Zápisky

Tuhle jsem nemohla spát a nemohla za to Alma. Převalila se přese mně vlna a poválela mně po posteli až někam přes půlnoc. Vlna emocí, úkolů, aspirací, tužeb, šancí, nejistejch rozhodnutí. Poválela mně a pak jsem usla. A pak chtěla Alma mlíko.
Stejně jsem pořád ještě nevyrostla z představy, že život bude velkolepej román. A taky, že život bude jako devadesátková hra na gameboyi. Že stačí správně plnit levely a pilným poskakovaním se dostat na další úroveň. Poskakování by mi šlo. Ale taky se to někdy zajídá. A já pak hledám ty osudový znamení. Že dělám dobře. Že se mám snažit víc. Že tam na mě někde něco čeká. A pak z toho někdy v noci nespím, i když bych mohla.
Tenhle blog píšu devět let. Za těch devět let mi zprostředkoval několik virtuálních přátelství, lněnej povlak na polštář a nabídku na spolupráci s velmi neekologickejma jednorázovejma plínama. A teď i jednu takovou pobídku, co v ní je zabaleno spoustu pubertálních tužeb. Skoro bych řekla, že takovejch "osudovejch" pobídek se mi najednou sešlo víc. Ale já nespím a některý dny sem ráda, že zvládnu základní obsluhu.
Jedna ta blogová kámoška mi jednou řekla, že žádnou příležitost prostě nenechá utýct. A je to vidět, protože je vidět ona, její práce i její realizovaný sny. Já tohle neumím. Já potřebuju bejt připravená a přesypat si všechny možnosti třikrát hlavou, pětkrát rukama a pak možná. Doufám, že s oblíbeným pojmem mý tchýně, "přizdisráčstvím", to není v přímý úměře.


Asi nejtěžší na tom celym stávání se matkou, těhotenství, porodu, šestinedělí, výchově a péči o vzpupný batole, mi poslední dobou přijde hlavně to, jak se v prvním roce a možná i v těch dalších nerozvíst/nerozejít s otcem svýho dítěte. Když pominu prvních pár dní na vlnách euforie a adrenalinu, kdy se mému muži v očích odrážel obdiv a hbitě vstával na každý noční přebalování, je po zbytek Alminy přítomnosti v našem partnerství kromě únavy nebo rodičovský lásky a pýchy, přítomný taky přetahování o kus vlastního prostoru, pár nevyrušovanejch minut na čtení nebo osobní seberealizaci. Bez babiček jednou týdně uvolňujích ruce k něčemu z toho, bez možnosti dlouze se projít setmělou Prahou a trochu si říct, čím vlastně ten druhej žije, vypadá rutina rodinnýho soužití někdy jako předávání dítěte mezi dveřma a v messengeru lítají místo plánů na večer hlavně úsporný upomínky na nákup toaletního papíru.
Já a můj muž jsme dobrej tým. Jsme spolu deset let, víme o tom druhým vcelku dost a pořád se mi hodně líbí v těch černejch roztrhanejch džínách, co teď nosí už jen na zahradu. Ale ten nápor, kterej do vztahu přinese jedno, už z podstaty sebestředný, dítě musí zatřást i s takovejma power couples jako je Harry a Meghan. Těm prababička asi taky moc nepohlídá.
Jako dalo se to čekat. A dá se to přežít. Tak nám přejte štěstí, že si z rande na dětskym hřišti uděláme hezkou chvilku a od večerního koukání do mobilu na sebe občas i mrknem. Dost možná bych manželství dost prospěla vyhozením těch pohodlnejch kojících podprsenek, ale téma rodičovskýho sexu si už radši nechám do mateřskýho hloučku nad pískovištěm.

Alma má 13 zubů. Tahle informace úzce souvisí s oběma předchozíma textama.

Jak se máte vy?

