pondělí 19. března 2012

Žloutek i Bílek

Zase. Po dlouhé době. Od prvního nakouknutí k poslední straně neuběhlo víc, jak pár hodin horečnatého nadšení a netrpělivého polykání písmen. A té Kateřině je jen o pár let víc, než mě. Až když jsem ty Bohyně zaklapla, mohla jsem zvednout oči zpátky k realitě. Realita se setměla, ve dřezu věžičky a věže vyskládanýho nádobí, na stole několik lipových listů vyvedených kaligrafickými tahy štětce, balkón ověšenej prvním letošním venkovním prádlem, a ulice dunící mnohými návraty do města. Ale o tom vlastně psát nechci. V neděli byl Bílek. Konečně. Kolikrát jsem musela osumnáctkou obkroužit ten dům, než jsem se odhodlala. Ateliér plnej světla a milý kustódky přivydělávající si k penzi posedáváním v sochařově domě. Ch. říkal, že to je pro něj umění. Jako že ten Bílek a jeho monumentální sochy z vyvrácenejch javorů a lip. A co jsou ty moje malý papírky, malý čtvtečky, zažloutlý kartóny a věčný hledání? Vytáhla jsem celou krabici fotek a snažila se zase jednou luštit tajemný zkázky dávnejch předků. Některejch dávnejch a některejch nedávnejch. Vyluštila jsem houby, ale v kapse bundy našla oplakanej prstýnek. A šla jsem spát. Všimli jste si, že je Venuše v konjukci s Jupiterem? Nechala bych se pochovat.

1 komentář: