středa 21. prosince 2016

Příruční jsoucno

V neděli dopoledne jsem po svém muži vrhla sklenici. Respektive její obsah. Zrovna nalitou vodu s kapkou citrónového sirupu. Toho sirupu možná bylo i víc, protože teď lepí linka a část lednice a při přecházení po parketách na nich zůstávají vlásky z teplých ponožek. Koukal překvapeně. A pak byl nějakou dobu docela zaraženej. Když jsem se zamyslela nad tím proč vrhám, došlo mi, že nemám vůbec žádný pořádný důvod. Žádnou předvánoční přeuklízenost, žádné dárkové přepětí, přepracovanost a stres. Právě naopak, celý dopoledne jsem se v posteli koukala na Notting Hill a dojedla zbytek vanilkových rohlíčků. A krátce na to přišla ta sklenice.

A pak mi to došlo, bylo to tím, že jsem měla úplně volno. To volno, o kterém sním při přebíhání z místa na místo. To volno, idealizované všemi roky představ, s pomalým ránem, časem na čtení, vonnou esencí v aromalampě a horkým čajem v designovém hrnečku. To volno, ve kterém udělám všechny ty relaxační, pečující a nevšední činnosti. To volno není až tak jednoduchá záležitost.

Když mám delší volno a dospím první vlnu únavy, většinou během něj narazím na bilancující otázky o smyslu svého konání, kór takhle na konci roku. Určitě je to někdy potřeba. Zastavit se a bilancovat. Podívat se, co člověk prožil a kam směřuje. Pravda ale je, že to není vůbec jednoduchý. Ten jemný tlak člověka někdy dovede i k vrhání sklenic jako odpovědi na nevinnou otázku po obsahu nedělního oběda. Františka mi dneska řekla, že přílišný dumání a zastavování se taky nikam moc nevede.

Posledních pár let jsme ve vztahu tři: Já, Christian a pak pan Heidegger. S Martinem si sice moc nerozumíme a spíš se na sebe tak stydlivě culíme, ale tuhle jsem objevila jeho pojem "Příruční jsoucno". To mě pobavilo. On to možná myslel jinak (zeptejte se mého muže), ale já jsem si představila, že člověk prostě vezme co je po ruce a je. JE.

Možná je to dobré řešení. Co myslíte?

Ps: Psáno v nadsázce z gauče, s další várkou těch rohlíčků.

pátek 9. prosince 2016

O nejkrásnější vajíčko

Když jsem byla malá, vyhrála jsem jednou soutěž o nejkrásnější velikonoční kraslici. To vajíčko bylo omalované na kuřátkově žlutou, olepené peříčky a korálky a mělo představovat kuřátko. Tři vítěze téhle soutěže si natáčela místní televize. (Z toho si můžete udělat obrázek, kolik se toho dělo v Turnově mého dětství.) Z té reportáže se moje babička dozvěděla, že pečlivě zaplétaný cop mých dlouhých vlasů hned po vstupu do školy rozplétám a následná vynucená návštěva u kadeřníka odstartovala mojí historii krátkých účesů. Moje máma má pořád ještě schovanou videokazetu s tím minutovým příspěvkem, i když už jí nemá kde přehrát. Má jí schovanou v dolní skřínce, spolu s programama navštívených divadelních her, dopisama a fotkama.

Tak jsem ve třiceti konečně trumfla to vajíčko, nebo se alespoň přiblížila té opojné radosti osmiletého dítěte držícího na špagátku žluté vejce, a máma si může do spodní poličky přidat lednové Marianne bydlení. Jsem tam. A hlavně Hacuboku. Pokud si mě chcete taky zařadit do šanonu nebo na poličku, tak už je v prodeji.