Zápisky

Splněnej sen. Včera jsem byla dvě hodiny sama v kavárně. Teda ne sama ve smyslu prázdný místnosti, ale chápeme se, že jo?!

Vždycky když čtu něco dobrýho, mám pak hroznou chuť psát. Vážně obdivuju ty, kteří dokážou rozpracovat myšlenku nebo příběh do něčeho delšího, než jsou tyhle mý osekaný odstavce. Říkám si, jaký to asi je, když čtu Luciiny příspěvky o tom, jak propsala den.

Milý Ježíšku, přála bych si půl den sama v kavárně, přála bych si modely, ve kterejch ocením svý současný mateřský tvary, přála bych si aby převládaly dny, kdy jsem cool, i když mám upatlaný vlasy od křupek a mléčný skvrny prosakujou trikem, přála bych si domácího učitele, kterej mi s láskou a pomalým tempem vysvětlí jak na to, u všech těch věcí, co se chci naučit, přála bych si víc času na svýho muže, přála bych si odvahu rozjet vysněný projekty, přála bych si, aby Almě zuby zázračně vyskákaly bez bolesti, pláče a nočního buzení, přála bych si nezatěžovat samu sebe zbytečnostma a mít ten oduševnělej nadhled i po náročný noci/dni, přála bych si dílnu/ateliér.  Úplně vážně si ale letos nepřeju vlastně nic, je to hezký a byla jsem myslím letos obdarovaná až až. (Jo, a díky mami za ten novej telefon.)

V knížce, co jsem teď četla, autorka v jedný kapitole zmiňuje výzkum, ze kterýho vyplývá, že ženě během těhotenství a ranýho mateřství klesne IQ a nikdy už se nevrátí na hodnoty před prvním těhotenstvím. Ha ha. Mohla bych přidat nějaký historky, ale já to teda připisuju nevyspání. Nicméně z textu tak nějak vyplývá, že to i tak stojí za to. Každopádně mě vždycky štvalo, když o sobě a svých schopnostech ženy na mateřský mluvily s despektem. Říkala jsem si, proč to proboha dělaj. Teď jsem se u toho taky přistihla a uvědomila jsem si, že celý tohle plínkovokašičkový období je docela záhul na sebevědomí. Nejlepší asi je, pokud má žena možnost alespoň částečně pokračovat ve svý profesi nebo nějak naplňujícím "poslání", ale i tak nejspíš někdy zažívá dny, kdy propukne v pláč, když se jí z práce navrátivší manžel zeptá, co celý den dělala (uspávala, přebalovala, krmila, myla nádobí, vařila, přebalovala, uspávala a zapla pračku). Jsem na mateřský nějakejch 11 měsíců a něco mimomateřsky naplňujícího občas dělám, jaký to asi je pro ženy, co jsou "doma" třeba osm let?

Kdyby teda Ježíšek zoufale hledal, tak tohle triko je myslím docela aktuální a k tématu.

Co si přejete od Ježíška vy? Třeba adekvátní mateřský/ženský sebevědomí!? 

Komentáře

  1. Nechápu, proč dnešní matky mají tolik problémů a nejistot.
    Měla jsem dvě děti v průběhu vysoké školy (před padesáti lety), babičky hluboko před padesátkou, takže pomoc žádná. A nebyla hotová jídla, automatické pračky a myčky, a už vůbec ne jednorázové plenky. O autě ani zdání. Nebylo dost peněz, oblečení se dědilo v rodině, něco jsem ušila a upletla. A na co nebylo, to jsme prostě neměli, ale netraumatizovalo nás to. Běhala jsem mezi jeslemi, školkou a svými přednáškami (kila se mě díky tomu nedržela). Manžel byl dva roky na vojně a přesto jsem to zvládala bez stresu. Děti byly v pohodě a já taky. Byla jsem mladá a energie jsem měla dost. Tož tak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ráda bych se dotkla tří aspektů tohoto anonymního komentáře.

      Vzpomínky se vyznačují tendencí k idealizaci: časy tehdy byly těžké, velmi těžké , ale zvládali jsme je lehce, velmi lehce. Holky chodily v přešívaných šatech a všem to moc slušelo. Argumentovat slovy jako "ty nevíš, co je to válka" je ad hominem, nefér. Každá běžná doba (vynechejme extrémy jako gulag nebo koncentrák) nese své vlastní trápení a těžko je porovnávat, copak je to soutěž, kdo to měl těžší?

