pondělí 2. března 2015

Přihrádka


Estetické pochutiny.

neděle 1. března 2015

Co ty selky?

Nedávno jsem někde četla, že problémem naší doby je, kromě všeho toho dalšího jako je znečištění, přelidnění, krize rodiny, mužství a nevím čeho ještě, pocit samoty.
Díky postupnému procesu individuace se z nás staly takové individuality, že těžko opouštíme náš svět a zažíváme pocit propojení, společenství. Není to o počtu přátel nebo "nedejbože" partnerů. Není to o množství navštívených akcí nebo lajků na instagramu. Jakoby i přes všechny společenské vazby zůstával někde uvnitř pocit osamění. Možná že jedinečnost a osobitost, ke které jsme celý život tolik vyzýváni každou reklamou na Fantu, zároveň přináší i pocit vyčlenění a nepochopení. I současný životní styl, fyzická nesoudržnost orientační rodiny a zároveň výrazný věkový posun v zakládání prokreační rodiny tento pocit mohou zvýrazňovat. Ale vlastně si nejsem jistá, jestli fakt, že se okolo vás vyskytují vaše vlastní děti, případně manžel, může pocit samoty úplně vymýtit.
Já ho v určité formě zažívám celý život. Nemohu ho rozhodně svalovat na druhé. Zažila jsem "idylické dětství", dospívání v otevřené společnosti, naplňující dlouhodobé vztahy a mám několik opravdu blízkých přátel. Přesto tento pocit vyčlenění, nepochopení a samoty, obvykle tedy stavy připisované období dospívání, zažívám. O pubertě v mých téměř třiceti letech snad nemůže být řeč.
Když jsem nedávno seděla v Bistru 8 a rozhlídla se okolo, musela jsem se vnitřně trochu ušklíbnout nad podobností kavárenského osazenstva, mně nevyjímaje. Všechny ty kanken baťůžky, retro svetříky a papelote diáře, vnější znaky subkultury, nebo aby to neznělo tak vzletně, skupiny mladých lidí žijících ve velkém městě. Moje touha po originalitě nakrčila nosík, ale vlastně to myslím souvisí s obecnou lidskou potřebou někam patřit. Mám ráda ten moment, kdy se na sebe na ulici usmějeme se slečnou s podobným estetickým vkusem a stejně puntíkatýma ponožkama. Podobné společenství jako by existovalo i virtuálně. Společenství blogů a instagramových postů. Vzájemně sdílíme vlastní příběhy, občas přikrášlené šablonou, ale přesto naše. Je to lékem na samotu? Nevím.
Vážně přemýšlím nad tím, jestli to v historii bylo jinak. Jestli selka na statku tenhle, mně tolik známý pocit samoty neměla. Odehrával-li se život ve větší jednoduchosti a pospolitosti a nebo jsou-li to jen naše povrchní představy o selkách a minulosti obecně.
Mojí léčbou samoty je tenhle dnešní pokus o sdílení. Kromě toho i dobrá kniha, kde se mohu nějakým způsobem ztotožnit s hrdinou. Káva s někým blízkým, třeba v tom jmenovaném bistru. A aktuálně především očekávaný návrat ztraceného muže (Erasmus je mor.).


Jak to máte vy? Pocit samoty? Změní to děti? Co ty selky? Je to k něčemu dobré? A co s tím?