pátek 13. prosince 2013

Indiáni a spol.


V říjnu, po první vyšívací hodině jsem jasně věděla, že dárky od Ježíška budou letos vyšívaný. Teď v půlce prosince vím, že alespoň jeden dárek od Ježíška bude vyšívanej. Tenhle indián šmrncnutej námořníkem. Je pro Juru. Kterej sice není můj. Ale je Karolíny a ta moje je. Zkoušela jsem tam vyšít, kromě děje všech těch seriálů co jsem u toho shlédla, taky takovou tu indiánskou odhodlanost, statečnost, pokrevní přátelství a podobný ctnosti, co jich měl Vinettou nepočítaně. Teď hlavně doufám, že jsem se nesekla ve velikosti trička. Dyť byl nedávno ještě úplný mimino.

S příchodem zimy na mně občas padá melancholická nálada. To není nic objevnýho. U mně se to ale kromě tmy, vánoc a chladu, pojí ještě s narozeninama. Začalo to někdy v pětadvaceti. Do tý doby jsem si tak zhruba letěla na euforické vlně štěstí. Ale najednou mám každej rok tendence poměřovat a sumírovat, jak ten život jako zvládám a vedu. Jestli dělám dost? Jakto že ještě nejsem slavná?? Jestli to celý úplně neprokaučuju nebo taky neprogaučuju, že jo.
Znáte to? Je na to nějaká terapeutická metoda? Teda kromě toho stát se slavnou a bohatou.

Včera jsem před pekárnou potkala svou první velkou lásku. Řekla jsem nazdar.

2 komentáře:

  1. kurz vyšívání mě taky dost inspiroval, tak budu pod stromeček taky něco vyšívat, ač nemám tak šikovný pracky... aspoň nějaký neumělý monogramy na ponožky. a s tou melancholií, to mám dycky, každej rok, vlastně v různých ročních obdobích a taky si pořád říkám, jestli je dobře, že jsem tam, kde jsem a jestli nemám být třeba někde jinde...

    OdpovědětVymazat