úterý 31. prosince 2013

Správný vítr


Abych se přiznala, nejsem ve slavení Silvestra vůbec dobrá. Nalakovala jsem si nehty nastříbrno. A tím té velké slávě bylo učiněno za dost. Ale na nový rok se těším, protože mé smutné chvilky stejně vždycky přemůže přesvědčení, že život je skvělý, čeká nás v něm ještě hodně a všechny neodškrtnutý sny mám ještě šanci si splnit. Nebo taky úplně jiný!

Tak ať dobře vyplujeme, plachty ať nám vzdouvá správný vítr a mořská nemoc je způsobena jen přemírou slavení.

A k téhle prudké romantice mně přiměla nalezená krabička od sirek.

No není ten svět krásný?!

pátek 13. prosince 2013

Indiáni a spol.


V říjnu, po první vyšívací hodině jsem jasně věděla, že dárky od Ježíška budou letos vyšívaný. Teď v půlce prosince vím, že alespoň jeden dárek od Ježíška bude vyšívanej. Tenhle indián šmrncnutej námořníkem. Je pro Juru. Kterej sice není můj. Ale je Karolíny a ta moje je. Zkoušela jsem tam vyšít, kromě děje všech těch seriálů co jsem u toho shlédla, taky takovou tu indiánskou odhodlanost, statečnost, pokrevní přátelství a podobný ctnosti, co jich měl Vinettou nepočítaně. Teď hlavně doufám, že jsem se nesekla ve velikosti trička. Dyť byl nedávno ještě úplný mimino.

S příchodem zimy na mně občas padá melancholická nálada. To není nic objevnýho. U mně se to ale kromě tmy, vánoc a chladu, pojí ještě s narozeninama. Začalo to někdy v pětadvaceti. Do tý doby jsem si tak zhruba letěla na euforické vlně štěstí. Ale najednou mám každej rok tendence poměřovat a sumírovat, jak ten život jako zvládám a vedu. Jestli dělám dost? Jakto že ještě nejsem slavná?? Jestli to celý úplně neprokaučuju nebo taky neprogaučuju, že jo.
Znáte to? Je na to nějaká terapeutická metoda? Teda kromě toho stát se slavnou a bohatou.

Včera jsem před pekárnou potkala svou první velkou lásku. Řekla jsem nazdar.

pátek 29. listopadu 2013

Dupat noru






Dupu noru, jak posměšně říká Christian a pobaveně sleduje moje natírací, smirkovací a jiné podobné chvilky. Ale má recht. Dva nové štětce a plechovka barvy mě v poslední době rozpálí víc než kožené koně mé velikosti objevené v sekáči. Každopádně touha po krásném bydlení je zkoušena finančními možnostmi naší domácnosti. A tak trpělivě čekám a vzývám letenské ulice a jejich popelnicovou náruč.
Občas se zadaří. A má věrnost a trpělivost je odměněna. Občas se nějaký příbuzný, už dobře znající můj vkus (vše otlučené a zaprášené) ozve při vyklízení sklepa. Občas podlehnu dostupnosti ikea světa. Ale po šesti letech v našem bytě už to tu pomalu začíná vypadat obývaně, ačkoliv pánovi od plynového kotle tuhle dost cukaly koutky.
Utěšuju se tím, že osobitý interiér přece vzniká dlouhé roky a musí zrát se svými obyvateli. Navíc kdo může ke každé židli v bytě přidat vlastní historku jejího nálezu.
Velkým krokem u nás doma je, respektive bude kávový stolek. Tak šetříme na tenhle.
Máte taky svoje nábytkové historky? Ráda si je přečtu.

