sobota 20. prosince 2014

Vyposlechnuto

Tři kámošky. V kavárně. Kafe a chlebíček. Každá.
Tři větrníky.
Ještě se jim nechce. Daj si víno?
Dvě ondulované hlavy souhlasně kývaj na třetí.
"Nějaký sladký máte?"
Servírka nese třikrát deci šardoné.
"Tak a to budem cucat až do konce!"
Chichotaj se tomu jak malý holky.

středa 3. prosince 2014

Na zeď





Na bílo. Takže staré pryč a nové začátky. Vždycky to trvá. S kladívkem jsem rozjímala nad "novými" zdmi. Trvalo to pár měsíců. Tisk od Marie Makeevy koupený na klauzurách Umprumky, dva zlatí ptáci z Kuzmarktu. A nad stolem mnoho krásy, abych tam přece jen sedala a tlačila to svoje nekonečné studium do brzkého konce. Se vším tím zlatým, stříbrným a měděným je to skoro vánoční výzdoba. A taky moje vánoce z pytlíku (stačí přidat svíčku) přivezené z Freiburgu.

pondělí 24. listopadu 2014

Hop!





Inspirována všeobecným nadšením z tisku. Dárky budou tištěné. Letos se prostě nějak těším. Vyřezávání do lina i do milana dělá velmi dobře přeplněné hlavě.  Nakonec vypadají ty nejjednodušší tvary nejlépe.
Velmi inspirativní je v tomhle ohledu blog Jen Hewett. Tisknete? A těšíte se?

sobota 15. listopadu 2014

Freiburgské deníčky

 
 

 

 
Pohnout se z místa je vždycky dobrý. A někdy to nejde jinak než čistě technicky. 12 hodin v autobusu na životě moc nepřidá. Ale zírání z okýnka mi vždycky ďálo dobře. Sedět. Koukat. Realitu nechat ve výfukovejch plynech florenckýho autobusáku. Rok od roku je to těžší.
Nechat to všechno bejt a dopřát si pár hodin zírání.

V cizím městě je to jednoduší. Pozorovatel. Neúčastním se. Divák. Ideálně s našlehaným kapučínem pěkně za výlohou. Tahle role mně uspokojuje.

Město je jak z pohádky. Bioněmci drandí na svých ekokolech po roztomilý dlažbě. Jiný přídavný jméno sem fakt nepasuje. Ty jejich pitoreskně vyskládaný chodníčky! Lehce postrádám surovou otlučenost, ale co už.

Organický sušenky zapíjím fair-trade kávou a připadám si jak v ráji. Tenhle pocit ještě umocňuje fakt, že obchod s botama, je alespoň jeden v každý ulici.

Můj kluk má kolo Hercules. Po měsíčním odloučení mi to příjde dokonale výstižné. Můj hrdina. A taky pořád někde v trapu.

Nádraží v Baselu. SBB. Nádražní ruchy. Celý den nekončící déšť. Přes ulici bar. Nebo kavárna. Dle denní doby. Teď kavárna s naddimenzovaným barovým pultem. Pult tvaru svíjejícího se úhoře s chromovanými detaily, co odrážej třpytivý prasátka do prostoru se stolky. James Bond se staví na svý martini každou chvíli. Už je na cestě. Rychlovlak z Zurichu přijíždí na třetí nástupiště. Ten co ho hrál Conery. Nejdražší a nejhnusnější kapučíno v mým životě.



neděle 19. října 2014

Krásotinka v bílém


Některé věci nestárnou. Nebo pro ně spíš čas nehraje až tak zásadní roli. Jejich hodnota je jinde než v hlaďounké tvářičce nebo aktuálně módní vlně. Musí to být hezké, být nadčasový.

středa 15. října 2014

*


blbě se mi píše. blbě se mi chodí. po těch ulicích města, co už dobře znám. tam, kde mám v asfaltu vychozený chodníčky a kde jsou kočky hlav oblejskaný mejma podrážkama. tuhnu. je třeba každodenní rozcvička. jinak mi hrozí stárnutí. jinak už mi třeba vůbec nepůjde dojímat se. ale tohle funguje. pořád. příběh na papíře mi dělá dobře. to nadšení. ty pocity. to dobrodružství. vážně je v tom něco žravého. spojeného s potravou. v ušáku otáčím stránky a olizuju si prsty, jakoby byly opatlaný od kremrolovýho krému.

