pátek 7. dubna 2017

Větvoví


Moje rozvaha posledních dní: Všechno mi trvá. Protože toho dělám moc. Ale neumím jinak. A vlastně ani jinak nechci.

Kam zaměřit pozornost a síly? Každý můj úkol, projekt a práce má svůj čas. Někdy jde pohnout s tím a jindy s tamtím. Někdy jsem zalezlá u tuše a zakresluju větvičky. A někdy tahám velké větve v lese, spolu s ostatními. Vlastně jsem za to ráda. I za jiné práce a příležitosti. Na arteterapii mám kromě škol konečně i vizitky. Na zdolávání kopřiv nové rukavice. A půl kila vosku mi doveze Hanka.
Ale někdy závidím těm, co mají jasno, respektive pilno jedním směrem, ty jejich mílové pokroky, nové výrobky, karierní skoky a nejvíc znejistím, když jsou k tomu krásné, stylové a matky tří dětí.
To sice já nejsem. Všechno mi sice trvá. Ale něco vzniká každý den.

Než mám v ruce kresbu nebo výrobek, prostě něco dokončeného, většinou s tím tématem dlouho žiju. To samotné provedení, ať už více či méně dokonalé, je vlastně nejjednodušší částí procesu. Když už se ví, co dělat a jak, ruce si s tím nějak poradí. Moment bílého papíru, nepopsané stránky a nenastřižené metráže vyžaduje nejvíc odvahy a dřív mě dost často zastavil. Ale co jsem se vzdala usilování o dokonalost, je to mnohem radostnější okamžik.

Na stole mi vznikají podklady pro nové sítotisky. A je to radost!







pátek 17. března 2017

Až nadejde čas

Jsem nemocná. Ležím v posteli a ležím na gauči. Už šestý den. Takhle dlouho nemocná/ležící jsem byla naposledy někdy na základní škole. První tři dny jsem v podstatě prospala. Jen v sobotu jsem si odskočila (nadopovaná modafenem) na kurz voskové batiky, který dělala Linda Kaplanová. Ten kurz byl deset minut od domu a já se na něj už docela dlouho těšila. Na začátku to šlo, voněla jsem k rozpuštěnému vosku, ale ke konci už modafen přestával zabírat. Linda byla příjemně opravdová, ve vztahu k materiálu a řemeslu odvážná a přesto pokorná. Mezi spaním jsem objednala kilo vosku. Potřebuju se posouvat.




"Soudit a hodnotit. To ve velkém plánu bylo velice důležité. Proto si člověk nemohl neklást otázku, jestli Karin Aeroová ví, co dělá. Věděla to? Že když člověk chválí, tak i soudí? A pak dělá něco, co má hluboký účinek."

Peter Hoeg: Až nadejde čas

neděle 12. února 2017

Fajn

V únoru mám jedinej úkol; přežít.

Poslední měsíce se potkávám převážně s důchodcema. A tak si říkám, že hlavně nesmím zapomenout, že životní mód "přežít" by měl bejt jenom dočasný šetření baterií a né dosmrtný nastavení. To může člověku snadno vyklouznout z paměti.
V návaznosti na to. Jestli před sebou vidím nějakej velkej úkol a zároveň vytouženou metu, tak to asi bude, bejt fajn i v pokročilym věku. Jde to. Ale není to až tak samozřejmý jako bejt fajn ve dvaceti. Zato je to fajn takový peprnější a opravdovější, zbavený mladickejch rozpaků a ambicí středního věku. Ty fajn starý lidi jsou fajn každej svým vlastním autentickym způsobem a potkat se s nima je hodně fajn a většinou taky obohacující.

Plán ležet v únoru každou volnou chvilku v posteli s objemným svazkem Knihy Jakubovy od Tokarczukové mi vůbec nevyšel. To prostě nejde. Prokousala jsem se do půlky, především z úcty k autorce, která mě předtím nikdy nenechala pochybovat, ale oficiálně to vzdávám. Na dalších čtyři sta stránek úcta nestačí. Přečetli jste to? A dočetli?

Ale tohle je vážně krása a spadá do mé kategorie "Přečteno za noc":

Do výlukového autobusu, který teď jezdí na Kubáň, nastoupila mongoloidní dívka nebo spíš žena - ošklivá, tmavovlasá, nakrátko ostříhaná a tlustá, skoro bezpohlavní, jak tihle lidé bývají, v modré teplákové soupravě a s batohem na zádech. Dosedla na sedadlo, vzala leták, který na něm ležel - byl to reklamní leták z Lidlu - , a jak si ho prohlížela, vykřikla:
Jé koblihy! a ukázala na fotku dvou pocukrovaných koblih na papíru před sebou, měla v očích tak čirou a nefalšovanou radost, že poznala věc, že k ní přiřadila správné pojmenování, že obraz věci je barevný a odpovídá věci samé, a to libé, kterou ona zná a často chutná -
a pak pokračovala dál:
Jablko! zvolala na celý autobus a zase hledala dál očima po papíře,
Rajče!
Chléb!
Uzeniny!
taková radost byla v tom hlase , ale v poloprázdném autobuse si jí nikdo nevšímal, jen já, Jiří Bizom, čerstvý padesátník, jsem pocítil hlubokou a nezaslouženou vděčnost za všechno a málem jsem se rozplakal.

(Silva Fischerová: BIZOM aneb služba a mise)

Jdu bejt fajn a uvařit muži nedělní oběd.

sobota 14. ledna 2017

Žlutá





Některá přání očividně stačí jen vyslovit.

Především, když vás vlastní matka bezmezně rozmazluje. A vaši přátelé čtou váš blog. A vy občas zajdete odnést něco do Sue Ryderu a ten se vám hned odvděčí. A svatební dary dostáváte i půl roku po svatbě. Některá přání se tak jednoduše neplní. Chce to trochu zabrat a někdy i hodně moc. A pak je z toho třeba HACUBOKU. Něco si ale vydupat nejde. Ani skrz zatnutý zuby. Ani vzorným plněním pětiletky. A to je možná dobře, že nemáme všechno ve vlastních rukou.

U nás doma:*lněné povlečení od Vydra a Volkmer, *koberec Durchduo, *vlněnokašmírový svetr ze Sue Ryder, *koš na deky/cokoliv Nila

Ps: Za poslední měsíc jsem si koupila tři kusy oblečení ve žluté barvě. Zároveň jsou to moje první tři žluté kusy v životě. Překvapivé. Hledám vysvětlení. Je to in barva? Vždyť Pantone říká, že by to měla být tahle zelená. Tak za mě pro rok 2017 zatím teda žlutá. Pro Vás?