Zápisky

Už jako malá jsem tak nějak toužila po dokonalosti. Svetr bez kočičího chlupu, vlasy ve správnym tvaru, byt bez krámů, oblečení bez žmolků, pořádek, linka tužkou bez zbytečných kudrlinek. Ty minimalistický stylizovaný instafotky mě uklidňujou. Sladěná barevnost. Většinou jsem schopná se jen lehce esteticky potěšit a neporovnávat.

Nedávno večer jsem byla tak unavená, že mi nezbývala síla na nic. To nic mi vyplnilo proklikávání videí na youtube. Nejřív jsem projela ty uklízecí a sledovala zrychlený záběry leštěných povrchů, obklopená naším celodenním nepořádkem. A pak jsem zabředla na ranní a večerní rutině kdejaký youtuberky. V nabídce na mě vyskakovaly pořád nový a nový. Early morning rutine je očividně populární formát. A když odhlídnu od různorodý kvality zpracování, byly si všechny vlastně podobný. Ta odhodlanost (třeba si hned po probuzení vzorně ustlat postel a naskládat sladěný polštářky), řád (cvičíme, nanašíme pleťový produkty ve správným pořadí...) a vůle (vstát v 5 ráno, meditovat, číst bibli a následně s makeupem a úsměvem na rtech vítat probouzející se děti a manžela domácími lívanci a čerstvě vymačkaným džusem) mi s každým dalším videem přišli míň a míň k žití. Já tomu prostě nevěřím. Hlavně tomu, že je lidská bytost předurčena k dokonalosti, né že by jsme o ní v nějaký formě neměli usilovat. Ale mám pocit, že taková výstavní "morning routine" nebo podobná "challange" může být snadno past, která možná zvýší produktivitu a nablejská na chvíli sebeocenění, ale žít se v tom přece nedá. Natož žít nějak kreativně a doopravdově. Nebo dá?
A obávám se, že mě teda nezachrání ani žádný motivační knihy, podpůrný podcasty a osobní koučink, protože to vypadá, že z vnějšku ordinovaný postup a řád mi po chvilkovym nadšení způsobuje hlavně pocit nesvobody a odstřižení od možnosti nějaký nenaplánovaný nahodilosti.

Už jako malá jsem tak nějak toužila po dokonalosti. Během let jsem vypozorovala její perfektní moment. Ta chvíle, kdy povrchy jsou čísté, materiály ušlechtilé, vítr mírný a voňavý, světlo měkké.
Nejtěžší a nejkrásnější forma dokonalosti je ta nedbalá. Rtěnka na rtech jen nedbale naklepaná, setkání nečekaný, povedená kresba na ubrousku z kavárny. Pořád po ní tak nějak toužím. Ale už jsem s fleky na kalhotách, s neorganizovanými rány a svou nedokonalou existencí většinu času docela smířená. A se rtěnkou už to naštěstí docela umím.

Když jsme u těch podcastů, já doporučuju k poslechu tohle.

Komentáře

  1. Neznám kreativce, kteří by měli doma vypiglováno. Do toho děti, které si nechtějí hrát ve svém pokoji, ale úplně všude. Jestli těm youtuberkám nebude na konci života líto, že promarnily svůj živit pro pár lajků. I když možná je to dělá šťastné. No a nás zas dělá šťastné nějaké to DIY i s trochou bordelu okolo.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky