úterý 20. září 2011

*

Když mi bylo patnáct, chtěla jsem být velkou světovou umělkyní. Moc jsem nevěděla, co tím přesně myslím. Něco jako žít v podkrovním ateliéru v Paříži a po vzoru Picassa nosit pruhovaná trika. Pít absinth, krmit se olejovkama a zajídat to dekadentníma povzdechama v baru na rohu. Určitě to znamenalo spoustu nezávazného sexu s poety a jazzmany, ke kterým bych jako nonkonformní a emancipovaná žena nevázala žádná přehnaná citová pouta.
Když mi bylo sedmnáct, chtěla jsem být spisovatelka. Z nečekaných citových pout jsem se poctivě vypisovala do zápisníků a básnila nejvíce, když se pouta přetrhala. Chtěla jsem posedávat v kavárně, kouřit a pozorovat život, zachytávaje ho do mých geniálně břitkých a duchaplných úvah.
Ve dvaceti jsem byla spoutána. Nejvíc jsem chtěla být s ním, pozorovat ho při malování a očuchávat terpentýnem vonící kůži. Představovala jsem si všechny ty roztomilé a talentované dětičky, které spolu budeme mít. Taky jsem zkoušela ilustraci a poctivě prohlížela všechny kouzelné knížky, které vydal Baobab.
Pak arteterapie. Při přijímačkách se ptali, proč tam chci. Mumlala jsem cosi o mém zájmu o lidi a umění. Nejlépe dohromady. Myslela jsem a pořád myslím, že to může fungovat. Vzali mě.
Jenže teď, když jsem konečně zdolala všechny diplomky a závěrečné práce, jsem ztracená.
Najednou bych měla nějak "prodat" všechna svá umění, zůročit kapitál rodičů, vychovávajících a podporujících. Měla bych umět odpovědět na otázky babičky, cože to teď vlastně budu dělat. Měla bych fungovat v tomto světě a zároveň nezapomínat na své sny a představy. Měla bych vyhrát a potěšit všechny, co si na mě vsadili. Jenže já najednou nevím. Samozřejmě jsem už pracovala. Všechny ty prodavačky, kustódky, asistentky postiženým a vyplňovačky dotazníků jsem ale dělala s vědomím dočasnosti, abych si koupila ty hezký boty, abych měla na kafe a na kino, abych zaplatila elektřinu a nevečeřela jen vajíčka.
Nevím, kudy se vydat. Nevím, jestli mám ještě čas. Nevím, jestli jsem vždy odbočila správně a nevím, kde začít. Tak se ptám, nemáte pro mě někdo práci, kde můžu být umělcem života, potkávat se s lidmi, kteří mě stále zajímají, malovat a občas si dojít posedět do kavárny?

Setkávájí se i jiní s tímhle momentem vzduchoprázdna?

8 komentářů:

  1. Krásně jsi ten pocit esejisticky vystihla. Moment vzduchoprázdna jsem zažila, když jsem odjela s mužem do londýna (po 6 letech vysokoškolskýho studia aniž bych dokončila aspoň jeden obor) a měla problém najít práci a říkala si "tak tohle už není dočasný, to není brigáda, to je život v kapitalismu, to je hrůza."
    a pak jsem ho zažila znova, když jsem dostudovala všechny svoje obory na červenej diplom a najednou jsem nevěděla, co s ním kdy budu dělat. stejně už jsem stará a bez perspektivy a s dětma a kdo by mě chtěl, že jo? tak se asi zas budu muset vrátit na univerzitu a škemrat, ať tam můžu zůstat, protože v jiným prostředí jsem nepoužitelná.
    až mě napadne, jakou práci ti poradit, určitě ti dám vědět.
    P.S. nechceš si třeba založit artovou intelektuálně-literární kavárnu s uměleckejma workshopama?

    OdpovědětVymazat
  2. Co takhle pro začátek psát? Máte pro to cit. Některé ženské časopisy se ubírají zajímavým směrem a zkoušejí pro psaní i externistky, které dělají třeba rozhovory s úplně jinými lidmi než je běžné nebo samy píšou o zvláštním tématu ... určitě by vám to šlo. Vím, že jeden čas tomu byla velmi otevřená Marianne. A tuším, že její momentální šéfredaktorka tam začínala jako "žena z domova" ...

    OdpovědětVymazat
  3. Tenhle pocit u mě nastal po škole. Nevěděla jsem, co se mnou dál, kam se vrtnout. Pak se to za mě vyřešilo nějak samo, rozchod, stěhování, rychle si najít práci.... a najednou nebyl čas přemýšlet... Ale to ti samozřejmě nepřeju, protože období to bylo dost krušné!

    OdpovědětVymazat
  4. Krásně jsi v posledním odstavci popsala mé pocity loňského postátnicového období. Učím angličtinu sama na sebe, organizuji si čas, jak chci, potkávám zajímavé lidi, tvořit aktivity a hodiny je pro mě docela tvůrčí až vyčerpávající a občas začínám den v kavárně. Vřele doporučuji. Byť pracovní doba od osmi do čtyř neexistuje.

    OdpovědětVymazat
  5. Jako bych četla ze svého deníčku! Byla jsem na tom úplně stejně, na základce jsem věděla, že musím být něco jako umělec, jednoduše nic v kanceláři a hlavně malovat. Studovala jsem návrhářství, ale postrádala jsem lidi, práci s nimi, proto jsem dále pokračovala v oborech sociálního zaměření, takže teď mám od každého něco. Cítila jsem se ztracená po skončení a někdo tehdy dopomohl, vybral za mě - osud? - nevím, ale jsem spokojená. Ono se to ukáže a rozhýbe ;)

    OdpovědětVymazat
  6. a co být máma? Jen tak trochu, na plný úvazek.

    OdpovědětVymazat
  7. ...úžasně a naprosto přesně vystižené...dokončila jsem "přípravu na skutečný" život před dvěma roky...a přišla jsem si připravená?...naprosto ne...lidé, kteří od dětství ví, za čím jdou a také se tím stanou...těch je málo...ale tak trochu jim závidím...zažila jsem naprostý rok toho vzduchoprázdna...osobního vakua, do kterého okolní děje doléhaly jen z veliké dálky a tak nějak jen jako ozvěna...přidaly se ještě vztahy...no a dnes jsou tomu dva roky...já jsem už mnohem více spokojená, ale stále mi zůstává pravidelná dávka antidepresiv :)...místo částečného úvazku ve školství...jsme začala učit naplno soukromě angličtinu...a i když někdy pochybuji...zatím mě to baví...přeji hodně štěstí...nevzdávat se a vydržet...dívat se kolem...a přehnaně se neupínat na hledání...on má pak člověk pocit neustálého zklamání...prostě oči a srdce dokořán!...cesta se objeví...

    OdpovědětVymazat
  8. krásně napsané. Co dodat? Možná, že některé, kteří neměli jasno to může "doběhnout" třeba 11 let po absolutoriu...

    OdpovědětVymazat