čtvrtek 28. listopadu 2013

Šála

Včera jsem vyrazila hodně brzo. Nejsem na to zvyklá. Rozmazlená pražská slečínka. Kousek po šestý jsem vyšla z domu. Hodně velká zima a taky tma. Naprostá.
Na zastávce tramvaje na mně pad splín. Dokud jsem svět viděla optikou osmé ranní, ani nadcházející zima, nabalení spoluobčané, ani má budoucnost mi nepřipadali tak špatní. Ale v šest. Všechno špatně.
Napadaly mně existencionální otázky o smyslu mého života, i neodbytná touha koupit si další šálu k mým aktuálním dvaceti.
Ptáte se, jak může někdo, vlastnící dvacet šál, mít obavu o svou budoucnost?
Jenže šály nejsou všechno. Zvlášť v šest.

středa 20. listopadu 2013

Naměkko




Jsem naměkko. Růžová (ale ta správně zašpiněná pár stoletími) mi přirostla k srdci. Tenhle kabátek má dokonalý odstín. A taky dva velké fleky. Tedy měl.
Koupila jsem ho asi za dvacku. Vlna. Sofistikovaný střih. A ty fleky. Nevypratelné.
Pořád jsem si říkala, co s tím. A pak přišlo vyšívání. Takže místo fleků výšivka. Taky v růžové a protkaná pár tahy stříbrné metalické bavlnky. Starodávná bižu romanticky ladí.
Jsem naměkko.



středa 13. listopadu 2013

Storka na středu

Šla jsem z práce. Už tma. Už hodně listopad. Byla potřeba šála omotaná do výšky ušních boltců. Taška mě řezala do ramene. Velký nákup v Bille. Bude večeře. Těším se a v břiše už mi kručí. Vezmu to Čechovkou. Pod Lipama natřískáno, zahlídnu výlohou. Už mě ta taška zmáhá. U kontejnerů už jsem zmožená. Zima mě popohání. Ale v druhym patře malovanýho domu se svítí. Svítí celý patro. Zírám a šmíruju. Nádherný dvoukřídlý dveře. Někdo škrábe omítku na štaflích.
Páni, říkám si, a přemejslím jak bych zařídila celý patro. Takovej byt i s knihovnou, pracovnou, trucovnou a atelierem. Zírám hodně. Taška mě táhne doprava. Málem zašlápnu babičku.
Takovou tu starou. Extra starou. V rukavičkách a zimníku nehledě na počasí. Vídám jí občas v ulicích, ale hezky z dálky. Tahle babička má šnečí rychlost. Někdy jí potkám na cestě tam i zpátky, posunutou sotva o pár metrů. Mluví na mně. Překvapivě velmi jasně. Chce použít mé rychlé nohy a jestli jako mám čas. Na chvilku se mi nechce. Taška mě řeže do ramene. Není paní už trochu mimo? Abych se nedostala do potíží.
Ale jo, tak co teda?
Lidovky.
Prej jestli je znám.
Trochu se zastydím. Vypadám asi, že noviny moc nečtu.
Dá mi dvacku a já pádím. Nonstop na rohu prázdnej. Lidovky trůněj na stojanu i s Rathem na titulce.
Lidovky pod rameno, v dlani žmoulám vrácený čtyři koruny. Kolem svítícího patra radši svižně. Pořád škrábou. Paní čeká. Trochu nejistě. Svět venku je docela unfriendly když jste starý a je tma.
Uvítá mě s úlevou. Pohladí noviny. Raduje se jak malá. Cpu jí zpátky ty čtyři koruny. Brání se.
Čtu ty noviny už třetí generaci u nás v rodině víte slečno.
To je hezký.
A znáte Putnu? Ten tam výborně píše. Ale jen ve středu. Ten tam bude až zítra.

Jako fakt? Paní je osmdesátosm let a ráda si ke kávě přečte Lidovky. A nemá jí je kdo přinýst. Krom toho mě odhadla dobře. Noviny moc nečtu. Asi je to chyba. Věděla bych, jestli ten Putna stojí za všechny ty protesty a možná by můj obzor dosahoval vejš něž k druhýmu rozsvícenýmu patru malovanýho domu.

Poučení celá řada, ale o tom až příště.

neděle 3. listopadu 2013

pondělí 28. října 2013

Slepice moje



Místo abych po večerech někde trajdala, vyšívám. Slepice. Mým favoritem je francouzský uzlík.

středa 16. října 2013

Na plocho

Chcete-li, na plocho jsem tady. Ať žije instagram.

úterý 15. října 2013

Hloubka ponoru



 
Hloubka ponoru je teď poměrně mrzká. Přiznávám. A stále jedu v systému odměn. No jo, zvládnu tak možná tyhle "co mám zase nového" články. Ale ta lištička je k sežrání, to musíte uznat.

pátek 4. října 2013

Rukama




Už jsem skoro zapomněla, jak skvělé je dělat něco rukama.
(A navíc v kavárně s dalšíma ženskejma a vyšívacím rámem. Chcete taky? Víc tady)

pondělí 9. září 2013

Krakow rulez







Zásadní poznatky o Krakově:
 Jsou tam všude krásný holky (opravdu neuvěřitelné množství)
 Jsou tam všude kadeřnictví  (že by přímá souvstažnost s přechozím bodem??)
 Jsou tam všude pekárny, kavárny a cukrárny (asi na léčení traumat z těch všech holek)
 Je to tam fotogenicky oprejskaný.
 Krakov nikdy nespí ( okolo třetí hodiny ranní, když si cpete polštář do uší to zní méně vzletně)

sobota 7. září 2013

Systém odměn




Poslední dobou se mnou není řeč. Jsem totiž ublížená. Lituju se. Je to trochu k nevydržení. Už ani mě samotnou to nebaví. Zavedla jsem systém odměn za neprokňourané dny a splněné položky dlouhého seznamu povinností. Kupříkladu stříbrná síťovka za odevzdanou seminárku nebo mangová zmrzka za uklizenou koupelnu. Funguje to. Jen abych se moc nerozmazlila a nepožadovala po sobě za umytí nádobí časem třeba Chanelku na řetízku.

středa 14. srpna 2013

Nadosmrti



Můj byt se proměnil na malou svatební manufakturu. Tak doufám, že si to ti dva do soboty nerozmyslí. Mimochodem jsem při tom všem plánování s nevěstou tak trochu nahlédla do svatebního světa. Je to vlastně pěkně výdělečnej byznys." Ten den přece musí být dokonalý!", tak přece nebudete škudlit a ten párek labutí a dvacetiposchoďový dort pořídíte.
Zjístila jsem, že existují weby, kde nevěsty rok dopředu ladí výzdobu se špendlíkem v ženichově kravatě a pak postují své stylizované fotky s modrým podvazkem v novomanželových ústech (není to americkej zvyk??).
Tahle svatba je samozřejmě ve stylu DIY, jak v okruhu mých kamarádů a pracovníků v socsféře bývá zvykem, ale onomu pověstnému znervóznění, zda všechno bude dokonalé neunikla ani tak.
Začínám být lehce nervózní a to to ani není moje svatba.

Co vy a svatby? Měli jste labutě, holubice nebo pávy? Ke slavnostní tabuli nebo na okrasu?A co šaty? Slyšela jsem, že letí Lazy Eye.

Nebo svatba prostě ne? Když mně to nakonec příjde stejně romantický.

středa 7. srpna 2013

Nádobí II.


Ano, žádný bílý porcelán mi neodolá. Nebo já jemu?

úterý 6. srpna 2013

Na tělo


Po dlouhý době dávám tělo všanc. Původní záměr byl vytáhnout se trochu novym trikem od Puktury, který jsem si koupila v rámci sebeodměn. (To vzhledem k výsledné fotce úplně nevyšlo) Přežila jsem totiž nekonečné množství hodin na rozpálené piazzetě ND v rámci Dyzajn márketu, chlazená jen pravidelným přísunem ledkávy, citronády a homemade ledčaje z přilehlých přenosných poboček prima kaváren.
Tak trochu jsem nejdřív měla tendenci kritizovat. (Jsem totiž extrémně kritická.) Říkala jsem si, že zajímavá móda nejsou barevný naušice z fima a strakatý, cípatý oděvy. Ale byla tam i spousta zajímavého. Zahrada na niti, Yo_Soy, Edicelidu, Kuzmarkt, kterej nám dělal příjemnou konkurenci a taky Punktura. Mám pocit,  že to je zrovna značka, která jako jedna z prvních přinesla do Čech myšlenku recyklování starýho oblečení, která teď frčí v kdejakým šourůmu.

