sobota 29. prosince 2012

Čtenářský deník



Trpím lehkou formou povánočního splínu. Lehká forma je to od chvíle, co jsem opustila rodný dům a rodnou rodinu a vrátila se do nory. Předtím se mi má existence zdála vskutku mrzká. Vždycky když potkám všechny své úspěšné bratrance, vdávající se sestřenice a milující, ale jakoby stále něco očekávající prarodiče, mé poměrně zdravé sebevědomí začne škytat a litovat se. Taky v tom čase stihnu obhlédnout torzo mého dětského pokoje a zahlédnu všechny ty nedodělané a odložené sny a závazky, které se kupí po rozích.
Léčbu jsem zahájila na Hobitovi, následoval Švankmajer v Domě u Kamenného zvonu a jeden celý den v posteli s knihou. Nepomohlo to.
Budu tedy chtě nechtě muset vstát a začít něco dělat, aby mně nezačaly nedodělky strašit i mimo vánoční svátky.

sobota 22. prosince 2012

Krása nesmírná






Mám radost. Největší asi z nadcházejícího volna. Bude to volno asi spíš pomyslné, ale stejně se počítá. Taky už jsem vyrostla z pubertálního negování svátků, ale ještě nedorostla do pečení - vaření- smýčení fáze. Takže jsem v klidu. A máme i trochu nazdobíno.
Lijeme olovo a věštíme si s holkama budoucnost. Krásný papír jsem nahrazovala Rudým právem i listy z kalendáře. Pak jsem ho nakupovala v Umprum museu. A letos mě za srdce chytnul tenhle od Papelote. Krása nesmírná. Kdy jindy si jí užít, než právě teď.






sobota 8. prosince 2012

závod Vývoj






Někdo má Margielu, někdo má Módní závod Vývoj.

Tenhle kabát má dozajista příběh. Jen ještě úplně nevím jakej. Zaujal mě hned. Perfektní zpracování. Kvalitní materiál. Zajímavej střih. Takovej alá Denisa Nová.
Taky jsem si vzpomněla na pár článků o módě v ČSSR a pár rozhovorů s návrhářkama působícíma za časů socialismu. Někde tam se objevil závod Vývoj Praha. Místo poměrně svobodomyslné, kde se absolventi Umprumu pokoušeli ozvláštnit chabou nabídku módy v naší vlasti. K opravdu sériové výrobě některých návrhů docházelo prý minimálně. Vznikaly spíš jen prototypy.
Ale víc nevím nic. A chtěla bych vědět. Možná by se dal dopátrat autor. Nebo rok ušití.

 Nevíte o tomhle závodě a celém systému tvorby módy za socialismu něco?

středa 5. prosince 2012

Suvenýr





z Flohmarktu. Se vytahuju.

pondělí 3. prosince 2012

Genius loci












Dům nepasující do nasvíceného velkoměsta. Dvoreček. Dílny. Sklady plné dějin. Žijící archiv. Galantní archivář. Blyštivá sklíčka. Cizelérská práce. Plechovky plné punznů a čakanů. Genius loci. To je ta pravá Vídeň. Zapomeňte na vánoční trhy.

středa 28. listopadu 2012

neděle 25. listopadu 2012

Košilaté příběhy

 





Košile, má láska. Až na jedinou, ze seniorbazaru. Která je nej?

