Velký moudra

Život se očividně posunul. A jako jsem před pár lety obrážela několik svateb za prázdniny a kupovala dárkový poukazy na pleny a mazání zadečků novorozených dětí mých přátel, tak začínám zaznamenávat i první zvěsti o rozchodech a rozvodech. Poslouchám o těžkostech ve vztazích, který se pro vyprávějící už staly nepřekonatelný a pokouším se nehodnotit. Ale trochu to mnou zatřese pokaždý. "Cože?, Tihle dva, vždycky tak sehraní. Josef a Marie? A co jejich baby Jesus? Vždyť tihle se brali teprv nedávno a měli na svatbě to dobrý kafe. A co vlastně my dva?"
Vypadá to, že podle plánu zaskórovaná mladá dospělost, ještě zdaleka neurčuje, že to bude pěkně rozehrané till death do us part. A to ve vztazích ani jinde. 
Na druhou stranu chodí i zprávy, že na cestě je dvojka. A někdy to skoro vypadá, že možnosti vývoje jsou pouze tyhle dvě. Nejsem zralá ani na jednu z těch dvou možností. A rovnám se s tím, že k osobní (a rodinný) spokojenosti je nutný upřímně si přiznat, co chci, co nechci a na co mám taky síly a nervy. Protože bejt zakousnutá do představy o čemkoliv, aniž bych alespoň občas uvolnila čelist a dala si kontrolní náhled, může končit doživotní křečí. A tý bych se ráda vyhnula.

Chtěla jsem psát další velký moudra, ale pak jsem si chvíli četla a Jan Němec to v Možnostech milostnýho románu napsal tak dobře, že nic lepšího zkoušet nebudu:

"Do určitého věku člověk prostě dělá to, co mu jde, protože je to nejsnažší způsob, jak něčeho dosáhnout. Jenže mně už bylo skoro pětatřicet. Najednou se kolem mě objevovali lidé, kteří se stali přesně tím, čím chtěli být, a žili přesně tak, jak chtěli žít, akorát najednou zjistili, že to nic neznamená. Že je to k ničemu. Splnili si své zvětralé sny, které možná nebyly ani jejich vlastní a teď si s nelíčeným překvapením uvědomili, že si před patnácti nebo dvaceti lety postavili žebřík k úplně špatné stěně."

Když bych se konečně zbavila toho podivnýho tlaku na "úspěch" (definujte si sami), kterej je asi příznačnej pro můj (mid-thirties) věk, musela bych jinak uznat, že život je vlastně strašně fajn.

Co vy? Rozvod nebo dvojka? Nebo máme ještě i jiné možnosti?

Komentáře

  1. Zatim jsem stihla rozvod, ještě před jedničkou i před třicítkou. Bylo to děsivý, hlavně vyřešit si to sama se sebou, že deset let vztahu (a necelej rok manželství) už stačilo, že chci žít jinak (a s jiným). Chce to odvahu a sportovního ducha (na ty vyjevený tváře všude kolem), ale když si člověk najednou začne uvědomovat, že to není takový idylka, jak si donedávna myslel, ale spíš přetvářka, hlavně vůči sobě samotnýmu, co jinýho dělat?

    OdpovědětVymazat
  2. U nás jako čtyřka? Toho se můj muž děsí, já taky(zároveň ta touha tam je, ale nejsou na to koule, odvaha, moc strachu a absolutne zadne prachy). Rozvod doufam nikdy. Mozna psychoterapeut pro páry. Láska je pořád veliká, ale k tomu velký nervy. Je pro me desne tezky se ovladat kdyz jsem unavena, nebo nervozni. A taky kdyz jsem unavena nebo nervozni tak je tezky verit, ze me ma furt rad, kdyz vidim, jak nekdy kricim a nezvladam. Napsala bych si ctrnact dni v meziprostoru mezi pondělkem a úterkem bez dětí. A ambice já nikdy asi neměla a přijde mi, že po 30. se začínám víc spoléhat (na Boha) a nestresovat se čím budu, protože prostě nějak jsem a budu a jsem děsně vděčná za to, co mám a co přichází samo. Takže jo, máme se strašně fajn!a těším se na vás!

    OdpovědětVymazat
  3. Nejvíc nejtěžší je zjistit, co člověk fakt cítí sám od sebe, ze sebe, krz sebe sama. Odfiltrovat strachy, zavádějící pocity, znejisťování, přeludy. Odfiltrovat cizí příběhy a nehledat souvislosti, zdrcadlení. Nepoměřovat chvilkové teď s letitým procesem. Je nefér, že všechno čerstvý a nový má sílu medvěda. Pokud neskládáme život z tisíce chvilek, s vědomím, že každá má jiný herce.

    Dvě děti, třetí asi už ne, skoro dvacetiletý vztah, který zraje, vyvíjí se, proudí. Jsme do sebe vpletení a vlastně nevíme, čí je která ruka, noha, ucho, oko. Na obou stranách hlubiny rezerv. Dobře se s ním žije. Dává klid a respekt. S tím se dá hodně zvládnout.

    A občas vás vídám ve Stromovce :).

    OdpovědětVymazat
  4. Vztahy jsou složité. Někdy je zbabělé vzdát to, někdy je to jediná možnost jak žít. Bojujeme, protože toho hezkého bylo a je dost. Jednička ani dvojka nikdy nebude. Tohle otřese vším. Najednou nezapadáme do typické představy o životě. Ani své, ani té cizí. Takže co teď? Jak to ustát? Poprat se s tím? Nebo to nechat být? Jak se mám mít ráda, když jako žena jsem zklamala? Sebe i ty ostatní...

    OdpovědětVymazat
  5. Já zatím nestihla ani jedno z toho. Ani svatbu. A vlastně ani pořádnej vztah. Přitom věk už by byl. Počítá se to jako jiná možnost?

    Zmíněnou pasáž z Němce jsem si taky založila, k tomu spoustu dalších. Za mě asi nejvýraznější počin český literatury poslední doby.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky