pátek 4. prosince 2015

Déšť a kroupy




 
Jsem tak rozmazlená a nafrněná, že si jen tak nevyberu. (Upřímně obdivuju všechny, co se mi teď snaží vybrat nějaký dárek.) Látku na polštář jsem si nakonec natiskla sama. Déšť za oknem pomohl k nejlepšímu motivu. A protlačit barvu přes síto a pak ho zvednout. Vánoce v listopadu. Natištěno na Christianovu starou košili, zadní strana ze starých sametových závěsů sladce hořčičné barvy. Tento polštář čistě k privátnímu využití, brzy snad precizněji a lépe zaprší i pro jiné gauče. Hacuboku, neboli japonská technika stříkané tuše, ve které je to vzniklé náhodně a nečekaně ceněno víc, než dokonale vedený tah. Dokonalost je jen slovo.

čtvrtek 3. prosince 2015

Bydlíme!




 Nikdy by mě to nenapadlo, ale vlastním kus nábytku v jistých kruzích nazývaný "skleník". Je to ta zrezlá plechárna z jara. Představy a realita se mi někdy obtížně potkávají, ale nakonec proč ne. A máme kam dávat hrnky. A k tomu větev ze Stromovky, opelichanej (ale svítící) betlém ze zapomenutý krabice a pořádnou plochu na stříhání ze zbytku březové překližky. Prostě bydlíme.





 

čtvrtek 5. listopadu 2015

Něžnosti a podobné záležitosti




K růžové dozrávám. Jako malé holčičce se mi vyloženě protivila. Stejně jako šatičky a volánkové sukně. Teď mě to k ní naopak velmi táhne. Jsem asi permanentně rozněžnělá. Musí to být ten správný odstín, trochu vyžilý, ušpiněný a zestárlý. Chtěla bych jí všude. Na šále, na šatech, na obraze i na židli. Židle mi připomněla onu ikonickou od Eamsových, je to její dvojče vzniklé za železnou oponou. Jen je velmi ošuntělá, zrezlá a poškrábaná, jako ostatně skoro všechno, co přitáhnu domů. A potřebuje pozornost a čas. A taky správný postup, se kterým si nevím rady. Jak jí opravit a přitom nezkazit vyzrálou ohmatanost. Čeká.
Rozněžnělost má i své objektivní příčiny. Třeba Dorotku. Miminkovská deka z počesaného bio flanelu koupeného v Kdotokdyslyšel.

čtvrtek 29. října 2015

Takovýhle nádhery




Kdoule. Takovýhle nádhery se mi dostaly pod ruce a já teď nevím co s nimi. Víte?

pátek 23. října 2015

Rukama






Odložila jsem hlavu. Posledních pár dní pracuju rukama. Ta slast. Vždycky jsem to tak měla. Moje ruce jsou zvyklé. A vcelku vycvičené. A teď si konečně zase přišly na své. Napadá mně u toho, proč jsem proboha strávila posledních několik let především s rukama na klávesnici a hlavou v učebnicích (stále doufám v závěrečné únorové rozhřešení). Trochu si vzorkuju, hledám ten správný postup, kombinaci a vzor. Já nejvíce nadšená z nejjednoduššího, ostatní samozřejmě z peříček. Co myslíte?

pátek 16. října 2015

Estetické pochutiny a žena v domácnosti


Mám takovou teorii. Říkám jí Teorie estetického zážitku.  Hlavní teze spočívá v tom, že kultivovaný životní prostor kultivuje i mně. Někdy se nestíhá, ale naordinovala jsem si odpoledne ženy v domácnosti a kultivovala. Jestli u sebe pozoruju nějaké změny související se stoupajícím věkem, je to (kromě bílých vlasů, četnosti návštěv svateb a křtin a nutkání plést a vyšívat) můj vztah k rostlinám a květinám. V mých raných dvacetinách mně kytky nechávaly absolutně chladnou. Teď mě floristické chvilky a jejich výsledky dokážou těšit několik týdnů. Klidně i z pole a příkopů.

