úterý 31. prosince 2013

Správný vítr


Abych se přiznala, nejsem ve slavení Silvestra vůbec dobrá. Nalakovala jsem si nehty nastříbrno. A tím té velké slávě bylo učiněno za dost. Ale na nový rok se těším, protože mé smutné chvilky stejně vždycky přemůže přesvědčení, že život je skvělý, čeká nás v něm ještě hodně a všechny neodškrtnutý sny mám ještě šanci si splnit. Nebo taky úplně jiný!

Tak ať dobře vyplujeme, plachty ať nám vzdouvá správný vítr a mořská nemoc je způsobena jen přemírou slavení.

A k téhle prudké romantice mně přiměla nalezená krabička od sirek.

No není ten svět krásný?!

pátek 13. prosince 2013

Indiáni a spol.


V říjnu, po první vyšívací hodině jsem jasně věděla, že dárky od Ježíška budou letos vyšívaný. Teď v půlce prosince vím, že alespoň jeden dárek od Ježíška bude vyšívanej. Tenhle indián šmrncnutej námořníkem. Je pro Juru. Kterej sice není můj. Ale je Karolíny a ta moje je. Zkoušela jsem tam vyšít, kromě děje všech těch seriálů co jsem u toho shlédla, taky takovou tu indiánskou odhodlanost, statečnost, pokrevní přátelství a podobný ctnosti, co jich měl Vinettou nepočítaně. Teď hlavně doufám, že jsem se nesekla ve velikosti trička. Dyť byl nedávno ještě úplný mimino.

S příchodem zimy na mně občas padá melancholická nálada. To není nic objevnýho. U mně se to ale kromě tmy, vánoc a chladu, pojí ještě s narozeninama. Začalo to někdy v pětadvaceti. Do tý doby jsem si tak zhruba letěla na euforické vlně štěstí. Ale najednou mám každej rok tendence poměřovat a sumírovat, jak ten život jako zvládám a vedu. Jestli dělám dost? Jakto že ještě nejsem slavná?? Jestli to celý úplně neprokaučuju nebo taky neprogaučuju, že jo.
Znáte to? Je na to nějaká terapeutická metoda? Teda kromě toho stát se slavnou a bohatou.

Včera jsem před pekárnou potkala svou první velkou lásku. Řekla jsem nazdar.