čtvrtek 29. září 2011

*


Jedno odpoledne. Koukání lidem do oken. Na chvilku jsem upokojila svojí šmýráckou touhu. Touhu a nutkání zahlédnout cizí příběhy, vbíhat nepozorována do dvorů činžovních domu a z pověšeného prádla luštit tajemství cizích životů, odhadovat podle rozsvícených lustrů, kdo v jakém bytě asi žije. Možná proto tak nutkavě čtu knihy, možná se potřebuju stále znova nořit do cizích příběhu, protože bez nich, si nejsem jistá svým vlastním.
Dneska ráno jsem se zastavila u Journeymana a přečetla povídku o Autobusákovi. Krása.

středa 21. září 2011

Růžovka


Nejlepší věc na řešení "Krize ztracené identity" je velká barevná sukně. Obléknete ji a hned jste Klásková a víte přesně, co je vašim posláním. Mluvit pěkně nahlas, sekýrovat všechny okolo a neuvěřitelnou rychlostí se přemísťovat po stopách svého muže. A to se může hodit.
(Kdo nechápe souvislosti, ať mi odpustí, ale zrovna zkoušíme Lucernu.)

úterý 20. září 2011

*

Když mi bylo patnáct, chtěla jsem být velkou světovou umělkyní. Moc jsem nevěděla, co tím přesně myslím. Něco jako žít v podkrovním ateliéru v Paříži a po vzoru Picassa nosit pruhovaná trika. Pít absinth, krmit se olejovkama a zajídat to dekadentníma povzdechama v baru na rohu. Určitě to znamenalo spoustu nezávazného sexu s poety a jazzmany, ke kterým bych jako nonkonformní a emancipovaná žena nevázala žádná přehnaná citová pouta.
Když mi bylo sedmnáct, chtěla jsem být spisovatelka. Z nečekaných citových pout jsem se poctivě vypisovala do zápisníků a básnila nejvíce, když se pouta přetrhala. Chtěla jsem posedávat v kavárně, kouřit a pozorovat život, zachytávaje ho do mých geniálně břitkých a duchaplných úvah.
Ve dvaceti jsem byla spoutána. Nejvíc jsem chtěla být s ním, pozorovat ho při malování a očuchávat terpentýnem vonící kůži. Představovala jsem si všechny ty roztomilé a talentované dětičky, které spolu budeme mít. Taky jsem zkoušela ilustraci a poctivě prohlížela všechny kouzelné knížky, které vydal Baobab.
Pak arteterapie. Při přijímačkách se ptali, proč tam chci. Mumlala jsem cosi o mém zájmu o lidi a umění. Nejlépe dohromady. Myslela jsem a pořád myslím, že to může fungovat. Vzali mě.
Jenže teď, když jsem konečně zdolala všechny diplomky a závěrečné práce, jsem ztracená.
Najednou bych měla nějak "prodat" všechna svá umění, zůročit kapitál rodičů, vychovávajících a podporujících. Měla bych umět odpovědět na otázky babičky, cože to teď vlastně budu dělat. Měla bych fungovat v tomto světě a zároveň nezapomínat na své sny a představy. Měla bych vyhrát a potěšit všechny, co si na mě vsadili. Jenže já najednou nevím. Samozřejmě jsem už pracovala. Všechny ty prodavačky, kustódky, asistentky postiženým a vyplňovačky dotazníků jsem ale dělala s vědomím dočasnosti, abych si koupila ty hezký boty, abych měla na kafe a na kino, abych zaplatila elektřinu a nevečeřela jen vajíčka.
Nevím, kudy se vydat. Nevím, jestli mám ještě čas. Nevím, jestli jsem vždy odbočila správně a nevím, kde začít. Tak se ptám, nemáte pro mě někdo práci, kde můžu být umělcem života, potkávat se s lidmi, kteří mě stále zajímají, malovat a občas si dojít posedět do kavárny?

Setkávájí se i jiní s tímhle momentem vzduchoprázdna?

sobota 10. září 2011

*


"Dvě velký pr(e)sa s mlíkem, prosím."

úterý 6. září 2011

Novesta


Ráda bych zahájila podzim stylově. (www.novesta.cz)