A dneska, zrovna když jsem u východu ze Stromovky stíhala Karla, jsem v otevřených oknech přízemního bytu zahlídla stůl plnej šperků. Jo, byla to Zorya. A hned potom jsem viděla i Zdeňka Vacka. Tak mám teď VIP sousedy a pocit, že je mi nějakej jejich kousek skoro nadosah. Alespoň během venčení.

čtvrtek 1. srpna 2013

Nádobí



Poslední dobou mě baví nádobí. Neoblomný důkaz že stárnu. Ale snažím se stárnout alespoň stylově. No řekněte, odolali by jste těm čistým liniím, krásným tvarům a zašlému lesku?

středa 31. července 2013

Sue na Dyzajn Márket



Trochu s křížkem po funuse, ale přesto, Vás zvu na sobotní Dyzajn márket na Piazzetě Národního Divadla. Dobročinné obchody Sue Ryder tam budou mít stánek s retro a vintage kousky, úžasnou bižu, kabelčičkama a možná přihodíme i nějaké gramodesky.


Foto a make-up: Martina Gajdačová
Hair styling: Olga Karpecká
Modelka: Krásná Anežka Urbanová
Všechno oblečení vybráno v obchodech Sue Ryder, styling Já.

úterý 30. července 2013

Furt nějaký knihy


No jo. Furt nějaký knihy. Ale tohle má bejt o něčem úplně jinym. O městě Táboře, kam mě s železnou pravidelností vyváží můj muž. Tábor je totiž skvělé město. Nejen kvůli indický restauraci na náměstí, zarostlý zahradě u jezírka, ale taky díky Baobabu.
Člověku v mym požehnanym věku je někdy až trochu blbý vejskat nad dětskejma knížkama, vystřihovánkama a penálíčkama a musím se vždycky vnitřně trochu ovládnout a koupit jenom jednu, ponejvíce dvě. Ideální je mít nějaké alibi, třeba narozeniny malé holčičky a nebo si pořídit nějaké děcko, to pak jsou návštěvy Tábora a Baobabu rájem na Zemi. Jen pak ty knížky, úplně nakonec,  musíte té holčičce opravdu dát.





čtvrtek 25. července 2013

Sto roků


Prázdninové cestování. Výpravu na jihoamerický kontinent jsem proložila krátkým intermezzem na severu. Hodnotím kladně. S podobnou cestovkou tohle léto určitě ještě někam vyrazím.

A ty barvité ilustrace od Borise Jirků!




 


pátek 19. července 2013

Dobrobchod





Pár záběrů, třeba na to, co dělám, když to tady vypadá, že nic nedělám. Velká víkendová předělávka Dobročinného obchodu Sue Ryder. Pokus o to, aby i dobročinnost měla styl, vytříbený vkus a smysl pro humor. Architektonické řešení Martin Stára, ilustrace Adéla Tauberová. Úplně hotovo ještě není, ale kdyby jste se chtěli přijít podívat, je to Heřmanova 59.

sobota 29. června 2013

°

Tak jo, už to začalo. Hromadné opouštění města. Pozoruju to z okna.
Dva protichůdné pocity. Závist, jasně. Neopouštím, natož hromadně. A abych byla upřímná, došlo mi, že nejhorší věc na tom, být zařazená do pracovního procesu a světa dospělých, je absence prázdnin. Vždyť jsem na ně byla zvyklá tolik let. A teď najednou nic.
Chci taky volno a odjezd. Nepohrdla bych ani chatou u babičky, ani nedostavěným chorvatským apartmánem. Ten pocit být na cestě je k nezaplacení.
No ale taky mám ráda vyprázdněné letní město (neříkám to jen pro sebeútěchu), v ulicích na Letné jen pár zmatených turistů a já.
Doufám, že si to všechny ty děti pořádně užijou. Pro mně už dva měsíce nejsou ani náhodou nekonečný.

