sobota 2. března 2013

°


Běta byla odjaktěživa krásná. Zamlada vypadala jako herečky z černobílejch filmů. Alespoň tak si jí Marie představovala. Krasotinku s vypulírovaným obličejíčkem a tmavě vykresleným obočím. To obočí si Běta vykreslovala doteď. Dřív než kamkoliv vyrazila, stoupla si k zrcadlu a pečlivě vyplnila mírně vypelichaná místečka tmavou tužkou.
„Obličej bez pěknýho obočí, je jako obraz bez rámu.“ pronášela k Marii pravidelně, jen co jí začala sahat k z lehounka se houpajícímu poprsí.
Marie věděla svý. Ani sebelepší rám blbej obraz nezachrání. Ale oponovat se nepokoušela. Vlezla si radši do nasládle vonící skříně a skrz pootevřený dveře pozorovala Bětu při oblíkání.
To jí bavilo. Pozorování. Skrze studený skla tramvaje. Přes pohár se šlehačkou, co jí Marie objednávala v Mánesu. A taky z tý skříně.
Běta měla skříní několik. „Taky už mi není dvacet, abych všechno narvala do jednoho kuférku!“uzavírala vždycky debaty se synem a snachou nad množstvím jejího oblečení. Marie s ní souhlasila. Kam by se taky schovávala, kdyby jich ubylo. Skříně byly různé a dostávalo se jim různé vážnosti. Nejkrásnější, lesklá a barvená do mahagonova, stála v Bětině pokoji. Měla několikolikero křídel a jedny z dveří vyplňovalo zrcadlo. V něm se Marie i Běta prohlížely, když vyrážely „za kulturou“, jak Běta vždycky říkala. V téhle skříni byly největší poklady. Dva kožichy a jedno paleto, se kterým se dalo mazlit jako se zvířátkem. V levý části byly malý šuflíčky plný šátků a rukaviček. Taky tam Běta měla dopisy. Ale to nikdo nevěděl. I Marie dělala, že to neví.




1 komentář: