středa 21. září 2016

Na cestě


Už jsou na cestě. K Lence a Veronice.

sobota 10. září 2016

Osuduvosti polštářů

Dva HACUBOKU polštáře, které potkala v osudu větší míra nedokonalosti, než bych chtěla. Vlastně to není vidět (károvaný má lehce vycentrovaný potisk a džínovinový malou barevnou nestejnost na látce), ale k prodeji nejsou. Tak mě napadlo, jestli jim nenajdu nový domov tady?
 
Ano, první give-away tohoto blogu. Pokud by se vám domů hodil polštář z mé dílny a netrápí vás nutkání po dokonalosti, stačí si vybrat, který z nich víc sedí vašemu obydlí a nechat mi pod článkem komentář s čímkoliv chcete, ale hlavně s vašim emailem a vybranou barevností. Příští víkend pak vylosuju dva komentáře a povlaky pošlu.

 

1. Něžné káro, má zadní stranu ze světle růžové bavlny s kapsovým zapínáním.
 

  
2. Džínovinový, má zadní stranou z indigově kostkované bavlny s kapsovým zapínáním.
 
 
 Oba dva jsou na výplň rozměru 50x50 cm a za sebe doporučuju péřovou výplň z Ikei, díky které jsou polštáře opravdu nadýchané, poskytují oporu a cena mi přijde velmi milá.

Na ty, co k prodeji jsou, se můžete podívat na hacuboku flér nebo facebook.

čtvrtek 8. září 2016

Čtenářský deník

"Skučno je ruské slovo, které se dá jen obtížně přeložit. Znamená víc než jen pustou nudu; je to duševní prázdnota, působící jako vývěva, která člověka do sebe vtahuje a vyvolává v něm neurčitý, avšak velmi intenzivní pocit tesknoty."

"A v dálce, za sněhovými poli na úbočích zvlněné končiny, se táhly černé pásy rozsáhlých lesů až k horám, tušeným v šedomodrém oparu na okraji nebeské báně jakoby z mléčného skla. Právě takové dny na sklonku zimy nejlépe odpovídaly pocitu skučno v mé duši.
Jsem bez klobouku, vlasy mám rozcuchané od větru, ale u nohou mi sedí jezevčík Max, hladký jako tuleň, a oddaně ke mně vzhlíží: můj jediný druh při hrách, můj kamarád, přítel, utěšitel, který mě možná někdy ne zcela chápal, zato mě bezvýhradně miloval a naprosto souhlasil se vším, co jsem dělal."

Gregor von Rezzori: Paměti Antisemity

úterý 6. září 2016

Srpen

Tahle spojitost s autem namířeným k jihu a jeho rostoucím úsměvem mě fascinuje. A taky někdy štve. Tu rozložitou, stále dobře naloženou krajinu jižních Čech neumím vzít za vlastní. Ale je to tam krásný, to né, že né. Cestou posloucháme Vltavu. A dáváme si párek na benzínce. Všechny tyhle cesty vypadají podobně, splývají v jednu. A jejich esence mě pak rozesmává, když nikam vyrazit nemůžu.

Za Budějicema dávají v rádiu pořad o Boženě Němcové od Radky Denemarkové. Ta se pozastavuje nad tím, proč i současní literární historici řeší, jaká byla Němcová hospodyně a matka. Přistihla jsem se, že to řeším taky. Možná né až tak u Boženy, ale spíš u sebe. Kromě velkého tématu mateřství, které se ve třiceti už ani neupejpá a rovnou defiluje, jsem v sobě taky našla hospodyni. A mám pocit, že hranice mezi tím, jestli občas umeju vanu a na stole naranžuju kytku a zakyslou úzkoprsostí hodnotící okolí podle parametrů umyté vany, vypleté předzahrádky a navařených večeří, je nebezpečně tenká. Tak si spolu s Němcovou opakuju: "...je to touha po neskonalé kráse a dobru, co nás z prachu povznáší."

Krumlov mě mine. Abych byla upřímná, uličky jsou tam až moc pozametaný a za kafe chtějí víc než Pod Lipama. To na mlejně není pozametanýho nic. První noc klepu kosu a přemýšlím, kde hledali pocit útulna v minulých stoletích. V těch stoletích, co nebyly gauče a designové merino deky a seriály, který na mě mají účinky analgetik. Že by nějaký, z nitra vycházející pocit?