      Je rozdíl se stát poprvé matkou ve dvaceti, kdy je všechno nové a přede mnou leží celý život i celý svět a za mnou, bezprostředně za mnou, je dětství a (téměř) žádné dospělé zkušenosti, a stát se poprvé matkou před čtyřicítkou, kdy je třeba vystoupit ze svého životního a pracovního (a letitého :-) ) rytmu/stereotypu, přizpůsobit se, omezovat se a třeba i na ledacos rezignovat. Taková dvacítka je v podstatě nesmrtelná, kdo zdravý v tom věku myslí na neštěstí, na nemoc a smrt? S lety přicházejí zkušenosti a člověk chtě nechtě předjímá, co všechno by se mohlo stát, kdyby..., strachuje se, je opatrnější atd.

      Studium vysoké školy a pobíhání mezi jeslemi, školkou a přednáškami může generovat stres (a stěží uvěřím, že negeneruje :-) ), ale zároveň přináší velké uspokojení: to jsem dobrá, že to zvládám, to jsem dobrá, že mám zkoušky na první termín, to jsem dobrá, že nepotřebuju babičky/manžela atd. Kdežto mateřská (nyní rodičovská) v prázdném bytě s nemluvnětem a/nebo věčným tazatelem "a próóóč?" od rána do večera bez dospělého partnera (protože ten je v práci) s minimálním hmatatelným výsledkem: uvařím/snědeno, vyperu/ušpiněno, uklidím/rozházeno... generuje depresi. Paní Sysifová valí kámen věčně do kopce a řečičky "cos celej den dělala?" nebo "to já v tvejch letech..." jsou obzvlášť povzbudivé, když se ten šutr zrovna kutálí dolů.

      Petra, čtyři děti (nyní 31, 28, 26, 23), promoce po řádném pětiletém denním studiu s dětmi 5, 2 a čtvrt roku, bez jeslí a babiček, ale s manželem :-), dalších sedm let v domácnosti

      Vymazat
    2. Krásně vyjádřeno. Ač ne pro mě, stejně díky! Poklidný advent přeju. Helena

      Vymazat
    3. Pro me taky♡a o depresich manzela..nikdo nepise.a ja to neumim..achjo.

      Vymazat
    4. Ježiš, to je krásně napsaný... A anonymové by se měli stydět, aspoň podepsat by se mohli, když už mají potřebu komentovat blog někomu, kdo se veřejně otevírá a sdílí svoje pocity. A srovnávat něco, co je nesrovnatelné, to je vážně malé a hloupé.

      Vymazat
    5. Díky Petro a všichni ostatní a vlastně díky i anonymní "Tož tak" komentátorce. Docela dlouho jsem přemejšlela, co na to odepsat, pak mě napadlo, že chci v reakci na to, především poděkovat svojí mámě, věkově asi tak nějak poblíž paní "tydnešnímatky..."údernice.

      Takže mami, díky, že se ti můžu svěřit s jakoukoliv mateřskou pochybností a nejistotou, díky že mě nelakuješ, jak jsi všechno zvládala levou zadní a máš pochopení. Díky, že respektuješ mojí výchovu, že kojím, jak uspávám, jak se starám a neříkáš mi, co všechno dělám blbě a jak to všechno moc prožívám. Díky, že občas přijedeš pohlídat a miluješ svojí vnučku (a mě) z celýho srdce.

      Jinak mě ještě napadlo jako řešení odpojit automatickou pračku a pořídit si valchu, abych neměla čas na blbiny, jako je psaní tohohle blogu nebo nějaký moc podezřelý přemejšlení o čemkoliv. Howk a pusu všem.

      Vymazat
    6. Taky pusu,hezky jsi vymyslela odpoved. To laskyplny respektovani je jak pohlazeni.

      Vymazat
    7. Napsala jsi to krásně. Ten původní zápisek i tu odpověď. Myslím, že ten, kdo si je sám sebou pořád jistý, nikdy nepochybující a přesvědčený, že on dělá všechno ze všech nejlíp, by nedokázal napsat tak krásný poděkování, jako je to tvoje. Kl.

      Vymazat
  2. Taky jsem pracovala hned po narození prvního syna , ale pořád si myslím, že je daleko náročnější být s dítětem imrvére než chodit do práce a věnovat se dítěti odpoledne. Je to sice šrumec, ale není to tak na palici. Takže naprosto chápu touhu mít pro sebe volno. S tím zbytkem bych si nelámala hlavu. Ono to všechno časem přijde.... Od Ježíška bych si přála, aby uzdravil moji kamarádku.

    OdpovědětVymazat
  3. Je to strašně náročný, ale zároveň naplňující období a i když bych se vrátit zpět do doby, kdy byly děti malé nechtěla, bez těch prvních let to prostě nejde - nejde je přeskočit. Zároveň vás jako člověka k nepoznání změní - myslím, že veskrze k lepšímu. Někdo to zvládá líp a někdo hůř, ale všechny si to holt musíme odžít. Naše matky měly jiné starosti než my a nemyslím, že není třeba posuzovat, který druh starostí je vážnější - jeslti nedostatek oblečení nebo sebevědomí...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky