úterý 6. září 2016

Srpen

Tahle spojitost s autem namířeným k jihu a jeho rostoucím úsměvem mě fascinuje. A taky někdy štve. Tu rozložitou, stále dobře naloženou krajinu jižních Čech neumím vzít za vlastní. Ale je to tam krásný, to né, že né. Cestou posloucháme Vltavu. A dáváme si párek na benzínce. Všechny tyhle cesty vypadají podobně, splývají v jednu. A jejich esence mě pak rozesmává, když nikam vyrazit nemůžu.

Za Budějicema dávají v rádiu pořad o Boženě Němcové od Radky Denemarkové. Ta se pozastavuje nad tím, proč i současní literární historici řeší, jaká byla Němcová hospodyně a matka. Přistihla jsem se, že to řeším taky. Možná né až tak u Boženy, ale spíš u sebe. Kromě velkého tématu mateřství, které se ve třiceti už ani neupejpá a rovnou defiluje, jsem v sobě taky našla hospodyni. A mám pocit, že hranice mezi tím, jestli občas umeju vanu a na stole naranžuju kytku a zakyslou úzkoprsostí hodnotící okolí podle parametrů umyté vany, vypleté předzahrádky a navařených večeří, je nebezpečně tenká. Tak si spolu s Němcovou opakuju: "...je to touha po neskonalé kráse a dobru, co nás z prachu povznáší."

Krumlov mě mine. Abych byla upřímná, uličky jsou tam až moc pozametaný a za kafe chtějí víc než Pod Lipama. To na mlejně není pozametanýho nic. První noc klepu kosu a přemýšlím, kde hledali pocit útulna v minulých stoletích. V těch stoletích, co nebyly gauče a designové merino deky a seriály, který na mě mají účinky analgetik. Že by nějaký, z nitra vycházející pocit?

5 komentářů:

  1. To vaše psaní, Gréto, to je jako zákusek. Už když vidím, že je nové psaní, sbíhají se mi sliny a po dočtení bych si dala ještě repete.

    OdpovědětVymazat
  2. ano, zákusek:) krásně napsané.

    OdpovědětVymazat
  3. Jó, já si taky pochutnávám! A ta tenkost hranic, to je téma...

    OdpovědětVymazat