pátek 7. dubna 2017

Větvoví


Moje rozvaha posledních dní: Všechno mi trvá. Protože toho dělám moc. Ale neumím jinak. A vlastně ani jinak nechci.

Kam zaměřit pozornost a síly? Každý můj úkol, projekt a práce má svůj čas. Někdy jde pohnout s tím a jindy s tamtím. Někdy jsem zalezlá u tuše a zakresluju větvičky. A někdy tahám velké větve v lese, spolu s ostatními. Vlastně jsem za to ráda. I za jiné práce a příležitosti. Na arteterapii mám kromě škol konečně i vizitky. Na zdolávání kopřiv nové rukavice. A půl kila vosku mi doveze Hanka.
Ale někdy závidím těm, co mají jasno, respektive pilno jedním směrem, ty jejich mílové pokroky, nové výrobky, karierní skoky a nejvíc znejistím, když jsou k tomu krásné, stylové a matky tří dětí.
To sice já nejsem. Všechno mi sice trvá. Ale něco vzniká každý den.

Než mám v ruce kresbu nebo výrobek, prostě něco dokončeného, většinou s tím tématem dlouho žiju. To samotné provedení, ať už více či méně dokonalé, je vlastně nejjednodušší částí procesu. Když už se ví, co dělat a jak, ruce si s tím nějak poradí. Moment bílého papíru, nepopsané stránky a nenastřižené metráže vyžaduje nejvíc odvahy a dřív mě dost často zastavil. Ale co jsem se vzdala usilování o dokonalost, je to mnohem radostnější okamžik.

Na stole mi vznikají podklady pro nové sítotisky. A je to radost!







1 komentář:

  1. A co teprve ten pocit, když je Něco konečně hotové! (Větvičky jsou prima)

    OdpovědětVymazat