Za mně je nejkřupavějším soustem Denemarková. Ona je prostě dobrá. Doporučuju.
A ve čtvrtek snad doma v ušáku s novým Hájíčkem.

úterý 19. srpna 2014

Flashback







Flashback z našeho týdne prázdnin. Bylo to fajn. Být na cestě. Nejvíc mně ale uspokojilo přečíst dva tlusté romány, nohy opřené o kmen jabloně, po ruce rozpustný kafe s mlíkem, natažená na lavičce u jezírka.

neděle 17. srpna 2014

Týden

pondělí:
Snažím se tolik nedojímat. Minulej týden jsem se rozbrečela na D1 směrem do Brna. A to ani nebyla zácpa. Celkem svižně to jelo skrz Vysočinu. Stačilo mi dvacet minut Nohavici a jeho dávnejch songů a u Komety už se mi začala klepat bradička.
úterý:
Zase kopou.
Během těch šesti let, co tady bydlím, tady kopou, brousí, malujou, smirkujou a nebo i odstřelujou téměř nepřetržitě. Po odstřelech jsou popraskaný zdi. Ty zdi, který jsme s Ondřejem tak pracně škrábali, tmelili a malovali. Budou vysprávky. Tak jsme včera (už bez Ondřeje) stěhovali pokoj z pokoje. Těch knih.
Pokoj je prázdnej. Vypadá to krásně. Mohl by takhle zůstat. Minimalismus dotažený do konce. Pokoj na jógu. Jako by v prázdném pokoji bylo všechno možné. Čistý papír. Nový začátek. Zbylo jen světlo a krásný zárubně. Akorát jógu necvičíme a v kuchyni se teď nehnem.
středa:
Byla jsem u doktora. Poslední dobou se snažím dokazovat si svou dospělost. Za kostelem je poliklinika. Objev roku. A to jich tady žiju už sedm. Z doktorů jsem nesvá /taky z úředníků, poštovních přepážek, bank a drahých restaurací/ - dospělost je sotva vybalená, ještě neohmataná.
Poliklinika smrdí. Ani ne tak dezinfekcí, jako spíš záchodama. V čekárně nástěnky s motivačními články vystřiženými z novin. Slova stáří, zdraví a přátelství jsou podtržena červenou fixou. Přemýšlím, jak to s nima mám. Kdyby mně náhodou chtěl někdo v ordinaci přezkoušet.
čtvrtek:
"Svět se dělí na alfy, bety, gamy a delty. Alfy jsou nejlepší. Bety nejsou špatný, ale přece jenom horší. Gamy a delty, to už je póvl. O ty je líp se nezajímat a nestarat. Takže nejlepší je být alfa. Vlastně jedině možný je být alfa. Všechny další možnosti jsou špatný. Jenomže jak zjistit, jestli seš alfa, nebo nejseš? A co když nejseš? Do prdele, co když nejseš?" Sylva Fischerová Zázrak
pátek:
Navátej smradlavej chlap, doprovázenej všude svým smradlavým kokršpanělem může bejt buď bezdomovec nebo spisovatel. To jsou mi možnosti.


středa 23. července 2014

instantní






Že prej je potřeba do toho pořádně šlápnout. Už je nejvyšší čas. Komu zvoní hrana?

V Turnově jsme chodili jako turisti. Zvláštní jak si člověk mnohem víc všímá tam, kde není doma. A já tam nejsem doma? Paní v synagoze nám přednášela o židovských náboženských rituálech a u toho si nervózně popotahovala stříbrnej křížek na krku. V Turnově se nikdo nehlásí k židovskému vyznání. A co pak ten můj nos? Podle nosa poznáš kosa. Ale stejně jsem musela zaplatit vstup. Taky zrušili Baťu. Baťu v klasické baťovské budově. Jistotu maloměsta.
Dva dny jsme sbíraly mandelinky. Píšu tvrdý, protože jsme byly samý ženy. Sbírání mandelinek je jedna z činností, které si představím pod pojmem "typicky ženské". Mám pocit, že mužům by se nechtělo ohýbat nad každým keříčkem a pečlivě rozmačkávat růžolící se larvy mezi palcem a ukazováčkem. Těch velkejch, s americkým, imperialistickým proužkováním na krovkách, tam moc nebylo.