Kultivujete? A co kytky? Podléháte módním monsterám a pryskyřníkům?

čtvrtek 15. října 2015

Monstera



 
Dřív by mně nenapadlo, že jsem obětí módy, i co se kytek týče. Ale je výstavní. Radost velká. Dojem džungle v obýváku posílen. Naše monstera.

středa 14. října 2015

snaživka

Jsem snaživá. Není to moc kůl. Ale je to tak. Už od mala chci svoje úkoly udělat dobře a na každou zkoušku na vejšce jsem se opravdu učila. Všude chodím o deset minut dřív, abych nepřišla pozdě a na každý brigádě jsem chtěla bejt zaměstnancem měsíce. Taky chci, aby mně všichni lidi měli rádi. Ale už se smiřuju s tím, že to tak asi nepude. Může vám to znít docela jako diagnóza, ale já s tím vážně něco dělám.

Musím přiznat, že když napnu síly, často se ta věc opravdu povede. Mám na vysvědčení jedničky, dostanu v práci při odchodu čokoládovej dort nebo sama dokážu vymalovat půlku bytu za půlku jedné noci. Takže můj stáhlej žaludek a noci plný škrtání seznamu úkolů se vyvážej tím pocitem úspěchu a úlevy. Zazářím si. Pro sebe.

Moje nová zkušenost je ale jiná. A já si hledám, jak jí pro sebe pojmenovat. Několik týdnů příprav, mnoho hodin práce, vlastní vklad podán dobře, ale celé to dopadlo vlastně blbě. Žádný úspěch, úleva, natož záření. Pocit převážně chudinkovskej.

Tak to beru. Nebo se alespoň snažím. OK. A pomohlo mi tohle video. Nejspíš už strašně profláklý, ale ty dámy v něm maj šmrnc a já se chtě nechtě poznávám.

Možná to některá máte podobně s tím snažením, možná už máte víc zkušeností s neúspěchem, možná máte pro mně radu a nebo možná máte chuť kouknout na britský dámy v letech, co vypadají velmi k světu.

neděle 27. září 2015

Něžný barbar

Nemůžu odolat sem kousek vepsat. Bohumil Hrabal: Něžný barbar

"Vladimír miloval periférii, miloval stále rozkopané ulice, z jejichž útrob bylo vyrváno potrubí, elektrické vedení a telefony, všechny ty černé a vzduté pruty, které objímají svými chapadly zděšené konvenční chodce jako hadi Laokoonovo sousoší, Vladimír miloval vysypané čerstvě pálené cihly a dlaždice jen tak poházené na hromadách surové hlíny... tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta...
Vladimír se nikdy nemohl dosyta vynadívat na tu odhalenou krásu, ve které chaos má řád."

Našla jsem jí v polici, zastrčená v sekci "vše za deset". Před 12 lety mi její četba způsobila nenávratné postižení a já od té doby při pohledu na flekaté zdi a trouchnivějící prkna myslím na Boudníka a hledám v nich obrazy. Pořád ještě.

úterý 14. července 2015

Čtenářský deník

"Vzduch voní a vevnitř zavlhle zebe. Neobydlené domy umírají, tenhle dům mne potřebuje. Zatím jím procházím nazdařbůh a namátkou otvírám staré skříně. V zásuvkách jsou mrtví motýli. To není lyrismus, jen fakt."

Olga Walló: Příběhy zvířat

sobota 20. června 2015

Organizované shromažďování



Pozoruju u sebe různé protikladné vlastnosti. Nutkání sbírat a shromažďovat vůči potřebě prostoru, minimalismu a čistoty.  Například. Obé se potkává v téhle šperkovnici. Organizované shromažďování.

