neděle 1. března 2015

Co ty selky?

Nedávno jsem někde četla, že problémem naší doby je, kromě všeho toho dalšího jako je znečištění, přelidnění, krize rodiny, mužství a nevím čeho ještě, pocit samoty.
Díky postupnému procesu individuace se z nás staly takové individuality, že těžko opouštíme náš svět a zažíváme pocit propojení, společenství. Není to o počtu přátel nebo "nedejbože" partnerů. Není to o množství navštívených akcí nebo lajků na instagramu. Jakoby i přes všechny společenské vazby zůstával někde uvnitř pocit osamění. Možná že jedinečnost a osobitost, ke které jsme celý život tolik vyzýváni každou reklamou na Fantu, zároveň přináší i pocit vyčlenění a nepochopení. I současný životní styl, fyzická nesoudržnost orientační rodiny a zároveň výrazný věkový posun v zakládání prokreační rodiny tento pocit mohou zvýrazňovat. Ale vlastně si nejsem jistá, jestli fakt, že se okolo vás vyskytují vaše vlastní děti, případně manžel, může pocit samoty úplně vymýtit.
Já ho v určité formě zažívám celý život. Nemohu ho rozhodně svalovat na druhé. Zažila jsem "idylické dětství", dospívání v otevřené společnosti, naplňující dlouhodobé vztahy a mám několik opravdu blízkých přátel. Přesto tento pocit vyčlenění, nepochopení a samoty, obvykle tedy stavy připisované období dospívání, zažívám. O pubertě v mých téměř třiceti letech snad nemůže být řeč.
Když jsem nedávno seděla v Bistru 8 a rozhlídla se okolo, musela jsem se vnitřně trochu ušklíbnout nad podobností kavárenského osazenstva, mně nevyjímaje. Všechny ty kanken baťůžky, retro svetříky a papelote diáře, vnější znaky subkultury, nebo aby to neznělo tak vzletně, skupiny mladých lidí žijících ve velkém městě. Moje touha po originalitě nakrčila nosík, ale vlastně to myslím souvisí s obecnou lidskou potřebou někam patřit. Mám ráda ten moment, kdy se na sebe na ulici usmějeme se slečnou s podobným estetickým vkusem a stejně puntíkatýma ponožkama. Podobné společenství jako by existovalo i virtuálně. Společenství blogů a instagramových postů. Vzájemně sdílíme vlastní příběhy, občas přikrášlené šablonou, ale přesto naše. Je to lékem na samotu? Nevím.
Vážně přemýšlím nad tím, jestli to v historii bylo jinak. Jestli selka na statku tenhle, mně tolik známý pocit samoty neměla. Odehrával-li se život ve větší jednoduchosti a pospolitosti a nebo jsou-li to jen naše povrchní představy o selkách a minulosti obecně.
Mojí léčbou samoty je tenhle dnešní pokus o sdílení. Kromě toho i dobrá kniha, kde se mohu nějakým způsobem ztotožnit s hrdinou. Káva s někým blízkým, třeba v tom jmenovaném bistru. A aktuálně především očekávaný návrat ztraceného muže (Erasmus je mor.).


Jak to máte vy? Pocit samoty? Změní to děti? Co ty selky? Je to k něčemu dobré? A co s tím?

9 komentářů:

  1. Asi v tom všem chybí Bůh, který dává jistotu a pocit blízkosti. Děti jsou jen na chviličku..:)(a o pubertě ve 30 slýchávám často, já si tu svou vybila, vytřískala v obvyklém čase)
    a kanken batůžek, spokojenost?moc ho chci:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kanken už mám dost let a stále drží a navíc má vyndavatelné sedátko pod zadek, třeba při malování v plenéru.

      Vymazat
    2. díky!vypadá že vydrží:)jen vybrat barvu....

      Vymazat
  2. a nebo je to úplně jinak. třeba jsme jen takové povahy a připadali bychom si sami stejně před stem i tisícem let. a jiní lidé zas možná nic podobného nepociťují.
    nebo nad tím selka prostě jen neměla čas přemýšlet, protože to pro ni rozhodně nebylo tak důležité jako stloukání másla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tou povahou to nějak bude, ale prej je to obecný pocit většiny lidí. Já navíc moc času nemám, i když máslem to není.

      Vymazat
    2. to nebylo myšleno nijak ofenzivně, jen se poslední dobou zabývám něčím obdobným a došla jsem k závěru, že se evidentně mám opravdu moc dobře, když už můžu mít pocit samoty i obklopená lidmi. tudíž mám buď moc času na přemýšlení, nebo jen nade vším příliš zhluboka hloubám. řešení problému stále nemám :)

      Vymazat
  3. To je zajímavý, musím provést miniprůzkum ve svém okolí...neboť jsem zasondovala v sobě a s překvapením zjistila, že samotu necítím. Nebylo tomu tak vždycky, ale už ne.

    OdpovědětVymazat
  4. Mám jedno dítě, které mě pocitu samoty nezbavilo. Ten pocit "nezapadání" mezi ostatní mě trápí odmalička, i když mám spoustu přátel, kteří mě mají rádi. Je to prostě nějak uvnitř. Možná mě ovlivnil dědeček, který vždycky (ač společensky založen) říkal: Sám ses narodil, sám budeš umírat. něco na tom asi bude ;-).

    OdpovědětVymazat
  5. Nezmění to nic...jsem selka s mnoha dětmi, psy, manželem, prací s lidma, která miluje samotu, ale nikdy není sama..avšak osamocení- zůstává,je to stav duše, jen vědomí Boží přítomnosti mě jí zbavuje.. Jste úžasná Gréto- za mě objev roku! simi

    OdpovědětVymazat