sobota 12. července 2014

Sylvie Richterová: Každá věc ať dospěje na své místo


Po dlouhé době se ve mně něco pohnulo. Doporučuju.

pátek 27. června 2014

Krátky příběh


Při mém několikaměsíčním rozjímání nad tím, co je v životě důležité, jsem došla k jasně definované odpovědi. Mít dobrého kadeřníka. Howk.

neděle 25. května 2014

Statečnost

Na záchodě filosofické fakulty narazíte na nefunkční jednovrstvý toaletní papír, který se při každém pokusu o namotání trhá na malé, technicky nepoužitelné kousky. A to pouze pokud máte štěstí. Většinou totiž narazíte na prázdný kovový držák.
Někdy jsou tohle okamžiky, které mi vhání slzy do očí.
V podobných stavech se odeberu do drogerie a koupím si lak na nehty. Kdyby tohle četl můj první chlapec, otřásl by se hrůzou, kam až jsem klesla. Ale při obřadném lakování nehtů u nohou, si stavím vlastní brnění pro nadcházející turnaje a bitvy. Aktuálně stříbrný.
Tenhle rytířský žargon jsem chytla každotýdenním sledováním Her o trůny. Je to tam trochu jinak. A obecně v životech hrdinů z příběhu. Pořád nějaký boj na život a na smrt, vládnutí královstvím, záchrana světa, ale co boj s všednodenní realitou?
Rytíř musí být statečný.
Tak se ptám sama sebe, jestli se ta statečnost projevuje tím, že se zatnutými zuby všechno vydržím, nebo spíš odvahou, na všechno se zvysoka vysrat?

pondělí 12. května 2014

Na cestě










Vzhledem k těžké nostalgičnosti víkendové cesty na sever omluvte kýčovitý ráz instafotografií.

čtvrtek 24. dubna 2014

Kéž jsou všechny bytosti šťastny!

"Kéž jsou všechny bytosti šťastny!". Pokaždý, když čtu tenhle "sluníčkovej" nápis na bilboardu u dálnice, tuším někde mezi Prahou a Jihočechama, probouzí se v mně má deathmetalová, děsně drsná část. Jako kdyby štěstí bylo to jediný, o co tu běží!
A není?
Já vlastně nevím. Ano, tušíte správně. Má stará známa, přemýšlivá a melancholická, dorazila opět na návštěvu. Naštestí muž do těch jižních Čech vážně odjel, takže tady hospodaříme jen ve dvou - já a já - hroutící se z těžkosti světa.
Ale o co tu vlastně běží je otázka, která mně neopouští nikdy. Někdy je zasunutá někde pod hromadou povinností /představuju si velkou horu nevyžehlenýho prádla i když nežehlím/, jindy je až moc dobře vidět.
Přece to nemůže být jen o mým oblíbeným odškrtáváním úkolů v diáři. /dodělat školu, mít kam uložit dvacatero spoďárů, vymalovat špajz, porodit dítě, napsat knihu, koupit prášek na praní../ Nakonec si svítivě růžovým markerem odškrtnu položku "umřít" a bude. Tahle teorie by mně k té smrti posunula velmi rychle. Honba za "splněným" je totiž doprovázena neustále narůstajícím seznamem "udělat". Takže nekonečná honička. Tedy vlastně konečná.
Občas se nechám povznést Reinerovou a jí proklamovaným " I maličkosti mohou být zážitek." A funguje to. Mám radost z malých věcí. Jen mi to nestačí.
Problém tedy bude ve mně. A v mé potřebě /možná to bude pozůstatek inkarnačních teorií/ změnit svět.

A co vy? Jste štasné bytosti? Radujete se z maličkostí? Žehlíte? A máte touhu měnit svět?





středa 16. dubna 2014

Slaďárny







Slaďárny. Přiznávám. Ale co už.
Pro Helu ke křtinám. Na starém dámském pyžamu. Zvuk jehly propichující látku napnutou ve vyšívacím bubnu. Mňam.

pondělí 7. dubna 2014

Kujme pikle, pikle kujme...



 
 
 
Nestává se mi často, že by se tenhle virtuální, protkl s mým skutečným světem. Stalo se to nedávno. Z mých úvah o nesmrtelnosti brouka k dokonalému stolku na všechny nutné činnosti. Je to krása. Dělám na něm všechno. Jen jeden problém vznikl. Je jen jeden. Přenášíme ho tedy z pokoje do pokoje, krademe si ho z pod rozečtených knih a chladnoucích nápojů i od nakousnutých buchet.
Je odsud. A díky tobě.
Je to vlastně velká změna. Patří k těm několika kusům našeho bydlení, nepocházejícím od velkoobjemového kontejneru nebo z něčí půdy. Ikeou se pokrytecky nechlubím. Spolu s ušákem tvoří dokonalou dvojici. Ušák je od kontejneru, ale ne ledajakého. Na rozdíl od svých letenských spolubydlících se mnou přicestoval od Baltu, z greifswaldského dvorku a několik let se snažil naladit na novou vlast. Až nový potah, germánsky uhlazený, ale přesto slovansky tvárný, spojil tyhle dva dohromady.
A je to hra. Zábava. Potěšení. Stejně jako tenhle blog. Je to jen malý nenápadný prostor, kde si stejně jako v tom ušáku, hovím a odpočívám. Spousta věcí mi nedochází. Třeba kdo všechno těch mých pár řádků čte. Že možná říkám moc a nebo málo. Že někdy musí mít každý názor na každého. Že ačkoliv neexistují měřítka, můžu jich v některých očích nedosahovat. Možná neplním pětiletku.
Rozebrat podivnosti povahy a chuť sdílet něco ze sebe na internetu by asi šlo z mnoha pohledů. Měla bych tomu rozumět a mám na to přece školy. A kdyby se chtěl do mně někdo zhurta opřít, asi těžko se jeho argumentům ubráním. Otázka je proč by to dělal? A proč to dělá jinde?
Nakolik se tady dávám všanc divé zvěři a nakolik naopak vedu virtuálních spiklenectví v tom nejlepším možném významu?

Tenhle stolek je jistě příkladem té druhé varianty a já děkuji, že se mně ta první snad netýká.

úterý 25. března 2014

šampióni

"A přestože mohu dělat dojem mlýnku na maso nebo šrotovačky otrub, jsem celá utopená v okvětních plátcích a rozevírám se za ranní rosy jako na jemný poklep chytrý telefon."
Petra Hůlová, Macocha

 
We are the champions hned jak sem se poprvé napila. Taková naférovku muzikoterapie. Kafe a Queeni. Liberál o mně pečuje i v chvilkách nejpotřebnějších. Chvilky se nějak roztáhly do týdnů a měsíců. Skoro by se zdálo, že takhle už to bude napořád. Full-time bojovka. Kolik toho stihnu vybrat pilovanym trojitym Axelem, a kolik toho popadá po podlaze. (No jo, jako malá jsem koukala na krasobruslení. Ale už tehdy mě nejvíc bavily ty oblečky.)

pondělí 17. března 2014

Okamžik medvěda



"Nepochybuji o tom, že každá vize lepšího světa se rodí ve fantazii žen. Všechno vlastně pochází z fantazie a je dost podivné, že školy nepořádají zvláštní kurzy, které by tuto dovednost rozvíjely, a že ani univerzity nemají fakulty, které by se této oblasti věnovaly."
Olga Tokarczuková, Okamžik medvěda.

Voní nám po pokoji vlhký prádlo. A byt je při pondělku tichej a klidnej. Slunce mně netáhá ven. A v ledničce zbyla ještě crcečka mlíka. Tak akorát do jednoho kafe. Takový malý zázraky. Pomáhají mi žít a přežít. Mám pocit, že v tomhle okamžiku můžu cokoliv. Jsem vládce všech světovejch moří. Škoda jen, že je to okamžik. Okamžik medvěda. A pak je spláchnutej vlnou povinností. A čas letí.

sobota 8. března 2014

A jiná dobrodružství...


