neděle 12. června 2016

O dojímání a botách

V rámci předsvatebních příprav už jsem dala Hříšnej tanec a Flashdance. Tyhle filmy mě dojímaj. Asi proto, že jsem je poprvý viděla v devadesátejch letech, v tom zásadním věku, kdy si toho člověk hodně představuje v posteli před usnutím a život na něj čeká někde za humny. Až teď rozklíčovávám vliv estetiky Patricka Swayezeho na mou současnou potřebu rolovat všem tričkům rukávy až po ramena. Možná kdyby mi v tý době předčítali Ilias a Odysseu, mohla jsem bejt jinde. Ale jsem tady, na gauči, s počítačem v klíně, i když je to škodlivý na ženský orgány a tak vůbec a s nohama v dřevácích, abych je rozchodila pro ten zásadní den a mohla si v nich na ty oldies hity zatancovat.

Ale proč to píšu. Zjistila jsem totiž, že se potřebuju dojímat. Potřebuju tý dvanáctiletý holce dopřát trochu tý Ameriky a lesklejch povrchů, trochu toho velkýho dění, když už na spoustu vysněnejch scénářů nedošlo. V tomhle předsvatebním čase ještě víc než jindy. Potřebuju si užít velký emoce, abych nepropadla dojmu, že je ta svatba jen produkčně náročnější odpoledne, ke kterýmu má každej co říct a na který má každej svůj názor. Vlastně si myslím, že můj sklon k melodramatičnosti je má osobní záchrana. A tak si budu ještě alespoň tři týdny k mytí nádobí pouštět dojáky, malovat si pusu a prohlížet alba, koukat na romantický filmy a vyžadovat velký emoce i v mých malých, všedních dnech. A ty boty. To je švédská láska z Nily.

 
 

2 komentáře:

  1. rozumím...zrovna teď podobně emocionálně zpracovávám přechod škola/práce.

    OdpovědětVymazat
  2. Todle je fakt pěkně řečeno: ...kdy si toho člověk hodně představuje v posteli před usnutím a život na něj čeká někde za humny...

    OdpovědětVymazat