pátek 29. listopadu 2013

Dupat noru






Dupu noru, jak posměšně říká Christian a pobaveně sleduje moje natírací, smirkovací a jiné podobné chvilky. Ale má recht. Dva nové štětce a plechovka barvy mě v poslední době rozpálí víc než kožené koně mé velikosti objevené v sekáči. Každopádně touha po krásném bydlení je zkoušena finančními možnostmi naší domácnosti. A tak trpělivě čekám a vzývám letenské ulice a jejich popelnicovou náruč.
Občas se zadaří. A má věrnost a trpělivost je odměněna. Občas se nějaký příbuzný, už dobře znající můj vkus (vše otlučené a zaprášené) ozve při vyklízení sklepa. Občas podlehnu dostupnosti ikea světa. Ale po šesti letech v našem bytě už to tu pomalu začíná vypadat obývaně, ačkoliv pánovi od plynového kotle tuhle dost cukaly koutky.
Utěšuju se tím, že osobitý interiér přece vzniká dlouhé roky a musí zrát se svými obyvateli. Navíc kdo může ke každé židli v bytě přidat vlastní historku jejího nálezu.
Velkým krokem u nás doma je, respektive bude kávový stolek. Tak šetříme na tenhle.
Máte taky svoje nábytkové historky? Ráda si je přečtu.

čtvrtek 28. listopadu 2013

Šála

Včera jsem vyrazila hodně brzo. Nejsem na to zvyklá. Rozmazlená pražská slečínka. Kousek po šestý jsem vyšla z domu. Hodně velká zima a taky tma. Naprostá.
Na zastávce tramvaje na mně pad splín. Dokud jsem svět viděla optikou osmé ranní, ani nadcházející zima, nabalení spoluobčané, ani má budoucnost mi nepřipadali tak špatní. Ale v šest. Všechno špatně.
Napadaly mně existencionální otázky o smyslu mého života, i neodbytná touha koupit si další šálu k mým aktuálním dvaceti.
Ptáte se, jak může někdo, vlastnící dvacet šál, mít obavu o svou budoucnost?
Jenže šály nejsou všechno. Zvlášť v šest.

středa 20. listopadu 2013

Naměkko




Jsem naměkko. Růžová (ale ta správně zašpiněná pár stoletími) mi přirostla k srdci. Tenhle kabátek má dokonalý odstín. A taky dva velké fleky. Tedy měl.
Koupila jsem ho asi za dvacku. Vlna. Sofistikovaný střih. A ty fleky. Nevypratelné.
Pořád jsem si říkala, co s tím. A pak přišlo vyšívání. Takže místo fleků výšivka. Taky v růžové a protkaná pár tahy stříbrné metalické bavlnky. Starodávná bižu romanticky ladí.
Jsem naměkko.



středa 13. listopadu 2013

Storka na středu

Šla jsem z práce. Už tma. Už hodně listopad. Byla potřeba šála omotaná do výšky ušních boltců. Taška mě řezala do ramene. Velký nákup v Bille. Bude večeře. Těším se a v břiše už mi kručí. Vezmu to Čechovkou. Pod Lipama natřískáno, zahlídnu výlohou. Už mě ta taška zmáhá. U kontejnerů už jsem zmožená. Zima mě popohání. Ale v druhym patře malovanýho domu se svítí. Svítí celý patro. Zírám a šmíruju. Nádherný dvoukřídlý dveře. Někdo škrábe omítku na štaflích.
Páni, říkám si, a přemejslím jak bych zařídila celý patro. Takovej byt i s knihovnou, pracovnou, trucovnou a atelierem. Zírám hodně. Taška mě táhne doprava. Málem zašlápnu babičku.
Takovou tu starou. Extra starou. V rukavičkách a zimníku nehledě na počasí. Vídám jí občas v ulicích, ale hezky z dálky. Tahle babička má šnečí rychlost. Někdy jí potkám na cestě tam i zpátky, posunutou sotva o pár metrů. Mluví na mně. Překvapivě velmi jasně. Chce použít mé rychlé nohy a jestli jako mám čas. Na chvilku se mi nechce. Taška mě řeže do ramene. Není paní už trochu mimo? Abych se nedostala do potíží.
Ale jo, tak co teda?
Lidovky.
Prej jestli je znám.
Trochu se zastydím. Vypadám asi, že noviny moc nečtu.
Dá mi dvacku a já pádím. Nonstop na rohu prázdnej. Lidovky trůněj na stojanu i s Rathem na titulce.
Lidovky pod rameno, v dlani žmoulám vrácený čtyři koruny. Kolem svítícího patra radši svižně. Pořád škrábou. Paní čeká. Trochu nejistě. Svět venku je docela unfriendly když jste starý a je tma.
Uvítá mě s úlevou. Pohladí noviny. Raduje se jak malá. Cpu jí zpátky ty čtyři koruny. Brání se.
Čtu ty noviny už třetí generaci u nás v rodině víte slečno.
To je hezký.
A znáte Putnu? Ten tam výborně píše. Ale jen ve středu. Ten tam bude až zítra.

Jako fakt? Paní je osmdesátosm let a ráda si ke kávě přečte Lidovky. A nemá jí je kdo přinýst. Krom toho mě odhadla dobře. Noviny moc nečtu. Asi je to chyba. Věděla bych, jestli ten Putna stojí za všechny ty protesty a možná by můj obzor dosahoval vejš něž k druhýmu rozsvícenýmu patru malovanýho domu.

Poučení celá řada, ale o tom až příště.

neděle 3. listopadu 2013