úterý 26. března 2013

°°

Nemám ráda příliš plný diář. Ani ten můj minimalisticky krásnej. Někdy se nechám unést a mám pocit, že jedině ten správnej termínovej fičák ukazuje na to, že žiju, jsem pilná, jsem schopná, případně jsem úspěšná. Když takhle fičím několik týdnů přichází zmar. Když svou mysl příliš zaúkoluju, už vůbec nemá čas, přemýšlet si jen tak. Pak jí taky nic nenapadá (tedy kromě toho zmaru). A pak vlastně vůbec nic nedělám (kromě toho fičáku).
Kreativita (ať zní to slovo jakkoliv otřepaně) potřebuje lelkování, koukání do stropu, posedávání po kavárnách a čas. S časem na tyhle zneuznalé a společností opovrhované činnosti, přichází nápady a taky chuť. I kdyby to byla jen chuť upíct koláč, nebo nazdobit okno. Případně namalovat obraz a napsat pětisetstránkový román.
Můj profesor na sociologii tuhle v mých očích dost zazářil s myšlenkou, že prokrastinace je možná jen urputná snaha naší duše, ubránit se těm neustálejm termínům a políčkům v diáři.
Byly doby, kdy jsem žádnej diář nepotřebovala. Pak byly doby, kdy jsem se radovala, kdykoliv jsem do něj mohla něco vepsat, ideálně krasopisně a s obrázkem. Teď ho otvírám denně, ale poctivě se snažím občas něco vmalovat alespoň do něj.

S inspirací mi pomáhaj "Idoly". Taková partička šikovnejch holek, co měla a má styl, vkus, talent a taky co říct. Když je nejhůř projedu jejich seznam a kráčím skrze úkoly s mnohem větší vervou.
Dneska třeba:


 
 

2 komentáře:

  1. úplně plně souhlasím! můj urputný boj proti malému počtu řádků v diáři včera modifikoval v boj proti bacilovi, takže... hlavně včas zastavit a hodit diář za hlavu ;o)

    OdpovědětVymazat