pátek 5. června 2015

Cinklátka



Moje vybíravost graduje. Ohledně šperků se snažím držet už dříve deklarované heslo: Buď autorský šperk nebo vintage bižu. Nenechat se zlákat řetězcovejma cikrlátkama je vlastně lehčí než to vypadá. Současní mladí šperkaři jsou ve formě a (když si plivnu pod nohy) relativně dostupní. Stará bižuterie je často pečlivě zpracovaná a k nalezení i za minimální částky a ze své šperkovnice tak můžu bez obav vymést poslední zbytky oblejskanýho tovaru. A starorůžový náhrdelník na fotce?
Odhalíte jestli je to stará bužiterie nebo současný autorský šperk?

neděle 31. května 2015

Instrumenta


Naše vlastní vitrína na chirurgické nástroje. Zastoupí velmi poptávané úložné prostory pro všechny hrnky, vázy, šálky a misky. Snad brzy. Faktem ale je, že v současnosti je dost zrezlá, oprejskaná a s chybějící skleněnou výplní boku. Historie mojí touhy vlastnit kovovou skříň na nádobí sahá někam do dávných úvah nad příliš rustikálními kredenci, příliš tradičními skleníky a příliš velkým množstvím dřevěných ploch u nás v kuchyni. Velkým momentem rozhodnutí byl článek na webu O bytech a lidech, kde v bytě Evy a Pavla Urbanových září dvě takové vitríny v jejich jídelně. Nutno podotknout, že do podobné zářivosti má ta naše ještě dost daleko. Ve výsledku by měla být zbavená zbytků laku, rzi a v surové barvě kovu přelakovaná nějakým matným lakem. Skleněné police už čekají. Prakticky se zatím mé pokusy nesetkávají s velkým úspěchem. Zkoušela jsem lak sundat pomocí škrabky a horkovzdušné pistole (pouze se rozmatlal a drží) a taky drátěného kartáče (někde funguje, někde ne), ale asi budu potřebovat pořádnou brusku. Vítám jakékoliv rady na tohle téma a vaše zkušenosti.
První misku už do ní máme. Je od Ema Mamisu, jejíž krásnou výlohu potkávám každý den cestou do práce, takže poptávka po dalších úložných prostorech se stává velmi akutní.




sobota 30. května 2015

Čtenářský deník



Jazykově nevšední a přitom věcný popis pátrání bonvivánského komisaře Durmana v sérii vražd v Praze roku 1866 je prokládán nekonečným množstvím dobových lahůdek, druhů piv a výčtem sexuálních praktik dostupných napříč Evropou. Na citování některých pasáží nemám, na rozdíl od komisaře Durmana, koule, ale četlo se to výborně.

"Vstoupil a rázem jej v chřípí polechtala libá vůně čerstvě umleté kávy, jíž byl celý dům prostoupen. V bývalém reflektáři na kamnech bublala bachratá cínová konvice a na zemi vedle kamen stála na kusu starých novin obrovská bílá homole takřka lidské velikosti, kolem ní se po vosím způsobu rojili úředníci, oťukávali cukr geologickými kladívky a vytěžené kousky rozpouštěli v šálcích s kávou."

Máte pro mně nějaká knižní doporučení?

pátek 29. května 2015

Na vlně

Čím dál víc vnímám, jak mě může prostředí ovlivnit. Nadchnout. Inspirovat. Nechat odpočinout. Motivovat. Nebo naopak! Design mi dělá radost. A nemyslím tím jen drahé zboží z lesklých obchodů. Některé prostory bych hned obydlela. V domě Vitra, na pomezí švýcarských, německých a francouzských hranic, jsem bydlela snad v každém pokoji a sedala si nutkavě do každého křesla a za každý pracovní stůl. Dům je spolu s muzeem, továrnou a dalšími budovami, součástí Vitra kampusu. Vstup je zdarma a jednotlivá patra jsou zařízena nábytkem a doplňky Vitra do podoby různorodých pokojů a prostor vyvolávajících dojem perfektní zabydlenosti. V každém takovém pokoji si můžete zkusit chvíli žít, prohlédnout si knížky na stolku nebo posedět na gauči. Setkáte se v nich s produkty navrženými Vernerem Pantonem, Eamsovými a mnoha dalšími designéry pracujícími pro Vitru. Okolo domu je louka s lučními květy a v ní zakomponovaná křesla, ideální na kávu a zmrzlinu, kterou prodávají ve stříbrném přívěsu z 60. let. Prostě hodně dobrý.
Nemyslím, že je nutné mít všechno z Vitry. Dokonce myslím, že není nutné mít něco z Vitry. Ale ten zážitek krásných a přitom mnohovrstevnatých a nestejných interiérů byl velmi oživující. I proto, že mám pocit, jakoby současné pojetí interiéru bylo svázané vlnou bílo, černo, geometrického diktátu, na které se (přiznávám) také občas svezu. Pak se mi někdy zdá, že prostory ztrácejí nějaký otisk individuality a zajímavějšího příběhu. Mnohem lepší fotografie najdete na jejich webu. Mně se v té vlně zážitků příliš nedařilo fotit.







