pátek 6. října 2017

Matky a jiné ženy

Už několik týdnů mám potřebu to sem napsat. A možná pro někoho překvapivě, vzhledem k minulému příspěvku. Ale dřív, než vás zahltím fotkama oblečků, výbavičky a nakonec nejspíš i mimina, bych to ráda udělala. 

Myslím si, že mít dítě/děti, není jediná možnost jak žít jako žena naplněný a plnohodnotný život. Dokonce si myslím, že mít děti není v tomto smyslu nijak samospásné.

Pro anonymní komentátory bych ráda dodala, že tahle moje myšlenka nijak nesnižuje to, že se na naše dítě upřímně těším a jsem ráda, že mám tu možnost ho mít.

Ale zároveň znám několik žen, které děti nechtějí, mít nemohou nebo je pro ně možné budoucí mateřství jen jednou z možností, jak se jejich život může vyvinout. Moje kamarádka Soňa mi jednou řekla, že žen nad třicet se v rámci lehké konverzace na děti prostě neptá. Není to téma, které chce každý rozebírat se sousedkou, známou na ulici nebo vzdálenou sestřenicí z třetího kolena. Je to téma velmi osobní a myslím, že vyžaduje velkou vnitřní odvahu o něm mluvit otevřeně, ať už je příčina bezdětnosti jakákoliv.

Proto mě někdy zaráží zvláštní militantnost některých matek, které jako by se porodem a výchovou jednoho, dvou nebo tří dětí staly odbornicemi na ženství, mateřství a život jako takový. Jakoby byla jediná možnost rozvíjet se a smysluplně působit ve světě spojena s nutností protlačit dítě skrz vagínu (císař se počítá prej jen částečně). A tahle samozřejmá jistota mě strašně dráždí.

V komentářích pod minulým příspěvkem mi někdo psal, že dnešní generace žen nad vším moc přemýšlí, že oni/respektive ony děti prostě měly a všechno zvládly a to musely ještě vyvařovat pleny. Možná je to pravda, i když paušalizace čehokoliv mi zavání. Spíš si ale myslím, že přemýšlet nad věcmi mám tendenci já a je to tendence celoživotní, nijak vyjimečně skvělá, ale zároveň se za ní nemám potřebu omlouvat. A když přemýšlím nad křehkostí a zároveň sílou ženské duše, nad zákrutami života a jedinečností každého lidského osudu, nejradši bych ty uštěpačné poznámkářky a vševědoucí radily poslala do háje.

Pokud by jste si všimli, že s postupujícím mateřstvím u mě nastává podobné zatemnění mysli, prosím o šetrné probrání - člověk nikdy neví, co všechno se může stát, když dítě projde vaší vagínou, ale hlavně, když vstoupí do vašeho života.

Moc ráda bych se šla podívat na dokument NERODIČ od Jany Počtové, tak nějak mi pasuje k tématu. Už jste někdo viděl?



23 komentářů:

  1. až porodíte a zažijete TU OBŘÍ lásku, bude mnohé vysvětleno.....ne, nejde to pochopit před . nechtít děti je pro mě nepochopitelné. nechtít a nemoci mít, je samozřejmě rozdíl .

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám dvě děti, které miluju, a jednoho vnuka, kterého miluju snad ještě víc, protože jsem ho NEMUSELA porodit. Ale zároveň by mě v životě nenapadlo to podsouvat ženám, které děti mít nechtějí. Naprosto to respektuju. Nejsmutnější je, když děti mají matky, které se o ně nestarají, nebo je dokonce šoupnou do dětského domova. Ty asi žádnou obří lásku nepocítily.

      Vymazat
  2. Pod tenhle článek bych se podepsala! Je mi 33, čekám své první dítě, neplánovali jsme to, prostě se to stalo, a moc se těším. Přesto jsem vždy žila s tím, že nebudu-li z nějakého důvodu dítě mít, zařídím si život zase jinam, bude se ubírat jiným směrem. Respektuji ženy, které mají více dětí, respektuji ty, které se rozhodly mít jen jedno, a zrovna tak respektuji ty, které se rozhodly nemít žádné. To jen přesně některé matky osvětářky mají pocit, že když porodily, musí to tak chtít každá a musí to tak mít každá. Ne, máme i volbu. A tak jako mi připadá nevhodné upozorňovat někoho na to, že možná přibral/zešedl/má více vrásek/... připadá mi stejně nevhodné ptát se žen, kdy už u ní přijde mateřství a vnucovat jí fakt, že bez dítěte to nejde.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já se podepisuji pod tvůj komentář :-D Děťátko přijde v březnu, to mně už bude pětatřicet...a jak píšeš-respekt na všechny strany.
      Nenáviděla jsem rodinné sešlosti a otázky typu - a co vy? Kdy už budete mít ty děti?...doba je jinde. Mí rodiče pochází ze čtyř a více sourozenců, takže nemít po třicítce dítě je přinejmenším podezřelé. A tak kolovaly fámy o tom, jak nemám ráda děti nebo jak bojujeme s neplodností všemi dostupnými prostředky (obě teze samozřejmě naprosto zcestné)...Nemá smysl cokoliv vysvětlovat.Tihle lidi nepochopí,že i bez dětí lze žít plnohodnotný život...na druhou stranu, teď,když jsem v očekávání, vnímám, že,to škvrně dává mému životu úplně jiný rozměr. A nemůžu se dočkat♥

      Vymazat
  3. Ta zkušenost je nepředatelná ...přesto říkám, že ať už žena bez dítěte svůj život nasměruje kamkoli, ochudila se. Já chápu dítě jako dar, jakkoli to zní pateticky, a to pro všechny zúčastněné. A když to někdo odmítá vědomě, je to pro mě smutné a nepochopitelné. Obzvlášť, když důvodem je právě svoboda cestování, možnost rozvíjet se apod.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A komu tu svou rozvinutou osobnost ty vědomě bezdětné předají? Nehledě na to, že život se žije i po šedesátce nebo sedmdesátce a kdo se o ně bude ve stáří a nemoci starat? Umírat je snesitelnější v kruhu rodiny a kde ji budou mít?

      Vymazat
  4. Já vás chápu a zároveň se těším na příspěvky po porodu :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji, napsala jste to krásně. Opravdu je nemístné ptát se ženy nad 30 na děti, nikdy nevíte proč děti nemá, pokud je nemůže mít, je to pro ni velmi bolestivé a pokud se rozhodla je nemít z jakéhokoliv důvodu, je to čistě její věc, a přesvědčovat ji o opaku je nemístné. Není povinností ženy stát se matkou. Každý jsme jiný a každý máme právo žít tak jak chceme my a a jak je to pro nás nejpříjemnější a ne tak jak si ostatní myslí, že bysme měli žít. Přeji vám hodně štěstí :)

    OdpovědětVymazat
  6. To bych podepsala, myslím, že to je jedna z věcí, která mě na mateřství děsí... strach, že mi rupne v bedně a stane se ze mě militantní matka, co má pocit že kdo neporodil neví o čem mluví a dítě je poslání života všech žen... ale naštěstí mám okolo dost kamarádek, který se z děcka nepos... mají dál svoje životy a jsou normální dál, takže vím, že to možný je i když se to občas nezdá! A ty určitě budeš jedna z nich! Držím palce ať je všechno skvělý!

    OdpovědětVymazat
  7. Máte naprostou pravdu, stejný názor mám i já a to od mládí a je mi 56 a mám 3 chtěné a milované děti. Je to velmi osobní a individuální věc. Dnešní kult dítěte, rozhňahňané matky s mateřským plurálem a militantní skupiny s kočárky či naopak přísahající na nošení v šátku a všem to vnucující jsou mi upřímně protivné. Liba

    OdpovědětVymazat
  8. A nejhorší ze všeho je věta: "to nechápeš, ty nemáš děti". Mám děti dvě, obě chtěné, milované a nikdy bych neměnila. Stejně tak mám kamarádky, které nespatřují v mateřství náplň svého života. Jejich rozhodnutí respektuji, společných témat máme spoustu a o dětech se prostě nebavíme. Jsme přece dospělé a víme, že život nejsou jenom děti :-) Mám je ráda takové jaké jsou, ať děti někdy mít budou nebo nebudou. A rozhodně vím, že vedou naplněné a úspěšné životy po boku svých mužů. Jen ten smysl bytí nespatřují v přenosu genomu na potomky, ale v jiných věcech.
    Přeji příjemné kulacení a hladké vyplutí nového života. Hodně nadhledu a klidu do finiše :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, kulacení úspěšně pokračuje.

      Vymazat
  9. Only děti prostě měly, protože neměly antikoncepci. Zní to hrozě prostě, ale je to tak. Díky antikoncepci je mateřství volba. Vendula

    OdpovědětVymazat
  10. Pěkný! A v záplavu fotek výbavičky tady nevěřím, už třeba ten výběr fotek ze svatby, krása a obdiv za tu střídmost :). A díky za tip na knížku v minulém příspěvku - Rus je ten, kdo miluje břízy -, ne že bych si celou dobu říkala, jak je skvělá, ale budu ji mít dlouho v hlavě. Těším se na další... všechno.