Jedete? K babičce? Nebo se potkáme na Letný?

pondělí 17. června 2013

Dnes


Ačkoliv mám vytrvalý pocit, že bych měla neustále dělat něco jiného, občas si uteču k beletrii. Při večerním stmívání na balkóně, doprovázena cinkáním hrnečků protější kavárny a milostnými avantýrami párečku holubů. Obě velmi dobré, dle mého skromného soudu. Šrámkové Hruškadóttir jsem milovala pro samozřejmou lehkost vyprávění, která se v některých pasážích objevuje i tady. A Třeštík, nebo vlastně spíš jeho máma, mi přiblížili jeden ze silných ženských osudů, které občas pro inspiraci potřebuju.

Máme tady léto. Hlavně na něj neklást příliš velké nároky, říkám si.

středa 29. května 2013

Káva

 
 
Můj nový oblíbený na kávu se zajíčkem.
 
Má nová oblíbená na kávu a trochu toho rozjímání, Liberál café.
 
 
Fotka od Marka Bakera.

úterý 28. května 2013

středa 22. května 2013

°

Vyfotit se v nějakým oblečení a pak to tady ukazovat mi příjde čím dál tím víc nesmyslnější. Z několika důvodů. Já totiž nejsem žádnej módní guru. Vlastně ani nemůžu přinášet všechny ty módní trendy a pak je na sobě prezentovat pomaleji chápajícím, protože žádné módní trendy vlastně nenosím. Respektive se mi to občas stane nějakou neprozřetelností osudu.
Čím dál tím víc si všímám zajímavého paradoxu. Buď můžete Vy nosit oblečení, nebo oblečení nosí Vás. Občas potkám nějakou dívku, zakoukám se na krásný šaty a pak si uvědomím, že ta dívka za těma šatama vlastně není moc vidět. Někdy mi cuká ruka nad okouzlujícím kouskem, ale pak mi dojde, že to vlastně nejsem já. Dává to nějaký smysl?
Jó, móda mě baví. Není mi jedno, co si obleču. Řeším nad skříní všechny ty textilní rébusy.
Ale mám pocit, že už si jen tak nevyberu. Jsem nafrněná a ohrnuju nos nad nabídkou. Dokonce se občas přistihnu jak ohrnuju nos i nad leckterým postem na blozích. Všechno je to pěkný, trendy a sladěný, ale osobnost se mi tam zahlídnout nepodaří. Nebo je nesmysl hledat osobnost v nějaké kombinaci pár kousků textilu?
Taky se mi nechce pořád něco novýho nakupovat (dobře, tomu věřím jen částečně) a pokouším se zrovna oblečení v mém okolí eliminovat. Samozřejmě ho nahrazují nákupy pičičandiček, skleniček, lampiček a knížek, a to je jasný důkaz, že stárnu. Ale přece Vám každou z nich nevyfotím s popiskem. Nebo jo?

Jenže o čem to tady tedy je? A k čemu? Chcete si číst dlouhé (nebo spíš krátké) úvahy nad nesmrtelností brouka a prohlížet pár fotografických záblesků mého života?
Jsem já opravdu tak interesantní, že to na život jednoho blogu stačí? Asi se ješitně nechci vzdát svých 170 čtenářů, i když mi poslední dobou něco našeptává, že jim nemám příliš mnoho co říct.

Navíc, dokopat se k téhle úvaze mi pomohl hlavně fakt, že mám psát esej na sociologii.

čtvrtek 16. května 2013

Velký jména




Jsou "velký jména", od kterých bych chtěla něco vlastnit. Přiznejme si to. Ale asi nikdy nebudu. To si přiznejme taky. Tedy pokud se nestane něco podobnýho, jako tady s tím tílkem od Sonii Rykiel. Tedy že se octne nějakou náhodou úplně zastrčené v úplně zastrčeném sekáči. A nebo je součástí těch slavných spoluprácí designérů s řetězci. Případ mých šortek od Andersona.

Těch jmen je víc. Třeba Yohji Yamamoto, Denisa Nová, Zuzana Kubíčková a taky Chanel, Margiela, Gautier a Vivienne Westwood. Vedle Polanky jsem nedávno seděla alespoň v bistru. Juchů.

Máte taky svůj tajný seznam "Velkých jmen"? A kdo na něm je?