středa 27. dubna 2011

Zátišíčka a spol.







Zatíšička, co začali vznikat po bytě, má na triku ta diplomka. Neuklízím. Teda, dneska jsem umyla vanu. Ale to byla nutnost. Pět dní jsem promalovala v plenéru, v doprovodu mých velmi drahých. Baví mě to. Trosky a Krkonoše a místní zákopeckej rybník. Mám jedno růžo triko a to bych se nevsadila, protože jsem celou pubertu chtěla bejt temná intelektuálka. A mám novou kytku, myrthu, a stále žije. Taky mám tušení, že to tady s tím jde z kopce. Úroveň nevalná, nadšení pokulhává a taky Ch. mi furt říká, že tady publikuju samý blbosti a on tomu musí rozumět, když studuje tu filosofii. Tak uvidíme.
Jo, a V Houštinách měst od Brechta jsem vůbec nepochopila. Ale vůbec. Dokonce jsem si o přestávce myslela, že už je konec a ono to pak ještě hodinu pokračovalo. Vy to někdo chápete?

úterý 26. dubna 2011

Prší a je to víc něž příjemný. Alespoň nemám, pod vlivem všeho toho mrouskání a pučení, tendence toulat se po venku. Potřebuju sedět doma a psát. A ze zkrápěný Korunovační mi oknem do pokoje proniká vůně zmáčenýho asfaltu a šeříků, který rozkvítaj i v tomhle nehostiným prostředí. Místo snídaně jsem dočetla Hakla.

středa 13. dubna 2011

Krajina pohraničí, s rozbořenými domy a zapomenutými kříži, se mě dotýká.

úterý 12. dubna 2011

Nemám ráda fotbal. Nijak zvlášť mi nevadí, když si náký kluci kopnou občas do míče. Ale fotbal, tak jak se mi připomíná stadionem Sparty pod okny, vážně ráda nemám.
Včera byl zápas Sparty se Slavií. Divíte se, jak to vím, když nemám ráda fotbal? Ono se to nedá nevědět, když člověk bydlí na Letné. Tři hodiny před zápasem se začnou po ulicích producírovat podivně poznamenané existence, navlečené v kanadách a dresech, obsadí všechny hospody, pak i kavárny a nakonec i ulice. Už tak od pěti jsou opilí a hluční.
Nakonec začnou věšet na stromy ty jejich trapný vlajky, hajlovat a provolávat něco jako Jude Slavia a to už mám chuť jim rozmlátit ty jejich velký plochý obličeje a poslat je do plynu. Nad Letnou soustavně kroužej vrtulníky a přebíhaj těžkooděnci a tak se z jednoho jarního podvečera může rychle stát hodně špatně napsanej akční biják.
A když skončí zápas, a vy by jste nedej bože zrovna chtěli jet tramvají, počkáte si hodinku, než se tam nacpou všechny ty holý hlavy.
A mě to štve, kvůli nějaký hře, která zajímá úzkou a pravděpodobně ne přiliš inteligentní menšinu se nechaj kroužit vrtulníky a pobíhat policajti a to minimálně jednou do měsíce. A stát pak nemá na to, aby podpořil chráněný dílny a sociální, nebo kulturní projekty.

Ps: A holky, co choděj s těmahle chlapíkama na fotbal maj velký zadky a černě orámovaný očička.

pondělí 11. dubna 2011

středa 6. dubna 2011

Slam poetry

Dnes večer v Rockcafé.

úterý 5. dubna 2011

Cetky


obě brože z flér vintage oddělení

Cetky z Tábora, ke koupi na Fler.cz

jara design

křídla motýlů a vážek ke koupi třeba na www.de-sign.cz


S jarem přišla touha po cetkách. Asi, aby se slunce mělo v čem odrážet.
Jelikož bych se ráda vyhnula vesmíru, peří a krystalům všeho druhu, jsou dvě cesty. Šperky prověřené časem. Nejsnadněji dostupné v babičině šuplíku, popřípadě u pratetíček. Hůře už při výpravách za poklady do veteší a bazárů.
Nebo šperky budoucnosti, vyrobené mladými šperkaři, vlastně taková podpora českého uměleckého řemesla.
Jakou cestou se zdobíte vy?

neděle 3. dubna 2011

Víkend jsem strávila. Sobotní ráno začalo před východem slunce a postáváním na Florenci. Bylo nezvykle teplo a po příjezdový linii se sunuly žlutý autobusy přivážející cestovatele z různých krajin. Bavilo mě koukat. Líbající se páry, dojemná shledání stařenek, kufry a přestupy a otlačený tváře a zmačkaný saka. Pak jsem si otlačila obličej já a zkoušela dospat páteční večer. Ostříhala jsem bráchovi rousy, a už se mu bude hůř jezdit na blesku v hipí stylu, zato má šanci nějakou sbalit. Děda mi koupil růži a vzal mě na kafe. Líčil mi napřeskáčku všechny historky ze života a ujišťoval servírku, že nejsem mladá milenka, ale vnučka. A mám přibalený buchty s tvarohem, protože tvarohový já nejradši.

pátek 1. dubna 2011

Pablo, Coco a štika





Mango je všelék. A co teprv mangová zmrzka. Úspěšně zchladí rozhořčené vzdechy nad smyslem existence a dodá trochu té samurajské odvahy.
Dobře, jenom tou zmrzlinou to nebylo. Ale další body v ději jsou hůř uchopitelné a hlavně fotografovatelné. Já jsem fotografovatelná jen velmi těžko, což naprosto maří mojí možnou kariéru slavné blogerky. Můj muž říká, že jinak jsem milá a pohledná.
Dlouho jsem byla lapena představou dokonalého pruhovaného trika. Před nějakým tím rokem se zase objevila na slunci, ale žádné podle mých představ. Tedy podle představ Coco a Pabla. To znamená opravdu námořnické, bez volánků, moc upnuté, se správným poměrem a odstínem modré a bíle. Takové opravdu "tres chic", v kterém si budu připadat "tres francouzky", i když jsem holka z české vesnice. A mám. Možná si koupím ještě do zásoby.
Ta štika je tam jen tak, nebo aby jste měli představu, jak vypadám poslední dobou zepředu.