    OdpovědětVymazat
  11. Ze života: Děti jsem vždycky chtěla, nakonec se mi ovšem díky fyzickému handicapu (zatím) nepovedlo najít partnera a jsem ve věku, kdy už je na děti spíš pozdě. Nehonila jsem kariéru.... Zažila jsem ale kamarádky se stejným postižením (které není genetické a děti mít člověk úplně normálně může), kterým lékaři po porodu nabídli sterilizaci, aby se "ta nehoda neopakovala" a na holky jako já s dětmi se lidi dívají jako na nezodpovědné, protože jak k tomu ty děti přijdou, mít postiženou matku. Takové jako já by děti asi mít neměly, je to nezodpovědné. Ať uděláme co uděláme, je to vždycky špatně. :-) Věnuju se charitě, pracuju a učím v hudební škole. Žiju nenaplněný a nekompletní život? Doufám, že ne. Heslo dne: žij a nech žít. :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Zcela s Vámi souhlasím. A jakkoli své děti miluju, myslím, že život bez nich, bez zkušenosti "mám dítě", může být fajn. Ve svém okolí jsem zcela atypická matka, nechodila jsem na pískoviště a cena plen mi byla ukradená. Stýkala jsem se raději s těmi, co děti neměly, protože jsem se chtěla bavit o čemkoli jiném, než o tom, kolik kde stojí Nutrilon a kde maj´ vlhčený ubrousky v akci. Život s dětmi je bezva, rozhodně je s nimi většinou legrace, ale na druhou stranu, děti přijdou a jednoho dne hnízdo opustí. Supermatky, které vše opustí jen aby jimi mohly být, zůstanou s prázdnou, zatímco život poběží dál. Myslím, že uchovat si kus sebe a ubránit si svoje zájmy, ačkoli člověk/matka vypadá sobecky, je základ všeho, co přichází PO dětech. Bez ohledu na děti přece jsme pořád ještě manželky, ženy, přítelkyně, kamarádky a někdy třeba milenky. Matka je vlastně strašně dočasná záležitost.
    Zuzana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je strašně pěkně napsaný, Zuzano, díky!

      Vymazat
    2. Vřele s Vámi, Zuzano, souhlasím! Až na tu poslední větu. Matka je naopak navždy, toho se nikdy bohu/žel/dík nezbaví. Opravdu nikdy, to není to možné.
      Je to fakt, nemá to znaménko plus ani mínus. a přináší to i útěchu - (nejen) moje máma zůstane matkou, i když není na tomto světě....Ester

      Vymazat
    3. Já to tak nemám. Děti vylétly z hnízda, ale pořád se rádi vidíme a nikdo mi tak neporadí/nerozumí/nerozesměje jako synové. A vnoučata? To je bonus nad bonusy. Zahřejí na duši. Potěší vždycky. Čirá radost.
      Je mi sedmdesát a pořád je to moje rodina - základ bytí. Maželka, kamarádka, kolegyně, milenka - to je dočasné, děti jsou navždy!

      Vymazat
  13. Děkuji, že jste to napsala. Já se potýkám s tím, že se nám potomek nedaří a že si rovnám život. Oplakala jsem několik těhotenství svých kamarádek, prošla si tím, že jsem se styděla sama za sebe, co jsem to za zrůdu, která vidí dřív sebe, než má za někoho radost. Smutné, ale už se to porovnalo. Uuvědomila jsem si, že bych dítě sice moc chtěla, ale není to má jediná životní cesta. Mám pocit, že jsem se po třicítce probudila a žiju svůj život tak, jak jsem ho chtěla žít, konečně poznávám sebe samotnou, tu, která je pod nálepkou dcera, kamarádka, asistentka, přítelkyně a cítím se tak dobře, dobře ve svém středu - jak sama za sebe, tak ve svém vztahu, poslouchám víc své tělo i svou duši. A ano, nevoní to některým matkám vrstevnicím a mladším z mého okolí. Pro ně jsem ta, co na to "prostě má čas", dívají se některé tak shovívavě, ale já si nepřipadám míň žena jen proto, že ještě nemám dítě, i když je mi 32. Ani nechci začínat každou konverzaci tím "tak co? už?". Uf, jsem ráda, že jste udělala prostor pro tohle sdílení. Děkuju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za otevřenost a pro mě velmi smysluplný komentář.

      Vymazat