Komentáře

  1. Mě přijde skvělý tohle dopělácký střízlivý psaní o rodině. Děti nemám, občas na to myslím, že bych už mohla, ale vlivem posledních událostí jsem tomu dál, než třeba v předchozích pěti letech. Zatím prostě necítím, že by můj vztah unesl třetího člověka. Přijde mi to jako velká odvaha do toho jít. Díky za zprávy. Držím palce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Noro, tak jako Vy jsem se ve vztahu k dítěti cítila dobře přes deset let. Pak jsem souhlasila a našemu robátku jsou nyní necelé dva roky. Chci se proto podělit o zkušenost. Souhlasím s Grétou, že nejtěžší na mateřství je nezničit si úplně manželství. Myslím, že já jsem byla velmi prozíravá, věděla jsem, co mně bude chybět a vadit, a jsem si jistá, že jsem udělala všechna opatření, která jsem udělat mohla. Přesto selháváme právě v tom, v čem jsem se obávala, že budeme. Odklad o 10 let mi trochu pomohl připravit sebe (podmínky v práci atd.) Pokud jde o muže, jsem si nyní jistá, že by to bylo stejné i o 10 let dříve. Moje zkušenost je taková, že muž u prvního dítěte neví, do čeho jde, ať se o tom mluví jak dlouho chce, ať toho ve svém okolí viděl kolik chtěl, ať slibuje cokoliv. Je třeba počítat s tím, že to bude hlavně na Vás, přestože v různých rodinách "to" bude mít velmi různý konkrétní rozsah. Tak pokud děti chcete, nečekejte déle, než kolik opravdu přispěje k ulehčení Vaší situace. Od určitého věku už nám toho elánu holt zrovna nepřibývá. Míša

      Vymazat
    2. Vztah je o dvou. Resp. vztah unese i to čumění do mobilu a předávání ve dveřích. Jen pakliže to někdo zabalí jen na základě tohohle, asi to z jeho strany nebylo dost kvalitní. Kluci co opouštějí rodiny a holky, co jim balí kufry se shodnou, že si to představovali jinak ale neumí a hlavně nechtějí to řešit. Ostatní taky neví jak na to, ale zase jim to za to stojí. zrovna jsem nad tím přemýšlela, jak bychom se měli krásně, nebýt rodiči... a pak jsem si se s míchem uvědomila, že to bychom se o dítě určitě minimálně urputně snažili. Protože prostě, je to náročné, ale jsme tak kompletní.

      Vymazat
    3. Možná jsem vás mystifikovala zprávou, která zní jako by mi bylo minimálně třicet) Ale není. Jen jsem loni ukončila vztah po deseti letech, kde už se dalo i uvažovat o zakládání rodiny (ale důvod rozchodu byl jiný). Ted mám skvělého kluka, ale je ještě o čtyři roky mladší než já, po roce si s ním dělat dítě nechci, protože jednak ten vztah stojí primarně na něčem jinym, než na orientaci na společnou budoucnost a druhak by to asi byl úplně jinej vztah, s dítětem. A já zatím stojím o tenhle typ vztahu. Tuhle věc v sobě řeším preventivně s předstihem, protože cela ta otazka ženy-matky je pro mě nějak komplikovaná a vím to o sobě.

      Vymazat
    4. Mě už teda třicet je. A kluka mám taky o 4 roky mladšího. Za nás bylo dobrý, nikam to neuspěchat, abych ho nikam nenatlačila, to by teď bylo blbý. Takhle můžeme jen vzdychat nad tím, že rodičovství je těžký, svorně spolu.

      Vymazat
  2. Podle mě je nejhorší ztráta soukromí a času pro sebe. Připadalo mi, že já už nejsem já. To jsem nesla hodně těžce. Ale pak se to jen lepší a lepší. Až je člověk zase skoro na svým. Akorát teď s pubertou dcery už to zase nejsem já a jenom se divím, kam jsem sama sobě zase zmizela? Je to věčnej boj, ale urvat si kus svýho prostoru je nutný. P.S. Co se týče práce, vždycky poměřuju, jestli přispěje k mý svobodě (času, rozhodování), nebo budu muset poslouchat. Někdy ale na výběr není.

