdo v jakém bytě asi žije. Možná proto tak nutkavě čtu knihy, možná se potřebuju stále znova nořit do cizích příběhu, protože bez nich, si nejsem jistá svým vlastním.
Dneska ráno jsem se zastavila u Journeymana a přečetla povídku o Autobusákovi. Krása.

středa 21. září 2011

Růžovka


Nejlepší věc na řešení "Krize ztracené identity" je velká barevná sukně. Obléknete ji a hned jste Klásková a víte přesně, co je vašim posláním. Mluvit pěkně nahlas, sekýrovat všechny okolo a neuvěřitelnou rychlostí se přemísťovat po stopách svého muže. A to se může hodit.
(Kdo nechápe souvislosti, ať mi odpustí, ale zrovna zkoušíme Lucernu.)

úterý 20. září 2011

*

Když mi bylo patnáct, chtěla jsem být velkou světovou umělkyní. Moc jsem nevěděla, co tím přesně myslím. Něco jako žít v podkrovním ateliéru v Paříži a po vzoru Picassa nosit pruhovaná trika. Pít absinth, krmit se olejovkama a zajídat to dekadentníma povzdechama v baru na rohu. Určitě to znamenalo spoustu nezávazného sexu s poety a jazzmany, ke kterým bych jako nonkonformní a emancipovaná žena nevázala žádná přehnaná citová pouta.
Když mi bylo sedmnáct, chtěla jsem být spisovatelka. Z nečekaných citových pout jsem se poctivě vypisovala do zápisníků a básnila nejvíce, když se pouta přetrhala. Chtěla jsem posedávat v kavárně, kouřit a pozorovat život, zachytávaje ho do mých geniálně břitkých a duchaplných úvah.
Ve dvaceti jsem byla spoutána. Nejvíc jsem chtěla být s ním, pozorovat ho při malování a očuchávat terpentýnem vonící kůži. Představovala jsem si všechny ty roztomilé a talentované dětičky, které spolu budeme mít. Taky jsem zkoušela ilustraci a poctivě prohlížela všechny kouzelné knížky, které vydal Baobab.
Pak arteterapie. Při přijímačkách se ptali, proč tam chci. Mumlala jsem cosi o mém zájmu o lidi a umění. Nejlépe dohromady. Myslela jsem a pořád myslím, že to může fungovat. Vzali mě.
Jenže teď, když jsem konečně zdolala všechny diplomky a závěrečné práce, jsem ztracená.
Najednou bych měla nějak "prodat" všechna svá umění, zůročit kapitál rodičů, vychovávajících a podporujících. Měla bych umět odpovědět na otázky babičky, cože to teď vlastně budu dělat. Měla bych fungovat v tomto světě a zároveň nezapomínat na své sny a představy. Měla bych vyhrát a potěšit všechny, co si na mě vsadili. Jenže já najednou nevím. Samozřejmě jsem už pracovala. Všechny ty prodavačky, kustódky, asistentky postiženým a vyplňovačky dotazníků jsem ale dělala s vědomím dočasnosti, abych si koupila ty hezký boty, abych měla na kafe a na kino, abych zaplatila elektřinu a nevečeřela jen vajíčka.
Nevím, kudy se vydat. Nevím, jestli mám ještě čas. Nevím, jestli jsem vždy odbočila správně a nevím, kde začít. Tak se ptám, nemáte pro mě někdo práci, kde můžu být umělcem života, potkávat se s lidmi, kteří mě stále zajímají, malovat a občas si dojít posedět do kavárny?

Setkávájí se i jiní s tímhle momentem vzduchoprázdna?

sobota 10. září 2011

*


"Dvě velký pr(e)sa s mlíkem, prosím."

úterý 6. září 2011

Novesta


Ráda bych zahájila podzim stylově. (www.novesta.cz)

středa 31. srpna 2011

Pivo-Limo



Vytříbeně zvelebuji své bývání. Retro dekorované sklenice za deset káčé z bazaru. Jako dělané pro letní limču!

čtvrtek 25. srpna 2011

Obsese

Jsem obsedantně zatížena na seznamy. Seznamy literatury, seznamy úkolů, seznamy nákupní i seznamy plánovací. Zapisuju si je do své další nitrné potřeby, krásných zápisníků a sešitů. Nastane-li nějaké náročnější období (ha, ha poslední dobou moc nespím ani nejím!), nic mi neposkytuje takovou radost, jako odškrtávání zařízených položek. Nastane-li období ještě náročnější (kdy naposledy jsem si umyla vlasy??), vytvářím, v rámci zachování duševního zdraví, seznamy toho, co budu dělat až budu mít čas.
Jeden aktuální pro inspiraci:

*Půjdu do Umprum musea na výstavu Glamour.
*Objedu s Ch. třikrát Střeleckej ostrov na šlapadle ve tvaru labutě.
*Pojedu do Plzně na Františka Skálu.
*Udělám si výlet do Kutné hory.
*Budu dělat práci, ve které mi zaplatí + k tomu se váže dlouhý nákupní seznam.
*Zase budu chodit do ulic s foťákem.
*Budeme pokračovat v našem akvarelovém kurzu.
*Uklidím *(dosaďte libovolnou místnost v bytě)
*Pujdu do kina na Aloise Nebela.
*Uvidím a uslyším Avishaie Cohena.


úterý 23. srpna 2011

středa 10. srpna 2011

Plakát k Jiráskově Lucerně aby nebyl patetický a přitom měl trochu toho pohádkového ducha. Jedna a druhá výstava. Ta první, trochu ándroš, bude ve vybydlený obrovský vile, kterou plánujeme zase zabydlet. Hodně oboustranný lepící pásky a Kočovný Ťějátr Ilji Muromce. Ta druhá spíš samej spěch. Mezitím modráky, holiny a jabka. Z něčeho žít musim i když toho sním minimálně. Jedu na levnej pohon a jedno presso s mlíkem denně. V rámci vylepšování domácnosti si s Ch. chcem pořídit presovač, takovej ten hliníkovej, s hranama, kterym káva vybublá nahoru a pak se delikátně rozlévá po jazyku. Diplomka je hotová, ještě poslední konzultace a můžu vesele tisknout. Prázdniny se nekonaj, ale na jaře vyrazíme na putování po Katarskejch hradech. Agáta nám francouzky usmlouvá slevy, kluci to odříděj, budeme filosofovat, debužírovat a malovat a já budu fotit. Tolik asi já, co vy?

sobota 30. července 2011

Poslední dobou...

...spíš čtu než žiju.

Ps: Fantasy literaturou mě odnepaměti zásobuje brácha. Tak jsem přelouskala Pána Prstenů, Harryho, Noční hlídku i Kulhánkův Noční klub, draky, upíry a teď i Hru o trůny. Jak říkám, intelektuálka už ze mně nebude.