neděle 18. listopadu 2012

*

Na cestě. Konečně rozrážíme stojatý vzduch uplynulého týdne a za chraplavého přizvukování Patti Smith se vezeme na jih. V pátek odpoledne se poslušně řadíme mezi dvě bílé krajnice a po bok všech, houfně opouštějících velkoměsto. Na staré Strakonické silnici, když se tok aut trochu rozptýlý, se začnu bezděčně usmívat.
Cestuju ráda. Má, poněkud přecitlivělá a ve všem se nimrající povaha, potřebuje občas přesídlit. Přesadit do cizího. Nahlédnout na všechno z trochu jiné perspektivy. Z jiného bodu. Nejraději vlakem. Dobře se tam přemýšlí. Stehna nalepená na vínové koženkové potahy a pohled na rozpohybovanou krajinu orámovanou pozinkovaným plechem a papundeklovým obložením. Otevřená knížka v klíně.
Teď jedeme zazimovat. Pro dítě, celoročně vychované vesnicí Českého ráje, znějí všechny tyhle činnosti spojované s chatařením a chalupařením patřičně exoticky. Jsou letním měsícem u báby, která si naprosto nevinně vysloužila od nás vnoučat přízvisko „Chomutovská“. Jméno zděděné po průmyslové oblasti na Severu, po mizejícím městě, dlouhou dobu pevně uchopeném soudruhy budovateli už jí nikdo neodpáře, ačkoliv se vlastně jmenovala Danuše.
Tahle chata je jeho. V mnohém podobná té babiččině. Chatařská kolonie s architekturou tak pitoreskní, až uchvacuje. Všechny ty DIY projekty strejdů v žebrovanejch tílkách, keře angreštu a rybízu, paroží a kola ve štítech. Stejná kadibudka obložená starejma novinama a stejná eufórie z kusu zelenajícího se trávníku a pár ovocnejch stromků. Dokonce i stařičká lednice si brouká v podobném rytmu. Jen těch pár detailů, spojujících moje dětství s místem, tady chybí.
Chybí mi orezlý prolejzačky na hřišti zarůstající lesem, chybí mi kolínka sypaný kakaem, chybí mi ohmataný karty na prší a taky pocit, že měsíc prázdnin je nekonečný. A taky tady chybí bába.
Nejdřív jsme s bráchou vždycky párkrát projeli výtah v babiččině výstavním paneláku a pak doprovázeli rodiče odjíždějící domů máváním, vykloněný z okna osmýho patra. Bílá Lada s chromovanejma puklicema nás vyvezla do kopců nad město. Na začátek Krušných hor, jen pár kilometrů od hranic. Hlavní silnice byla lemovaná nazdobenejma kurvama (počítali jsme je vždycky až do hor) a stánky se sadrovými trpaslíky. Pak jsme pozotvírali okenice a větrali peřiny přeházený přes oprejskaný pláňky plotu.
Tady na jihu je to jiný. Vlastně rozumím, proč je do tohohle kraje tak zamilovanej. Krásný města, nebe odrážející se od hladiny všech těch rybníků, úrodno a pokoj. To moje severský chalupaření mělo docela jinou příchuť. Možná spíš pachuť zníčenejch lesů, vystěhovanejch Němců a zapomenutejch příběhů. Byla tam zvláštní tíha něčeho sakra nepovedenýho.
Vytahuju ze záhonu mrkev a červenou řepu. Čas sklizně. Pálíme listí a pichlavý větve špendlíků. Sbíráme spadaný jabka oslizlý dlouhým ležením v trávě. Zkouším se spojit s tímhle jeho místem. Protože to moje, spolu s bábou ve fialový propínací zástěře, už existuje jenom v mojí hlavě a na tomhle papíře.





sobota 10. listopadu 2012

středa 7. listopadu 2012

Zkus, Vkus, Plus,

Můj výhled z okna mě zrovna přesvědčil o tom, jak dobrý vkus příroda má. Nechává žluté listí dvou bříz dokonale vyniknout na fialovošedém nebi. Asi už bych si jen tak nedovolila mluvit o "špatném vkusu", protože to, co možná mohlo platit před pár lety. Ta sumarizace a obecné povědomí o tom, co to je. To už myslím neplatí. Dennodenně potkávám lidi, pohrávající si odvážně na těsné hraně těhlech termínů s bílejma kozačkama, osmdesátkovejma koženejma bundama, zlatým šmukem a vzory. A vypadá to dobře. Právě tím vzrušujícím momentem "na hraně", je k nim moje pozornost bezděčně přitažena. Dobrý vkus už se nedá bezpečně zaškatulkovat a pak úspěšně odškrtávat seznam nutných propriet a doplňků. Jsme vlastně svobodní. Nejvíc omezováni vlastní odvahou.
To co je zrovna dobré, je nám tak trochu podsouváno. Nechce se mi zrovna rozepisovat o všech módních tlacích a vlivech, o obchodech plných stejného zboží, stejných barev a vzorů, dle aktuální sezóny. Jen chci zmínit, že si myslím, že lidé s dobrým vkusem umějí tuhle hru dobře hrát. V kolekcích si najdou, to co se jim líbí, ale nepodlehnou nutkání oblékat se jako figuríny ve výkladech. Takže je naštěstí na ulicích pořád na co koukat a cesty tramvají jsou jako listování módními časopisy, jen s mnohem lepším editorem.

Otázka "špatného vkusu" je myslím už otázkou čistě osobní. Moje osobní odpověď na ní jsou tenisky na platformě. Z těch mi vždycky, když je zahlédnu, vyskočí husí kůže.

Jaké jsou Vaše odpovědi?

Čtenářský deník



neděle 14. října 2012

Míša Kulička



Nemám ráda pičičandičky. Ale tenhle méďa...bydlí v knihovně.

sobota 13. října 2012

Kudy z nudy?





