pondělí 24. listopadu 2014

Hop!





Inspirována všeobecným nadšením z tisku. Dárky budou tištěné. Letos se prostě nějak těším. Vyřezávání do lina i do milana dělá velmi dobře přeplněné hlavě.  Nakonec vypadají ty nejjednodušší tvary nejlépe.
Velmi inspirativní je v tomhle ohledu blog Jen Hewett. Tisknete? A těšíte se?

sobota 15. listopadu 2014

Freiburgské deníčky

 
 

 

 
Pohnout se z místa je vždycky dobrý. A někdy to nejde jinak než čistě technicky. 12 hodin v autobusu na životě moc nepřidá. Ale zírání z okýnka mi vždycky ďálo dobře. Sedět. Koukat. Realitu nechat ve výfukovejch plynech florenckýho autobusáku. Rok od roku je to těžší.
Nechat to všechno bejt a dopřát si pár hodin zírání.

V cizím městě je to jednoduší. Pozorovatel. Neúčastním se. Divák. Ideálně s našlehaným kapučínem pěkně za výlohou. Tahle role mně uspokojuje.

Město je jak z pohádky. Bioněmci drandí na svých ekokolech po roztomilý dlažbě. Jiný přídavný jméno sem fakt nepasuje. Ty jejich pitoreskně vyskládaný chodníčky! Lehce postrádám surovou otlučenost, ale co už.

Organický sušenky zapíjím fair-trade kávou a připadám si jak v ráji. Tenhle pocit ještě umocňuje fakt, že obchod s botama, je alespoň jeden v každý ulici.

Můj kluk má kolo Hercules. Po měsíčním odloučení mi to příjde dokonale výstižné. Můj hrdina. A taky pořád někde v trapu.

Nádraží v Baselu. SBB. Nádražní ruchy. Celý den nekončící déšť. Přes ulici bar. Nebo kavárna. Dle denní doby. Teď kavárna s naddimenzovaným barovým pultem. Pult tvaru svíjejícího se úhoře s chromovanými detaily, co odrážej třpytivý prasátka do prostoru se stolky. James Bond se staví na svý martini každou chvíli. Už je na cestě. Rychlovlak z Zurichu přijíždí na třetí nástupiště. Ten co ho hrál Conery. Nejdražší a nejhnusnější kapučíno v mým životě.