čtvrtek 23. června 2016

Hromada


Hromada polštářů u nás doma. A první vykročení do světa. hacuboku. Každý krok skrze mé ruce. A každý krok dopředu provázený tak trochu obavami a nutkáním radši couvat. Není to jednoduché jít s kůží na trh. Ale kdy jindy když ne teď. Poučená zásadní větou z článku o podnikání od Evy Urbanové: "Jsem spíše zastánce neustálého pohybu dopředu na úkor pečlivého ladění a váhání. Na cestě se totiž, myslím, naučíte nejvíce a základem posunu je vlastně vůbec s realizací začít.". Takže hacuboku, autorský tisk, kresba a výšivka na látku a výrobky z ní. Když by jste po nějakém zatoužili, stačí mi napsat email, podívat se na fler, nebo zatím tiše sledovat dění na facebooku.













 



středa 22. června 2016

COST PER WEAR problém

Abych se přiznala, když vejdu do nákupního centra, tak mě chytá svědomí. Občas tam ještě vejdu a pod jeho náporem, pocitem totální neoriginality a znalosti mých omezených finančních možností zase odejdu. Jenže pomalu nemám co nosit. Časy zaměstnaneckých výhod v dobročinném obchodě jsou ty tam, ale změnou práce jsem se k nákupu autorský módy vlastně vůbec nevyšvihla. Stojím tak teď často před skříní a nevím si s jejím obsahem rady. Možná je to změnou roční doby, stavu nebo vkusu, ale vlastně si ty krásný, originální a vintage kousky vůbec nemám chuť oblékat. Nedávno jsem tady nahlídla do cizí skříně a napadlo mě, se zamyslet, jak je to s rovnicí CPW (cena oblečení : počet nošení = cpw) v té mojí a jestli by mi to mohlo napovědět, kam v jejím doplňování směřovat. Za posledních pár let jsem přečetla spoustu příspěvků o slow fashion, kvalitě na úkor kvantity, minimalistickém šatníků, zodpovědné módě a článek o základních kusech v šatníku má občas každej lesklej časopis. VELKEJ SVĚTOVEJ PROBLÉM, já vím, ale třeba vás to bude bavit stejně jako mě.
 
Nejlevněji: FJALLRAVEN KANKEN, tenhle batoh miluju, mám ho už 5 let a jediné, co mu ubírá na kráse je fakt, že se s ním roztrhl poslední dobou pytel i v českých ulicích. Těch pět let ho nosím skoro denně, byl se mnou v Budapešti, Berlíně i Benátkách a několikrát jsem vytáhla ze zadní kapsy podložku pod zadek a nenastydly se mi tak při vlahejch večerech vaječníky.
CPW je cca 2 Kč (2290 : 1250)
 
 
Tuhle bundu z Háemka vlastním stejně dlouho. Jaro, léto, podzim jí nosím alespoň jednou týdně a supluje mi drsňáckej koženej křivák, na kterej nemám koule.
CPW je 9 Kč (1250:140)
 


Kabelka s Berlínskýho sekáče, koupená na cestě domů po ročním pobytu u Baltu. Na naše poměry docela drahá, ale hrozně jsem tenkrát chtěla něco koupit, což většinou bývá cesta do pekla. Tentokrát ale ne, její osmdesátkový esprit se hodí úplně ke všemu a tvar a velikost jsou ideální na příležitosti, kdy je Kanken mimo.
 CPW je 10 Kč (600:60)
 


Do podobného výsledku CPW u mě patří Tomsy, pruhovaná trička a jedny černé džíny s vysokým pasem.

Nejdražší: MATT a NAT, tohle je moje kabelka za promoci. Vybíraná s představou pevné ruky a jasné hlavy jako dospělejší náhrada za osmdesátkovou, když už mám ten titul. Nezastírám, že mě sebou vzala vlna. Jenže není to úplně ono. Je těžká i prázdná, zvláštně se kinklá, když jí nosím a popruh má na mě moc dlouhej a nenastavitelnej. Měla jsem jí párkrát. Alespoň byla ve slevě. Ještě uvidíme.
CPW je 260 (2600:10)


Síťovka od Heleny Heinz, koupená asi před 4 lety v nějakém obchodě s autorskou módou. Je vtipná a krásná a lehká, ale neměla jsem jí venku ani jednou. Prostě si s ní stylisticky nevím rady. Tak jí používám jako obraz na zeď. Pořizovací cena byla okolo 500 Kč.
Takže CPW je ta pětistovka.


Poslední položkou seznamu je tahle vintage koženková sukně. Je skvostná, s dvěma kapsama, vysokým pasem a sedmdesátkovou délkou do půlky lýtek. Fakt se mi líbí a fakt mi nesluší. Potřebuje novýho majitele. Jestli na ní máte potřebnou výšku a váhu, nebo spíš odvahu a chuť, napište mi dolů do komentářů. Ráda jí daruju někomu, kdo jí občas vyvětrá a ponese se v ní po ulici.
CPW je 250 Kč.

 
 
 
A co vy? Jak to máte s CPW skórem ve vaší skříni?

neděle 12. června 2016

O dojímání a botách

V rámci předsvatebních příprav už jsem dala Hříšnej tanec a Flashdance. Tyhle filmy mě dojímaj. Asi proto, že jsem je poprvý viděla v devadesátejch letech, v tom zásadním věku, kdy si toho člověk hodně představuje v posteli před usnutím a život na něj čeká někde za humny. Až teď rozklíčovávám vliv estetiky Patricka Swayezeho na mou současnou potřebu rolovat všem tričkům rukávy až po ramena. Možná kdyby mi v tý době předčítali Ilias a Odysseu, mohla jsem bejt jinde. Ale jsem tady, na gauči, s počítačem v klíně, i když je to škodlivý na ženský orgány a tak vůbec a s nohama v dřevácích, abych je rozchodila pro ten zásadní den a mohla si v nich na ty oldies hity zatancovat.

Ale proč to píšu. Zjistila jsem totiž, že se potřebuju dojímat. Potřebuju tý dvanáctiletý holce dopřát trochu tý Ameriky a lesklejch povrchů, trochu toho velkýho dění, když už na spoustu vysněnejch scénářů nedošlo. V tomhle předsvatebním čase ještě víc než jindy. Potřebuju si užít velký emoce, abych nepropadla dojmu, že je ta svatba jen produkčně náročnější odpoledne, ke kterýmu má každej co říct a na který má každej svůj názor. Vlastně si myslím, že můj sklon k melodramatičnosti je má osobní záchrana. A tak si budu ještě alespoň tři týdny k mytí nádobí pouštět dojáky, malovat si pusu a prohlížet alba, koukat na romantický filmy a vyžadovat velký emoce i v mých malých, všedních dnech. A ty boty. To je švédská láska z Nily.