    OdpovědětVymazat
  3. ...jen tak si užít osamote sprchu a nebo jít normálně spát když chci :D. Letos! v létě 3 dny a 2 noci jen s mužem, se těším jak puberťák :D

    OdpovědětVymazat
  4. Tiež si chcem prihriať polievočku: prvé dieťa je nielen sebestredné jemu vlastným spôsobom, teda autistické a psychotické , a už tridsať rokov (doma na krku-drží ma pod krkom), muž, pred svadbou ten pokojný, milý a nad vecou, v manželstve objavený jeho autizmus, teda jeho pokoj je vlastne nevnímavosť na realitu a hranice príjímať ju obmedzené ešte aj schizoidnou poruchou k tomu, a nech sa páči, už tridsať dva rokov spolu a k tomu ešte dva plus jedno dieťa (z ústavu)....
    Ja už nie som... kde som ja, alebo toto som vlastne ja?!
    S úctou zdielanému Alena

    OdpovědětVymazat
  5. Když jsem si takto podobne nedavno povzdechla pred kamarady, ze nemam svuj prostor, ze cas na manzelstvi nula, ze litam ode zdi ke zdi, od pracky k plotne, ze jsem nekolik let nespalala, ze NEMAM MOZNOST VOLBY v nicem, kamarad Lukas stroze reagoval - ale ty uz sis prece vybrala! 🙂 A mel pravdu teda 🙂 Vydrzte, meni se to, utika, roste, nektery obzory mizi, ale jiny se oteviraji... Katka, 3 deti

    OdpovědětVymazat
  6. Jak já rozumím, znám, prožívám (teď hodně). A ne poprvý za ty roky doma. Pak zase chvíli dobrý :). Hodně náročný to je, hlavně i pro vztah, přesně jak píšeš. Myslíme na Vás! :)

    OdpovědětVymazat
  7. A já sis zas myslím, že Meghanina matka ráda pohlídá 😁
    Chce to vydržet, ono si to sedne a pak už bude člověk nostalgicky vzpomínat na to dobré 😊

    OdpovědětVymazat
  8. Uplne Vam rozumiem :).. s manzelom hrame takticku vojnu o to, kto ziska trochu casu pre seba.. ja som s druhym dietatom uz skoro uplne stratila narok na vlastny cas, dva krat do tyzdna si zahram beach ale su to tvrdo odpracovane minuty volna.. Co sa tyka stavu nasho manzelstva, tiez sme na tom podobne.. je tazke, ked clovek vlastne nema cas sam na seba, si najst cas a energiu na partnera☹️. Nasa mala ma rok a osem mesiacov a to je zhruba tak dlho co tato agonia trva.. skusenost s prvorodenym synom mam taku , ze zhruba od jeho dvoch rokov sa situacia zacala zlepsovat.. uz ma tolko nepotreboval, bol rad medzi detmi a zacal ovela lepsie spavat.. a az ked som sa ja viac citila ako “clovek” sa zlepsilo aj nase manzelstvo. Drzim
    Vam palce a keby ste nahodou prisla na nejaky zazracny liek ako z tejto prudy von, budem vdacna za info ;) Tereza

    OdpovědětVymazat
  9. Můžu taky napsat, jak se mám, i když jsem docela někde jinde?
    S mužem to bude brzo devět měsíců a hrozně si přeju, aby se to velmi protáhlo. Zralá na vdávání jako hruštička a na mateřství vlastně asi taky. Není ale úplně jednoduchý zjistit, jak to má on, možná taky proto, že svoje postoje sice snadno napíšu do komentáře na blogu prakticky neznámý holky, ale sdělit je upřímně jemu... tak snadný není.

    Ale s tím hledáním osudovejch znamení jsme na tom úplně stejně. Já si nejsem vždycky jistá ani tím poskakováním.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná to chce nechat otevřené dveře osudovým znamením. U nás to bylo "a sakra, to jsem trochu nestihl". Dítě sice přišlo až více než rok poté, ale nebýt toho, možná bychom se i rozešli a ne vzali ;-)

      Vymazat
    2. Teď je na řadě stěhování do jinýho města. A pak, pak se uvidí.

      Vymazat
    3. To je tak hezký. To zamilování. Úplně jsem si vzpomněla, že jsem vlastně taky zamilovaná.

      Vymazat
  10. Žádný "moudro" nemám, tak jen - že mě baví, jak o věcech přemýšlíš a píšeš. Asi že taky neumím brát věci samozřejmě... Kl.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky