čtvrtek 24. dubna 2014

Kéž jsou všechny bytosti šťastny!

"Kéž jsou všechny bytosti šťastny!". Pokaždý, když čtu tenhle "sluníčkovej" nápis na bilboardu u dálnice, tuším někde mezi Prahou a Jihočechama, probouzí se v mně má deathmetalová, děsně drsná část. Jako kdyby štěstí bylo to jediný, o co tu běží!
A není?
Já vlastně nevím. Ano, tušíte správně. Má stará známa, přemýšlivá a melancholická, dorazila opět na návštěvu. Naštestí muž do těch jižních Čech vážně odjel, takže tady hospodaříme jen ve dvou - já a já - hroutící se z těžkosti světa.
Ale o co tu vlastně běží je otázka, která mně neopouští nikdy. Někdy je zasunutá někde pod hromadou povinností /představuju si velkou horu nevyžehlenýho prádla i když nežehlím/, jindy je až moc dobře vidět.
Přece to nemůže být jen o mým oblíbeným odškrtáváním úkolů v diáři. /dodělat školu, mít kam uložit dvacatero spoďárů, vymalovat špajz, porodit dítě, napsat knihu, koupit prášek na praní../ Nakonec si svítivě růžovým markerem odškrtnu položku "umřít" a bude. Tahle teorie by mně k té smrti posunula velmi rychle. Honba za "splněným" je totiž doprovázena neustále narůstajícím seznamem "udělat". Takže nekonečná honička. Tedy vlastně konečná.
Občas se nechám povznést Reinerovou a jí proklamovaným " I maličkosti mohou být zážitek." A funguje to. Mám radost z malých věcí. Jen mi to nestačí.
Problém tedy bude ve mně. A v mé potřebě /možná to bude pozůstatek inkarnačních teorií/ změnit svět.

A co vy? Jste štasné bytosti? Radujete se z maličkostí? Žehlíte? A máte touhu měnit svět?





středa 16. dubna 2014

Slaďárny







Slaďárny. Přiznávám. Ale co už.
Pro Helu ke křtinám. Na starém dámském pyžamu. Zvuk jehly propichující látku napnutou ve vyšívacím bubnu. Mňam.

pondělí 7. dubna 2014

Kujme pikle, pikle kujme...



 
 
 
Nestává se mi často, že by se tenhle virtuální, protkl s mým skutečným světem. Stalo se to nedávno. Z mých úvah o nesmrtelnosti brouka k dokonalému stolku na všechny nutné činnosti. Je to krása. Dělám na něm všechno. Jen jeden problém vznikl. Je jen jeden. Přenášíme ho tedy z pokoje do pokoje, krademe si ho z pod rozečtených knih a chladnoucích nápojů i od nakousnutých buchet.
Je odsud. A díky tobě.
Je to vlastně velká změna. Patří k těm několika kusům našeho bydlení, nepocházejícím od velkoobjemového kontejneru nebo z něčí půdy. Ikeou se pokrytecky nechlubím. Spolu s ušákem tvoří dokonalou dvojici. Ušák je od kontejneru, ale ne ledajakého. Na rozdíl od svých letenských spolubydlících se mnou přicestoval od Baltu, z greifswaldského dvorku a několik let se snažil naladit na novou vlast. Až nový potah, germánsky uhlazený, ale přesto slovansky tvárný, spojil tyhle dva dohromady.
A je to hra. Zábava. Potěšení. Stejně jako tenhle blog. Je to jen malý nenápadný prostor, kde si stejně jako v tom ušáku, hovím a odpočívám. Spousta věcí mi nedochází. Třeba kdo všechno těch mých pár řádků čte. Že možná říkám moc a nebo málo. Že někdy musí mít každý názor na každého. Že ačkoliv neexistují měřítka, můžu jich v některých očích nedosahovat. Možná neplním pětiletku.
Rozebrat podivnosti povahy a chuť sdílet něco ze sebe na internetu by asi šlo z mnoha pohledů. Měla bych tomu rozumět a mám na to přece školy. A kdyby se chtěl do mně někdo zhurta opřít, asi těžko se jeho argumentům ubráním. Otázka je proč by to dělal? A proč to dělá jinde?
Nakolik se tady dávám všanc divé zvěři a nakolik naopak vedu virtuálních spiklenectví v tom nejlepším možném významu?

Tenhle stolek je jistě příkladem té druhé varianty a já děkuji, že se mně ta první snad netýká.