pátek 22. května 2015

Pepe


 
 
Suvenýr z Vitra kampusu. Papírová váza z obálky. Trošku pomačkat a navléknout na láhev od vína. Navržená Pepe Heykoopem pro nadaci Tiny Miracles, která její výrobou zaměstnává ženy z chudinských čtvrtí v Indii. U nás se myslím dá koupit v obchodě HARDDECORE na Senovážném náměstí. A mně se líbí, že smysl a estetické pošimrání můžou jít ruku v ruce.
 
 

čtvrtek 21. května 2015

Čtenářský deník



Utíkám do příběhů. Není to konec světa. Jen konec školy, respektive škol. Tak honem do románu. Tam je větší dobrodrůžo. Tohle jaro bylo, co se týče české současné, extra povedené. Nebo alespoň plodné. Ale nakonec mi nejvíc utkvěl polský Pískový vrch od Batorové. Polky umí. Vyhovuje mi stvořitelův nadhled a popis propletených osudů a rodinných ság. Ženy. Jejich sny, pocity, cíle. Někdy až krutě pravdivé. To je vlastní i Soukupové. Ta přesnost popisu. Žádné přikrášlování. Občas až k nevydržení.
A hlavně ten drsný fakt, že ti, co byli před námi, nás nějakým způsobem formují a ovlivňují, ať chceme nebo ne. Předci.

neděle 19. dubna 2015

Art Brut

V pátek jsem šla na výstavu. Do Doxu. Na Art Brut. Nebo tedy árbri, jak mně významně upozornil pán za kasou. Pán měl na sobě svetr s jelenem. Na nic jinýho jsem se nemohla soustředit.
Šla jsem na výstavu, ale došla do kavárny. Taky v Doxu. Alespoň že tak. Nemám zrovna nejlepší období. Asi jste si všimli.
Ale ta kavárna, ten světlý prostor prodchnutý uměním, ty lidi ve svetrech s jeleny mi udělaly tak dobře. Seděla jsem a koukala. Chvílema četla. A koukala.
Přišel tam postarší pár. Objednali si kávu. Ona si sedla ke stolečku a napila se. A on vyskočil a začal jí fotit starou zrcadlovkou. Úplně mně to dojalo. Tý pani bylo určitě alespoň šedesát a on si jí pořád nadšeně fotí jak upíjí kávu. V hlavě se mi hned rozběhl příběh velké lásky a taky jsem si hned začala představovat, jak mně můj muž i v šedesáti letech fascinovaně fotí a vůbec nevadí mé šediny (už je mám teď) ani vrásky. Jsem poslední dobou dost naměkko.
Nakonec jsem došla i na výstavu. Zajímavá. Ale tenhle moment byl pro mně nejvíc.

pondělí 2. března 2015

Přihrádka


Estetické pochutiny.

neděle 1. března 2015

Co ty selky?

