neděle 13. března 2016

Pro Hanku

Hanka to tady čte. Uvaří si kafe nebo černý čaj a pak si to tady čte. Jenže já nic. Hanka je moje kamarádka. Takže si může stěžovat osobně. Vidí na vlastní oči, že jím, spím, myju se a myju nádobí, takže musím být schopná napsat pár vět na blog a zpříjemnit jí to kafe. A ono pořád nic.
Abych pravdu řekla, je to vlastně úplně snadné, ani Hanka nečeká rozbor Heideggerova pojmu "Pobyt"(„Pobyt“ či existování ale především charakterizuje, že mu na jeho bytí záleží, že mu o toto bytí vždycky jde. Heidegger proto samu povahu pobytu charakterizuje jako „starost“ či „péči“ (německy die Sorge), která je původně starostí o toto bytí samo, z povahy věci se však nejčastěji projevuje jako nezbytné každodenní „obstarávání“ potřeb k životu. Pobyt jakožto starost (péče) musí jednat a právě zde vystupuje fenomén „časovosti“: nouze naléhá a člověk musí svůj život nějak vést. zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Heidegger) nebo mnohostránkový elaborát, Hanka totiž ví, že jsem mnohem víc na haiku. Takže je to úplně snadné a vlastně taky ne.
Už sem občas něco píšu pár let a stejných pár let si u svého kafe pročítám blogy druhých. Vypadá to jako skrytý voyeurismus a potřeba sebeprezentace, ale snad je to i něco víc. Zážitek určité blízkosti, inspirace, virtuální přátelství beze slov (leda občas s nějakým komentářem) a jedna z cest (v mém případě opravdu nepatrná) jak něco vložit do světa. Když něco napíšete, někdo si to přečte. To sebou nese jistou zodpovědnost. A ta mně teď drží zpátky. Najednou si nejsem jistá, jestli můžu sázet jeden poučný příběh za druhým, jestli někoho obohatí pohled na náš novej skleník nebo seznam knih, co jsem přečetla. Čím jsem starší ( a že už to od prvního textu tady na blogu dost pokročilo), tím víc si uvědomuju, že na dobrý život není možné najít žádný mustr a každý z nás si ho musí vyložit po svém. Někdy i ve smyslu toho Heideggera: " nouze naléhá a člověk musí svůj život nějak vést.".
Hanka mi taky psala, že krize člověka může posunout. Tohle taky občas píšu a říkám svým kamarádkám, ale i pacientům. Ale pravda je, že získat teoretické znalosti o krizi je mnohem jednodušší, než se skrze ní pak nechat prakticky posunovat.
Mám to tady ráda a nechce se mi Plameňáka a Oslici úplně opouštět, jen čekám na tu správnou inspiraci, na zážitek, který stojí za to sdílet a nebo možná spíš na to, až si konečně zase koupím nové boty, které sem můžu vyfotit. Do té doby zdravím Hanku i těch několik dalších trpělivých čtenářů.