neděle 31. května 2015

Instrumenta


Naše vlastní vitrína na chirurgické nástroje. Zastoupí velmi poptávané úložné prostory pro všechny hrnky, vázy, šálky a misky. Snad brzy. Faktem ale je, že v současnosti je dost zrezlá, oprejskaná a s chybějící skleněnou výplní boku. Historie mojí touhy vlastnit kovovou skříň na nádobí sahá někam do dávných úvah nad příliš rustikálními kredenci, příliš tradičními skleníky a příliš velkým množstvím dřevěných ploch u nás v kuchyni. Velkým momentem rozhodnutí byl článek na webu O bytech a lidech, kde v bytě Evy a Pavla Urbanových září dvě takové vitríny v jejich jídelně. Nutno podotknout, že do podobné zářivosti má ta naše ještě dost daleko. Ve výsledku by měla být zbavená zbytků laku, rzi a v surové barvě kovu přelakovaná nějakým matným lakem. Skleněné police už čekají. Prakticky se zatím mé pokusy nesetkávají s velkým úspěchem. Zkoušela jsem lak sundat pomocí škrabky a horkovzdušné pistole (pouze se rozmatlal a drží) a taky drátěného kartáče (někde funguje, někde ne), ale asi budu potřebovat pořádnou brusku. Vítám jakékoliv rady na tohle téma a vaše zkušenosti.
První misku už do ní máme. Je od Ema Mamisu, jejíž krásnou výlohu potkávám každý den cestou do práce, takže poptávka po dalších úložných prostorech se stává velmi akutní.




sobota 30. května 2015

Čtenářský deník



Jazykově nevšední a přitom věcný popis pátrání bonvivánského komisaře Durmana v sérii vražd v Praze roku 1866 je prokládán nekonečným množstvím dobových lahůdek, druhů piv a výčtem sexuálních praktik dostupných napříč Evropou. Na citování některých pasáží nemám, na rozdíl od komisaře Durmana, koule, ale četlo se to výborně.

"Vstoupil a rázem jej v chřípí polechtala libá vůně čerstvě umleté kávy, jíž byl celý dům prostoupen. V bývalém reflektáři na kamnech bublala bachratá cínová konvice a na zemi vedle kamen stála na kusu starých novin obrovská bílá homole takřka lidské velikosti, kolem ní se po vosím způsobu rojili úředníci, oťukávali cukr geologickými kladívky a vytěžené kousky rozpouštěli v šálcích s kávou."

Máte pro mně nějaká knižní doporučení?

pátek 29. května 2015

Na vlně

Čím dál víc vnímám, jak mě může prostředí ovlivnit. Nadchnout. Inspirovat. Nechat odpočinout. Motivovat. Nebo naopak! Design mi dělá radost. A nemyslím tím jen drahé zboží z lesklých obchodů. Některé prostory bych hned obydlela. V domě Vitra, na pomezí švýcarských, německých a francouzských hranic, jsem bydlela snad v každém pokoji a sedala si nutkavě do každého křesla a za každý pracovní stůl. Dům je spolu s muzeem, továrnou a dalšími budovami, součástí Vitra kampusu. Vstup je zdarma a jednotlivá patra jsou zařízena nábytkem a doplňky Vitra do podoby různorodých pokojů a prostor vyvolávajících dojem perfektní zabydlenosti. V každém takovém pokoji si můžete zkusit chvíli žít, prohlédnout si knížky na stolku nebo posedět na gauči. Setkáte se v nich s produkty navrženými Vernerem Pantonem, Eamsovými a mnoha dalšími designéry pracujícími pro Vitru. Okolo domu je louka s lučními květy a v ní zakomponovaná křesla, ideální na kávu a zmrzlinu, kterou prodávají ve stříbrném přívěsu z 60. let. Prostě hodně dobrý.
Nemyslím, že je nutné mít všechno z Vitry. Dokonce myslím, že není nutné mít něco z Vitry. Ale ten zážitek krásných a přitom mnohovrstevnatých a nestejných interiérů byl velmi oživující. I proto, že mám pocit, jakoby současné pojetí interiéru bylo svázané vlnou bílo, černo, geometrického diktátu, na které se (přiznávám) také občas svezu. Pak se mi někdy zdá, že prostory ztrácejí nějaký otisk individuality a zajímavějšího příběhu. Mnohem lepší fotografie najdete na jejich webu. Mně se v té vlně zážitků příliš nedařilo fotit.







pátek 22. května 2015

Pepe


 
 
Suvenýr z Vitra kampusu. Papírová váza z obálky. Trošku pomačkat a navléknout na láhev od vína. Navržená Pepe Heykoopem pro nadaci Tiny Miracles, která její výrobou zaměstnává ženy z chudinských čtvrtí v Indii. U nás se myslím dá koupit v obchodě HARDDECORE na Senovážném náměstí. A mně se líbí, že smysl a estetické pošimrání můžou jít ruku v ruce.
 
 

čtvrtek 21. května 2015

Čtenářský deník



Utíkám do příběhů. Není to konec světa. Jen konec školy, respektive škol. Tak honem do románu. Tam je větší dobrodrůžo. Tohle jaro bylo, co se týče české současné, extra povedené. Nebo alespoň plodné. Ale nakonec mi nejvíc utkvěl polský Pískový vrch od Batorové. Polky umí. Vyhovuje mi stvořitelův nadhled a popis propletených osudů a rodinných ság. Ženy. Jejich sny, pocity, cíle. Někdy až krutě pravdivé. To je vlastní i Soukupové. Ta přesnost popisu. Žádné přikrášlování. Občas až k nevydržení.
A hlavně ten drsný fakt, že ti, co byli před námi, nás nějakým způsobem formují a ovlivňují, ať chceme nebo ne. Předci.