Pátek : Svítí slunce. Na půl jedenáctou do Triba. Takže jsem trochu nervózní. Na Spartě nasednu na dvanáctku. V tramvaji jede bezdomovec. Sice trochu smrdí, ale hraje na kytaru. Když tramvaj sjíždí kopec k Malostranský, hraje Elvise. Usmívám se. I ostatní v tramvaji. I ta napružená paní naproti mně se usmívá. Hraje Love me tender a slunce svítí skrz sklo. Když vystupuju dám mu dvacku. Hezký.
Sobota : Na lodi. Ráda si někdy oblíknu kostým. Jsem za někoho jinýho. Proč bych měla bejt já pořád jenom za Markétu.
Neděle: Ořechovka. Kterou vilu si koupíme? A budeme mít na zahradě sněženky a krokusy.
Pondělí: Velký všedno. Ale vyslali jsme ušáka na převlečení.
Úterý: Sotva se vleču.
Středa: Jedna práce, druhá práce. A pak jdem do Sweet and Pepperś, protože podléhám módním bistrům. Za mně teda nic moc. A drahý. Ale možná jsem snob. Recept alá Berlín, teda křídově černá tabule, minimalistickej interiér a trendy limči nefunguje sám o sobě. Chce to nějakou přidanou hodnotu.
Čtvrtek: Stěhujem Káťu. Ach jo. Ten byt jsem měla ráda. Taky jsem měla ráda pocit, že mám první záchranu hned přes ulici. Trochu se strhnem. Hlavně teda kluci. Jsou fakt statečný. Kořist mám. Starej květinovej stolek. Nikdo ho nechce. Nikoho není. Takovej bezprizorní.
Pátek: Práce. Spím.
Sobota: Práce. A hurá. Cesta vlakem! Do Tábora. Raduju se jako malá. Ale jede to hrozně rychle. Střídám zírání z okna, úvahy o světě, pozorování sociálního dramatu na záchodcích. Ani nestihnu vytáhnout knížku. V Táboře si dáme naší silnou trojku. Jídelnu Slováč, kavárnu Klid a nakladatelství Baobab. Vytahujem úvahy o vile a zahradě. Tentokrát v Táboře. Odpoledne ještě Helča a Valča.
Noc ve studenejch peřinách. Ale nikde žádná chcíplá myš. Fakt.
Neděle: Trnkova zahrada. No fakt. Zahradník je nevrlej. A netrpělivej. Natáhnu si svý květovaný gumáky. K obědu párky na zahradní lavičce. Zahradník se sotva šourá. Tak zpátky do velkoměsta.
Pondělí: Zpráva dne - zahradník je nemocnej. Asi nějaká viróza.
              Zpráva dne II. - zahradník má něštovice.
Vážně nerandím s šestiletym. Ale když mu mažu vyražený puchejřky tekutým pudrem, vzpomenu si na naše indiánský nešťovicový hry, tam zpátky v čase.
Úterý: Mažem tekutým pudrem s vůní mentholu. Po koberci je nasněženo z odpadávajících vrstev.
Pořád ještě nejsem dobrá. Největší zážitek je Zdeňka Imreczeová u nás v obchodě. A líběj se jí jedny šaty.
Středa: Velká výprava pro kuchyňský dvířka se s přítomností něštovic výrazně komplikuje. Tak jedu teda metrem. Až kamsi za obzor. Vlastně na Zličín. Je to zvláštní kraj. Úplně jiný než Letná. Šla bych na průzkum, ale tlačí mně čas a vytyčený cíle. Ikea. Taková bez názoru. Ale dvířka už hrozně chci. Po těch šesti letech. Je to rychlý. Beru ty nejmíň problematický. Šedou mi zakázal. A jak je nemocnej, tak beru ohledy.
Čtvrtek: Mám 20 minut na vyzvednutí grafiky. Místo abych pokonverzovala s milou paní v Hollaru, otáčím se hned ve dveřích. I nadšení se dostavuje až pozdě večer, když je vybalím na koberec.
Pátek: Mám neodolatelnou touhu koupit si něco na sebe nebo si ostříhat vlasy nebo oboje dohromady.
Sobota: ...

úterý 18. února 2014

ai+g







Že půjdu na výstavu. Za odměnu. Je toho teď dost k vidění. Jiří John na Kampě, fotka v Rudolfínu i Slovenská nová vlna, úplně svěže pak artsemestr. No, nakonec se mi nechtělo. Tahala jsem se odpoledne po kavárnách. Hodinku pokoukala v knihkupectví. A že pojedu domů. Zajíst tu kulturní lenost. Osumnáctka jede až za 7 minut. Ostřím na pěkný famácký studenty a zběžně kouknu do výlohy Hollaru.
Tak jsem nakonec na výstavě byla. Do  2. března máte v galerii Hollar možnost shlédnout práce z ateliéru ilustrace a grafiky pražské Umprumky.  Nadchnutá jsem hlavně dvěma Mariema - Štumpfovou a Makeevou.
Něžné i hluboké. A pozor, výstava je prodejní.