Černobílá, alá artdeco kombinace. Kohoutí stopa ve mně vyvolává atmosféru první republiky. Nic originálního, já vím. Přesto je pro mě aktuální odpovědí na otázku z nadpisu. Porušena některá, mnou pečlivě vytvořená, dogmata. Koberec je totiž z Ikei, šála z Topshopu a Arktická liška prototypem rádoby kůl tašky. Ale od nohou na mě netáhne, na krk mi nefouká a všechny knihy můžu přenášet sebou. A eště se mi to všechno hrozně líbí.

Jedinou záchranou dobré pověsti mi budiž sekáčová bota cinkající během chůze jako kovbojovi.

A jakou odpověď na otázku z nadpisu máte Vy? Půjdu za nákup v Ikee do pekla? A jak se stavíte k nošení batohů jinde než na Sněžce?

pondělí 8. října 2012

U Trnky






Víkend u Trnky v zahradě. Teda skoro jako u Trnky. Nebyl tam protivnej kocour, akorát Ch. občas zavrčel z kůlny, nebo vod hromady špendlíkovejch větví. Pobyt v přírodě mě poslední dobou dojímá. Asi stárnu. Dokonce jsem sklidila mnou vokopanou šalvjej, mátu a meduňku a teď se pokouším vytvořit bylinný sirup na všechny podzimní kňouráníčka, chřipečky a boleníčka. A že jich je!

pátek 21. září 2012

Osmdesátky




Oficiálně přiznávám, že můj vkus se zvrhnul.
Mému podzimu vládnou osmdesátky, růžovej šusťák, pánský košile a plastový klipsny.

čtvrtek 20. září 2012

Go Pink



Čtenářský deník



Velmi rozněžnělá posledních pár dní. Asi jde vidět z četby. Plakala s Pierotem. Zase. Fischerové výraz "Mrakoškráb" mě několikrát rozesmál v kavárně. Představy o dvacátém století výborné. Kromě tohohle v práci přelouskáno několik dívčích románků a tři biografie z Dějin Pedagogiky.

středa 12. září 2012

*

Ráno popíjím meltu. Meltu z konvice vyřazené z nemocničního inventáře. S malým číslem 9 na jejím dně a s uraženým a pečlivě přilepeným vrškem porcelánového víčka. Vršek vypadá jako malé cirkusové šapitó, popřípadě sotva vzlétlý Zeppelin. Urazila jsem ho hned po týdnu. Neopatrností a nervozitou a taky s touhle konvicí nejsem ještě dostatečně sžitá. Ta konvice je z mý nový práce. Jsem teď zase na nějakou dobu zaměstnaná jako oživovatelka nepotřebných, vyřazených a opuštěných věcí. Je to hezký. Pozoruju při tom lidi, občas s nimi mluvím, šperkuju výlohy a posílám věci do nových domovů. A máme i knihy co voní pracovnami starých pánů.

I stěhování jen z pokoje do pokoje může zabrat veškerý můj volný čas. Pokoj co má náročnou minulost potřebuje opečovat než nabídne nějaké výhledy do budoucnosti. Strop zežloutlý stovkami vykouřených cigaret, podlaha navrstvená léty i různými službami odehrávajícími se tam.
Malujeme. Škrábeme pozůstatky po fanatickém tapetování všeho. Natírám. Větrám. A zatím bosa běhám po studené, rozpadající se dlažbě a pak mi teče z nosu.
Ale ráno je slyšet ptáky obývající rozlehlou zahradu ve dvoře. Odpoledne mi na postel svítí slunce a večer jsem černým posluchačem jazzových koncertů blízké kavárny.
A potřebujem obrazy. Velké a úchvatné. A potřebujem komodu, která nemá na spodní straně z papundeklu pořád ještě přilepenou cedulku z Ikei.

Možná bych potřebovala i jiné věci, ale s nadcházejícím podzimem některé z nich očekávám a taky si dělám naděje, že můj letošní podzim opět předčí příliš přeceňované léto.

úterý 21. srpna 2012

*



Moje jednodenní prázdniny ve dvou fotografiích.

Bylo to hezký. Hned jak jsme přejeli dnes už skoro nepostřehnutelnou čáru, začal na mě Ch. radostně mluvit německy a do Cohena a nějaký elektroniky nám pravidelně vpadala dopravní hlášení s Der, Die, Das. Zittau, neboli Žitava je od hranic snad pět minut a do Gorlitzu ( Zhořelce) to je půl hodina k tomu. Asi už jste si všimli, že ať jedu kamkoliv, vozím odevšad v podstatě ty samý fotky. Vymlácený zvonky, starý vobouchaný dveře, praskliny a zakoutíčka. Nejspíš je můj fotografickej pohled dost zúženej, ale taky se tomu může říkat autorský rukopis!

A teď už zase zpátky doma, natírám všechno co jde stříbrnou a šedou.