Nedávno jsem někde četla, že problémem naší doby je, kromě všeho toho dalšího jako je znečištění, přelidnění, krize rodiny, mužství a nevím čeho ještě, pocit samoty.
Díky postupnému procesu individuace se z nás staly takové individuality, že těžko opouštíme náš svět a zažíváme pocit propojení, společenství. Není to o počtu přátel nebo "nedejbože" partnerů. Není to o množství navštívených akcí nebo lajků na instagramu. Jakoby i přes všechny společenské vazby zůstával někde uvnitř pocit osamění. Možná že jedinečnost a osobitost, ke které jsme celý život tolik vyzýváni každou reklamou na Fantu, zároveň přináší i pocit vyčlenění a nepochopení. I současný životní styl, fyzická nesoudržnost orientační rodiny a zároveň výrazný věkový posun v zakládání prokreační rodiny tento pocit mohou zvýrazňovat. Ale vlastně si nejsem jistá, jestli fakt, že se okolo vás vyskytují vaše vlastní děti, případně manžel, může pocit samoty úplně vymýtit.
Já ho v určité formě zažívám celý život. Nemohu ho rozhodně svalovat na druhé. Zažila jsem "idylické dětství", dospívání v otevřené společnosti, naplňující dlouhodobé vztahy a mám několik opravdu blízkých přátel. Přesto tento pocit vyčlenění, nepochopení a samoty, obvykle tedy stavy připisované období dospívání, zažívám. O pubertě v mých téměř třiceti letech snad nemůže být řeč.
Když jsem nedávno seděla v Bistru 8 a rozhlídla se okolo, musela jsem se vnitřně trochu ušklíbnout nad podobností kavárenského osazenstva, mně nevyjímaje. Všechny ty kanken baťůžky, retro svetříky a papelote diáře, vnější znaky subkultury, nebo aby to neznělo tak vzletně, skupiny mladých lidí žijících ve velkém městě. Moje touha po originalitě nakrčila nosík, ale vlastně to myslím souvisí s obecnou lidskou potřebou někam patřit. Mám ráda ten moment, kdy se na sebe na ulici usmějeme se slečnou s podobným estetickým vkusem a stejně puntíkatýma ponožkama. Podobné společenství jako by existovalo i virtuálně. Společenství blogů a instagramových postů. Vzájemně sdílíme vlastní příběhy, občas přikrášlené šablonou, ale přesto naše. Je to lékem na samotu? Nevím.
Vážně přemýšlím nad tím, jestli to v historii bylo jinak. Jestli selka na statku tenhle, mně tolik známý pocit samoty neměla. Odehrával-li se život ve větší jednoduchosti a pospolitosti a nebo jsou-li to jen naše povrchní představy o selkách a minulosti obecně.
Mojí léčbou samoty je tenhle dnešní pokus o sdílení. Kromě toho i dobrá kniha, kde se mohu nějakým způsobem ztotožnit s hrdinou. Káva s někým blízkým, třeba v tom jmenovaném bistru. A aktuálně především očekávaný návrat ztraceného muže (Erasmus je mor.).


Jak to máte vy? Pocit samoty? Změní to děti? Co ty selky? Je to k něčemu dobré? A co s tím?

čtvrtek 15. ledna 2015

Sám sobě šperkařem



Taková radost za pár minut. V rámci mantry "Less is more". Teď se snažím zdolat metu první pletené čepice. Zatím už několikáté kolo párání. Kde je ten terapeutický efekt?!

úterý 13. ledna 2015

Čtenářský deník

"A tak zaujmou pozice na vratkých židlích, dívají se jeden na druhého - a už šeptají jako ti, jejichž důvěřivé radosti se před chvílí smáli, Paspart je zpátky, jenom si odskočil, napil se vína za kulisou, což to nevíte, chlapci, že kouzelník je největším mezi básníky? Jednoduchým zaklínadlem, jediným správným slovem promění svět, v němž jsme dosud dleli, v jiné místo, v místo zářivější, plné peří a odlesků.
A co by jste měli také vědět: báseň je věštba.
Dejte pozor na to, co říkáte! Ať nevyřknete své životy příliš brzy..."

Na vlně surrealismu s Martinem Reinerem a jeho Básníkem.