neděle 18. listopadu 2012

*

Na cestě. Konečně rozrážíme stojatý vzduch uplynulého týdne a za chraplavého přizvukování Patti Smith se vezeme na jih. V pátek odpoledne se poslušně řadíme mezi dvě bílé krajnice a po bok všech, houfně opouštějících velkoměsto. Na staré Strakonické silnici, když se tok aut trochu rozptýlý, se začnu bezděčně usmívat.
Cestuju ráda. Má, poněkud přecitlivělá a ve všem se nimrající povaha, potřebuje občas přesídlit. Přesadit do cizího. Nahlédnout na všechno z trochu jiné perspektivy. Z jiného bodu. Nejraději vlakem. Dobře se tam přemýšlí. Stehna nalepená na vínové koženkové potahy a pohled na rozpohybovanou krajinu orámovanou pozinkovaným plechem a papundeklovým obložením. Otevřená knížka v klíně.
Teď jedeme zazimovat. Pro dítě, celoročně vychované vesnicí Českého ráje, znějí všechny tyhle činnosti spojované s chatařením a chalupařením patřičně exoticky. Jsou letním měsícem u báby, která si naprosto nevinně vysloužila od nás vnoučat přízvisko „Chomutovská“. Jméno zděděné po průmyslové oblasti na Severu, po mizejícím městě, dlouhou dobu pevně uchopeném soudruhy budovateli už jí nikdo neodpáře, ačkoliv se vlastně jmenovala Danuše.
Tahle chata je jeho. V mnohém podobná té babiččině. Chatařská kolonie s architekturou tak pitoreskní, až uchvacuje. Všechny ty DIY projekty strejdů v žebrovanejch tílkách, keře angreštu a rybízu, paroží a kola ve štítech. Stejná kadibudka obložená starejma novinama a stejná eufórie z kusu zelenajícího se trávníku a pár ovocnejch stromků. Dokonce i stařičká lednice si brouká v podobném rytmu. Jen těch pár detailů, spojujících moje dětství s místem, tady chybí.
Chybí mi orezlý prolejzačky na hřišti zarůstající lesem, chybí mi kolínka sypaný kakaem, chybí mi ohmataný karty na prší a taky pocit, že měsíc prázdnin je nekonečný. A taky tady chybí bába.
Nejdřív jsme s bráchou vždycky párkrát projeli výtah v babiččině výstavním paneláku a pak doprovázeli rodiče odjíždějící domů máváním, vykloněný z okna osmýho patra. Bílá Lada s chromovanejma puklicema nás vyvezla do kopců nad město. Na začátek Krušných hor, jen pár kilometrů od hranic. Hlavní silnice byla lemovaná nazdobenejma kurvama (počítali jsme je vždycky až do hor) a stánky se sadrovými trpaslíky. Pak jsme pozotvírali okenice a větrali peřiny přeházený přes oprejskaný pláňky plotu.
Tady na jihu je to jiný. Vlastně rozumím, proč je do tohohle kraje tak zamilovanej. Krásný města, nebe odrážející se od hladiny všech těch rybníků, úrodno a pokoj. To moje severský chalupaření mělo docela jinou příchuť. Možná spíš pachuť zníčenejch lesů, vystěhovanejch Němců a zapomenutejch příběhů. Byla tam zvláštní tíha něčeho sakra nepovedenýho.
Vytahuju ze záhonu mrkev a červenou řepu. Čas sklizně. Pálíme listí a pichlavý větve špendlíků. Sbíráme spadaný jabka oslizlý dlouhým ležením v trávě. Zkouším se spojit s tímhle jeho místem. Protože to moje, spolu s bábou ve fialový propínací zástěře, už existuje jenom v mojí hlavě a na tomhle papíře.





4 komentáře:

  1. Slza se vydrala ve vzpomínce taky na jednu takovou bábu...

    OdpovědětVymazat
  2. Co se týče "DIY projektů strejdů v žebrovanejch tílkách, keřů angreštu a rybízu, paroží a kol ve štítech", doporučuju k přečtení tuhle knihu: http://www.kosmas.cz/knihy/157290/mytologie-zahradkarske-kolonie/

    OdpovědětVymazat